Ze života loutek (TV film)
-
Aus dem Leben der Marionetten
-
From the Life of the Marionettes
Drama
Západní Německo, 1980, 104 min
Režie:
Ingmar BergmanObsah
-
Manželství Petera a Katariny je v troskách. Jako mnozí, kteří se navzájem odcizili, nedokáže ani tento pár komunikovat standardním způsobem. Frustrace a neschopnost uspořádat vlastní emoce přivede Petera až na okraj propasti a v nevěstinci pak neudržitelný duševní přetlak exploduje v brutální zločin. Následující policejní vyšetřování je analýzou soukromého života pachatele a jeho psychopatologických stavů. (oficiální text distributora) -
Film mapuje rozpad vzťahu Kataríny a Petra Egermannovcov. Kým ho Katarína podvádza, zdrvený Peter upadá do depresií, ktoré ho vedú k zavraždeniu prostitútky, s rovnakým menom ako jeho žena. (Mihail123)
Komentáře uživatelů k filmu (13)
-
Silas
Podřadná techno hudba 80. let. „Jsem unavený,“ šeptá muž prostitutce. Řada rychlých střihů, lehká dívka leží mrtvá a obraz ztrácí barvu. Děj se vrací o 4 měsíce zpět, kdy se potenciální vrah svěřuje svému psychiatrovi, že má touhu někoho zabít. Líčí svůj výborný vztah s manželkou, jenže i ona se může stát obětí jeho potřeb. Záhy se ze skrýše ordinaci dozvídá, že psychiatr vede s jeho ženou tajný vztah, což manželství mnoho nepřidá. Bergman si stanovil rámec a jde o to, jakou cestou musejí protagonisté projít. To je samozřejmě voda na jeho mlýn, protože on je především výborný scénárista a díky jeho schopnostem se dá bez nadsázky říct, že postavy skutečně žijí. Může jít o sáhodlouhé dialogy, které známe ze Scén z manželského života, či hlubokomyslné hledání své vlastní identity a jsoucnosti, vše působí naprosto přirozeně. Díky režisérově skvělému vypravěčství a slušné kameře Svena Nykvista jsem měl při rozhovoru manželky s tchýní pocit, že jsem s nimi v jedné místnosti, ale ony o mně nevědí. Výbornou nepřímou charakteristikou se postavy vcelku logicky "nenásilně" vyvíjejí, a divák tak nemá problém s jejich určitým ztotožněním a pochopením. Příběh není servírován lineárně, ale vybírá si různé časové úseky – dobu před vraždou, ale i po ní. Samozřejmě se s ubíhajícím časem stále více přibližujeme oné tragické události, vztahy se vyhrocují a film graduje. Nenechte se mýlit – střihačovy nůžky konají svou práci stále ve stejném tempu, ale vnitřní náboj a hutná atmosféra je cítit všude kolem. Vlastně se po celou dobu snímek nese v jakémsi snovém oparu, kdy sami hrdinové pochybují, zda se jedná o realitu, či jejich pouhý sen (Čtený dopis psychiatrovi patří vůbec k tomu /nejen vizuálně/ nejlepšímu, co film nabízí) . A na závěr abych nezapomněl: Ze života loutek je určený dětem nad 18 let. No není se co divit, když v klubu rozevírá německá prostitutka stehna přímo proti kameře. Na druhou stranu se nejedná o nijak zvlášť erotický film, nahota zde pouze slouží svému účelu.(14.4.2006)
-
liborek_
Myslel jsem, že mě Bergman už nemá čím překvapit - jak rád jsem se opět mýlil... Tento jeho "exilový" film mi, i přes zdánlivě odlišné motivace hlavních postav, silně připomněl Fassbinderova amokem posedlého pana R. Zpracováním i námětem se sice oba filmaři odlišují, výsledek však myslím míří do stejného terče. Bergman v tomto snímku provádí důkladnou dekompozici a následnou analýzu tragického činu Petera Egermanna. Postava to pro diváka není zcela neznámá, jelikož i se svou manželkou se objevil už ve Scénách z manželského života. Film začíná vraždou a nekrofilním sexuálním aktem (že by odkaz na freudovsky anální či frommovsky nekrofilní - rozuměj hromadící, neproduktivní - charakter moderní společnosti??) a končí trestem - obé v barvě. Mezi tím však Bergman tlumeně a černobíle kmitá v čase, aby nám zprostředkoval jednak psychologické důsledky manželské neshody Petera a Katariny, jednak následné vyšetřování činu a výslechy rodiny a známých. A obě časové poloroviny (+/- od vraždy) pojímá velmi intimním způsobem: Dlouhé důvěrné rozhovory objasňují nejen pohnutky Petera, ale odtajňují také myšlenky a pocity jeho známých - vrcholem pro mě byly scény s Timem, homosexuálem, jenž byl Peterm přitahován a jehož zpověď před vyšetřovatelem je obranně ofenzivní a v závěru až nesnesitelně hluboká. Jakousi pomyslnou průvodní postavou filmu je prof. Mogens Jensen - psycholog, který je rodinným přítelem Egermannových, ale který je současně přitahován Katarinou a tedy je přímo zapleten do rozpadajícího se vztahu. Jakoby tato postava měla svou profesí zdůraznit původ všech problémů, jakoby celý svět měl být položen na psychoanalytikův gauč....(21.10.2009)
-
ork
For ME 91%(27.12.2009)
-
lena60
Snímek se sotva rozeběhl a i mně svým stylem připomněl dílo Reinera Wernera Fassbindera. Psychologická sonda do neutěšeného manželského vztahu Petera a Katariny Egermannových. Pro jejich lásku je charakteristický neustálý boj o vůdčí pozici ve vztahu, promyšlené pohrávání si partnerem, snad znuděni jednotvárností hledají povyražení v nevěrách a v alkoholu. Z tohoto zkaženého podhoubí pak vyrůstá v Peterovi, navenek klidném, vyrovnaném a úspěšném chlapíkovi, obrovská touha svou ženu zabít. Svěří se kamarádovi psychiatrovi, ale ten Peterův problém nebere vážně, zlehčuje jej, protože nevěří, že by byl schopen naplnit své hrůzné představy...Další z filmových skvostů Ingmara Bergmana, tentokrát zasazen do prostředí Západního Německa.(8.1.2010)
-
anniehall
4,5* Další vynikající Bergman, nikoliv však klasický. Už při úvodních sekvencích filmu mi blesklo hlavou jméno mého dalšího oblíbence - Rainera Wernera Fassbindera, a tahle vtíravá představa o jakési vzájemné kooperaci mne provázela po celý zbytek filmu. Jak vidno ze zdejších komentářů, nebyl jsem sám, koho to napadlo. Srovnání se nabízí už tím, že tenhle film Ingmar točil v Německu a s německými herci. Ale to zdaleka není všechno. Hovořit by se dalo i o tématické podobnosti s některými Fassbinderovými filmy, konkrétně se zaměřením se na psychiku jedince (Proč posedl amok pana R.) či hledání svého místa ve společnosti a hledání své nejen sexuální identity (V roce se třinácti úplňky, Třetí generace ). Co zůstává typicky Bergmanovské, jsou vynikající a občas filozofující dialogy a nádherná kamera Svena Nykvysta. Smutná otázka na závěr zní: Opravdu jsme všichni jen loutkami v rukou našeho podvědomí? Doufám, že ne. Ale občas se nemohu ubránit dojmu, že tomu tak je...(1.12.2010)
-
Sandiego
Velm,i zajímavý Bergman a další netradiční háv pro jeho bytostná témata, která se nyní skutečně dostávají až na ostří nože. Postava vraha v mnohém souzní s Bergmanovými vlastními "démony" a až sebezničujícími sklony, což působí až jako mrazivá výpověď a velmi upřímné zahloubání sahající někam k podvědomým pudům a touhám. I přesto, že snímek hodně sází na psychoanalytické principy a je obtížné proklestit se jeho myšlenkami zasazenými v dialozích i monolozích někdy až v neprostupné hustotě, jde samo o sobě o zajímavý experiment i z formálního hlediska s řadou nádherných Nykvistových kompozic (hlavně eroticky drásavý sen v prázdnotě) a i po herecké stránce nemám co vytknout (výborný je hlavně sugestivní Walter Schiminger, ať už v arogantní masce či bez ní, vydán napospas nesčetným úzkostem vyjadřujícím absurdní směřování života). Zajímavé je, jak se Bergman dokázal sžít s pokleslým prostředím peep shows a agresivně zobrazovat ženskou nahotu.(27.4.2010)
-
mortak
Filmový předchůdce M. Houellebecqa. Filosoficky vychází ze Sartra a blíží se jeho trilogii Cesty ke svobodě. Sex jako zmocnění se druhého, který pro mě představuje peklo (viz Huit Clos), což je vyjádřeno bojem o dominaci v manželském soužití, nicota v bytí pozorující své tělo a pozorující jiná těla, která vzrušují jeho tělo (třeba v peep show), což je ústřední motiv Sartrovy Nevolnosti. Homosexuální Tim vypráví vyšetřovateli o dění ve své durée (Bergson), ve které nemůžeme odlišit jasně a zřetelně pravdu (heterogenní kvantita prožitku) a vidíme vždy jen jen její část. Shrnutí filosofie tehdejší doby.(28.11.2008)
-
bila.tecka
I bez filozofického a psychologického zázemí mohu obdivovat hloubkovou sondu do duše člověka, který spáchá zločin. Jsou všichni myslící tvorové odsouzeni k duševní trýzni a je jedno, jestli vůči sobě nebo svému (milovanému) okolí? Je současný život v přebytku frustrující pro partnerské soužití? Co nás nutí hledat v sobě skryté démony? Bergman svými filmy mimojiné ponouká diváky k přemýšlivějšími postoji k filmovým dílům a umění vůbec. Brilantní formální stránku podpořenou kamerou Svena Nykvista ani není nutné zmiňovat.(12.6.2011)
-
tomtomtoma
Zase jsem byl nesmírně příjemně překvapen Bergmanem. Zase pokládá spoustu otázek, znovu vede velmi zajímavé debaty ohledně otázek. Zase ukazuje bezvýchodnost člověka v moderní společnosti. O citovém chladnutí, o nechápání důvodu života, o marném hledání jakéhosi východiska a jen pozvolné čekání na celkový rozklad osobnosti. Zase nám ukazuje, že nejvíce se zraňují lidé, kteří se milují. Snad si nechtějí připustit, že jsou do určité míry na tom druhém člověku závislí, zřejmě jim vadí přiznání, jak moc jim na něm záleží a raději volí způsob a slova, kterým se tomu druhému snaží dostat na hřbet a tím získali nad ním převahu, pokud ho dostanu na kolena. Ukazuje nám psychiatra, jako lidi, kteří jsou schopni zodpovědět jakýkoliv důvod a příčinu všeho lidského selhávání. Většinou hledají příčiny v dětských traumatech, ale takhle by mohli být považováni všichni za potencionální zločince. Protože každému se něco v mládí přihodilo, či se všechno dá vyložit několika způsoby. Spíše mám pocit, že jde o ztrátu všech životních hodnot, kterou prochází Peter Egermann (Robert Atzorn). Častečně způsobenou zdánlivou hojností a přepychem a moderním způsobem života. Částečně způsobenou schopností člověka nádherně zraňovat nejbližší. Částečně způsobenou neschopností nalézt jakoukoliv uspokojivou odpověď. A protože přes veškerou "snahu" (otázkou je jestli se vůbec snažil) a následné zjištění, že si nedokáže uspořádat vlastní pocity a touhy, přichází obrana ve stylu násilí, protože je to jediná obraná reakce, které jsme schopni. Dokonce koketuje s myšlenkou zabít svoji ženu Katarinu (půvabná Christine Buchegger), která svoji silnou osobností způsobuje nejen sobě, ale hlavně Peterovi rozpad hodnot. Nepomůže ani psychiatr Jensen (Martin Benrath), rodinný přítel, který balancuje na hranici pomoci a svého uspokojení, protože touží po půvabné Katarině.. A přichází vražda prostitutky Katariny Kraft (Rita Russek), která přišla, i když se vrah snažil odolat. Samozřejmě se nedá zapomenout na spolupracovníka Katariny Egermann Tima Mandelbauma (úžasný Walter Schmidinger), homosexuála, který vynikajícím způsobem dokáže vyjádřit všechny možné obavy lidí ze života. Strach ze samoty, strach ze stáří, strach z ošklivosti, strach ze smrti a strach ze života. Jistou tvrdost a nesmyslnost lidského života a lidského snažení. A neskutečné pochybnosti o životě, proč, jak ...... Neskutečně hloubavý film, který nemá ambice dávat odpověď, jen se zamýšlí z hlouby obrovského smutku z prázdnoty.(12.12.2009)
-
garmon
Pro mě obrovské překvapení - mistrovu pozdní tvorbu příliš nežeru. Může se samozřejmě diskutovat o tom, nakolik dokonalost formy vyprazdňuje obsah, ale uživatel Rapollo podle mě střelil úplně vedle - Němci samozřejmě dávají filmu trochu jinou atmosféru, než Bergmanův "klasický" team, ale pro mě to naopak bylo velmi osvěžující. Ze života loutek mi přijde po Šepotech a výkřicích naopak nejsilnější Bergman až do Fannyho - a to jsem k tomu přistupoval se značnou nedůvěrou - dobrá, motivy i postupy jsou viděné (...běl scén z polosnu je z Persony, výslechy z Obřadu), ale koho to zajímá?... Všechno šlape jak dobře namazaný stroj, mistr jde podle mne velmi hluboko, mnohem hloubš, než v Tváří v tvář i Podzimní sonátě - je to o temnotě v nás až k nepěkným okrajům - hrozně dobrá na tom byla absence soudu i rozuzlení - vlastně se nevědělo PROČ. A v hlavě mi i po roce a půl zůstává ta hudba ze začátku i ta běl i ten ubožácký buzerant...(4.2.2012)
-
mcleod
Mám pocit, že německá kinematografie byla v 80. letech špičkou mezi "intelektuálními" filmy, navazujícími na 70. léta ve francouzské kinematografii. Ingmar Bergman v tomto německém filmu řeší otázku, co člověka vede k jeho jednání. Jsme pouhými loutkami naší mnohdy rozvrácené psychiky, sexuality nebo touhy. Ve většině případů pak za vším stojí dominantní osoby, které chtějí řídit náš život. Hlavní postava filmu Peter byl právě takovým již od dětství ovládaným člověkem. Nedobrý vztah s matkou a otcem z něj vychoval člověka plného zvrácených myšlenek ukrytých hluboko v podvědomí. Po nějakém čase se naplno projevily všechny tyto nahromaděné komplexy a úchylky při zabití a znásilnění prostitutky. Jak na závěr upozorňuje ve své zprávě vyšetřující psycholog, vrah udělal tento hrůzný čin především proto, aby mohl alespoň na chvíli také někoho ovládat. Když někdo zabije člověka, má ho ve své plné moci. Stejným způsobem, obráceným proti sobě (sebevraždou), pak může naopak získat absolutní kontrolu nad svojí osobou. Hlavní myšlenka tedy vyjadřovala touhu lidí ovládat ostatní, ale zároveň nechuť být ovládán, tedy touhu mít absolutní kontrolu sám nad sebou. Neuskutečnitelný cíl, který vyvolává všechny konflikty mezi lidmi, od těch malých až po ty nejhorší.(3.3.2010)
-
vtelenie
80%(14.10.2010)
-
Rapollo
odpad!Bezesporu nejhorší Bergmanův film. Německý herecký ansámbl je bez výjimky v naprosté křeči a nedokázal jej uvolnit ani tak schopný režisér. Celé téma se pohybuje mezi plytkostí a uměle naroubovanou deviací hlavního hrdiny, za nímž ohledně psychické lability nikterak nezaostává ani jeho okolí, včetně matky a despotického psychiatra, takže není divu, že výsledný tvar postrádá jakoukoli symbiózu. Spíše převládá vleklá nemohoucnost, prošpikovaná nemotornými extrémními excesy. Nejhůře asi působí scény s výslechy, kdy role vyšetřovatele je upozaděna na roveň dokumentaristy, zatímco divák je vystaven nekonečným detailům kamery na zkostnatělé tragické výrazy herců. Hm, ano Christine Buchegger je sice velmi půvabná žena, ale kéž by měla alespoň 1/18 talentu Bibi Andersson či Liv Ullman. Film jsem ani nedokoukal do konce. Byl to vskutku velmi zoufalý pokus o psychologickou analýzu lehce šíleného vraha.(8.1.2010)
