Faust

Sakra, takový intenzivní začátek, takový brutální konec, proč jenom je ten prostředek takový laškovný a neinteresantní. (Navzdory tomu Camilla Horn fantastická.) Se staršími filmy, které nějakým způsobem pracují s vírou/křesťanstvím mívám většinou vnitřní problém. Nedokážu se prokousat historickými vrstvami, abych správně pochopila, jestli to Murnau myslel s tou vírou upřímně nebo ironicky, nebo zkrátka jaký postoj k té legendě to vlastně zaujímá. (27.02.2022)

Podmanivý faustovský snímek, postavený na vizuálních hodech zpřítomňujících mnohé z nezbytných středověkých atributů velmi přesvědčivě a věrohodně. Janningsův Mefisto své ďábelské roli pekelného svůdce dává všechno a stává se tak možná i tím nejpozoruhodnějším na celém snímku. Osobně mi tedy trochu vadí víceméně "urfaustovský" charakter námětu, což vynikne především v pohádkovém závěru, jenž působí v porovnání s tím Goethovým přece jen trochu hloupě. (27.02.2007)

Faustovský motiv obětování duše za vyšší poznání řešili intelektuálové ještě předtím, než Goethe napsal svůj opus magnum. Co mě se týče, celkem radikálně mám jasno (existuje víc než vědění?), a tak jsem se těšil na Murnauovu verzi. Bohužel se právě této podstaty faustovského mýtu vůbec nedotýká a ploše jej zredukoval na problematiku požitků mládí a vztah s Markétkou, což jinak úžasnému filmu pro mě dost sebralo působivosti, protože milostný motiv v polovině filmu začíná být zbytečně dlouhý. A je to škoda, protože Murnau byl mistrem chmurných výjevů, jen úvodní scéna s jezdci apokalypsy ve mě probudila naprosté nadšení, po ní setkání Fausta s Mefistofelem, další pak následovaly. A určitě stojí za srovnání výjevy zástupu funebráků vynášející mrtvé ve Faustovi a v Nosferatu; podobných paralel pak v obou filmech velmistra německé expresionistické hrůzy nalezneme víc. Vizuálně nádherný a především působivý film. A pro ty, co se tu ušklíbají nad happyendem: ten jste viděli kde? Možná tak dobrý konec pro lidstvo, určitě ne pro Fausta a Markétku. A přitom lidstvo je to, co si boží/ďábelské rány zaslouží. (09.06.2013)

"Mor! Mor!" Waw! Jannings sedí na kameni poblíž rozcestí. Svítí mu oči, sundavá klobouček na znamení pozdravu, úlisně se směje. Atmosféra, jenž by se dala krájet kuchyňským nožem. Je dokonalá a když vezmete v úvahu, že film byl natočen v době, kdy zemřel osmanský sultán a chalífa, Mehmed VI, dojde vám, že výjimečnost tohoto filmu netkví jen v tom, že je prostě a jednoduše "starej jako lidstvo samo", ale spíš vyvstane otázka, proč film starý 83 let předčí (co se atmosféry týče) i dnešní horory? Vysílám tuhle kosmickou otázku do prostoru...a čekám odpověď__ „Té síly díl jsem já, jež, chtíc páchat zlo, vždy dobro vykoná.“ Možná jsem blbej, ale já rozdíl mezi literárním Faustem a tím filmovým nevidím. Ano, možná se člověk pozastaví nad tím, proč to všechno končí happyendem, když 250 stránková báseň má konec brutální a veskrze smutný, ale prostě čekat, že film bude přesnou kopií Geothova díla je docela mimo. Zkrátka Murnau prokopnul ocelovou botou zeď pekelnou, možná právě proto zahynul při autonehodě. Mefisto nad ním zlomil hůl..... (27.03.2009)

Tenhle snímek je, pravda, na němý film až nečekaně zábavný, v první půli dokonce hodně a vlastně se mi líbil, ale chování většiny postav bylo strašně nervující (tenhle typ bezmoci ve filmech opravdu nemám rád), Mefisto neměl dobrý vzhled (a nějak už neřeším, jestli je ten Emil Jannings taková hvězda), milostná pletka nepříliš zajímavá a samotný konec vyloženě ubohý. To jsou věci, které pro mě trochu kazí jinak hodně dobrý film a řadím si ho zatím jako Murnauův nejlepší. (24.05.2008)