Démanty noci

Útěk, tentokrát ne jako metafora lidského bytí, ale jako bytí samé. Lineární cestu vpřed obohacuje zmatečné (zkuste mít srovnané myšlenky, když o vlásek unikáte smrti) vzpomínání na to, co bylo a domýšlení toho, co by být mohlo. Jak se mění situace obou štvaných, mění se také obsah představ, čím dál hůře rozlišitelných od skutečnosti. Noční můry se vkrádají do bdělého snění. V takových okamžicích jakoby se Němec vzdal dohledu nad kamerou, jež hrdiny aktivně pronásleduje počínaje vyčerpávající úvodní jízdou, a umožnil jí (surrealisticky) zapátrat ve vnitřním světě aktérů. Úniky do minulosti jsou jim ale málo platné. Nacházejí vylidněné město a zavřené dveře. Na nikoho se nemohou dozvonit. Jediná cesta vede vpřed. Přestože opakovaně pronikají do podvědomí postav, nejsou Démanty psychologickým příběhem. Vzpomínky neosvětlují minulost, ale prohlubují přítomné konání, pomáhají nám pochopit, co se právě teď odehrává v hlavách mladíků, nikoliv to, kým byli a jsou. Sjednocení subjektivního a objektivního, reálné a pocitové roviny, které jsou natočeny stejným stylem, nás situuje do stejné pozice, v jaké se nacházejí postavy. Němcův sugestivní průnik do lidského nitra nám umožňuje spoluprožít bez patosu a heroizace, vlastních československým válečným filmům předcházející dekády, sérii hraničních situací, zakusit v extrahované formě úzkost a osamění, které jsou s lidským bytím neodmyslitelně spjaté. Dvojitý konec nabízí nakonec totéž, k čemu se jiné filmy z období války dobírají podstatně déle a krkolomněji: naději i nejistotu. 90% Zajímavé komentáře: Adam Bernau, Zóna, tomtomtoma (02.09.2018)

Od Lustiga jsem četl spoustu jeho knížek, sbírek, povídek. V televizi jsem si tedy nemohl nechat ujít zpracování jedné z nejzajímavějších - Démantů noci. Hned na začátku nám Jan Němec ukázal o čem, že bude tenhle film, jak bude pojatý. Je to bezesporu temně psychologicky působící film, který se s ničím nepáře, který vám předloží hrůzy, které prožívají utečenci z transportu smrti, který si prožilo spoustu lidí. Za půl hodiny slyšíte jen čtyři slova ("Pojď ke mě blíž"), po zbytek filmu pak nestíháte sledovat drsnou atmosféru, kdy slyšíte němčinu, která je v tomto filmu ještě drsnější než kdekoliv jinde, a to se prosím nejedná o žádné brutální povely, ale o normální zábavu několika nenormálních staříků. Atmosféra je naprosto nekompromisní a s ničím se nepáře. A to je dobře, film je naprosto bravurně natočený a jak tu napsal(a) gouryella - po psychologické stránce naprosto bez chyby. (17.05.2009)

Bohužel opravdu nemůžu dát víc než tři hvězdy. Kamera je bezpochyby úžasná, celá cesta lesem syrově a hodně působivě natočená (obzvlášť útěk z vlaku), ale na film mi to přišlo nějak málo. Snové scény mě vysloveně iritovaly a film mě nedokázal strhnout tak, jak jsem čekal. Možná byl problém v tom, že jsem to neviděl v kině. Tohle je asi jeden z těch filmů, kde je zážitek v televizi poloviční. Tak si počkám a uvidíme... (17.05.2009)

Film, na motivy knihy Arnošta Lustiga Tma nemá odtieň, zaoberajúca sa židovskou problematikou, je natočený s neskutočne desivou atmosférou a z pohľadu hladných a úplne vyčerpaných chlapcov, ktorých snahou je prežiť za každú cenu. Blíži sa koniec vojny, väzňov z koncentračného tábora Osvienčim prevážajú do Nemecka. Vlak v ktorom sa vezú napadne spojenecké lietadlo a práve tento zmätok a zamestnanosť stráži im umožnil útek, ich cieľom je Praha. Táto cesta je sprevádzaná retrospektivnými úvahami a spomienkami na život a podmienky v Osvienčime. Chlapci sú nimi poznamenaní a nemôžu sa týchto vidín zbaviť. Z toho je aj názov poviedky aj filmu Démanty noci (noční démoni). Zaujímavosťou je že hlavné úlohy hrajú neherci z Kladna. Výborný film, ktorý neskutočne dokresľuje situáciu tejto doby. Aj napriek tomu, že z konca tohto príbehu nie je jasné, či končí ich smrťou: Zaručene vieme, že v prípade prežitia, zostanú svojimi tragickými zážitkami poznamenaní do konca života. (10.08.2017)

Mé první setkání s režisérem Janem Němcem nedopadlo zrovna nejlíp. Když si tak čtu v různých komentářích, tak se přiznám musím zcela ztotožnit se všemi, kterým ten film přijde takový prázdný. Schází tu jakýkoli srozumitelný scénář a dějová linie. Hrdinové po většinu času jen putují lesem. A téměř tu chybí dialogy (jsou zde jen takové "výkřiky do tmy" tipu "spíš?", "je mi zima"). Pochybuji, že by v reálu takto vypadal útěk. Za to je tu až přehnaně rádoby poetických (snových) flashbacků, v nichž se však člověk jen těžko orientuje. Hlavně jsem nepochopil vyústění celého snímku. Ve chvíli, kdy se tu objeví sudetští dědkové s puškami (vůbec nechápu, co to bylo za společnost), má člověk pocit, že to nemůže na konci s mladíky dopadnout vůbec dobře. Zvláště když jsou mladíci vyváděni ven z domu a pochodují kolem starců, kteří na ně míří puškami. Celý film ale končí zas oním putováním mladíků v lese. Má to tedy znamenat, že ti dědci byli natolik senilní, že je nechali odejít. Pokud ano, proč na ně do poslední chvíle mířili puškami. Pokud ne, proč takto nejasný konec. Tématika holokaustu je mému srdci hodně blízká, asi i proto jsem chtěl tento snímek vidět. Ale musím říct, že opravdu nevím, co si mám o tom ve finále myslet. Asi nezbývá než konstatovat, že je ten film na mě víc umělecký, než co jsem momentálně schopen absorbovat a pochopit.. (13.02.2017)