A co všechny ty ženy

No nevím, nevím. Nepřišlo mi to moc povedené. Některé gagy celkem fajn, jiné méně, ať už ale byly dobré či špatné, bylo jich jako šafránu, což je s ohledem na komediální žánr stylizovaný do grotesky, dost velký nedostatek... A zesměšnění pisálků, kteří neumí nic, ale přesto se snaží dělat mnoho, často i to, co neumí opravdu dokonale, je sice slušný nápad, ale způsob, jakým byl prezentován, mi přišel umělý a hlavně nudný. (01.12.2008)

Přepsáno v lednu 2019. A co všechny ty ženy jsou zcela jiným filmem, než je u Bergmana obvyklé. Nadýchané prostředí si koketně pohrává se zvoleným časem v nihilistickém úsměvu slunce. Důvod polohy je pochopitelný při obraně soukromí, vyřizuje si své drobné účty rozhořčení, nebojí se ani vlastní sebereflexe. Kamenem úrazu se může jevit přílišné fraškovité zlehčení, kdy se nutně nedodržuje očekávaná intelektuální úroveň se vším všudy. Sarkasmus tak trpí dýchavičností, občas sice vylétne do povětří a s jásotem předloží několik drahocenných perliček stavů a slov, ale také se třese v záchvatu trpkého pousmání rozpačitosti. Hlavní postavou rozjuchané frašky je Cornelius (sympatický Jarl Kulle), ctižádostivý hudební kritik a životopisec uznávaného violoncellisty Felixe. Posvátné úctě je nadřazena pouze vlastní společenská vážnost, intimní důstojnost a ambice uměleckého ocenění vlastního tvoření. A o dosažení soukromého cíle jde především. Ženská rasa zde slouží především k obdivu mužského ega: bezelstně hravá Felixova milenka Ingrid alias Humlan - Včelka (příjemná Bibi Andersson), nebojácná Felixova pokojská s tajemstvím Lisa alias Isolde (smyslná Harriet Andersson), důstojná Felixova manželka Adelaide (šarmantní Eva Dahlbeck), Felixova věrná mecenáška Jeannette Bring alias Madame Tussaud (zajímavá Karin Kavli), temperamentní Felixova žákyně a nebezpečná střelkyně Hedda alias Traviata (energická Gertrud Fridh), Felixův nový mladý objev Cecilia (příjemná Mona Malm) a Felixova spřízněná duše Beatrice (Barbro Hiort af Ornäs). Z dalších rolí: lstivě dokonalý ochránce Felixova soukromí a jeho manažer Jillker (dobrý Allan Edwall), zahořklý bývalý Felixův soupeř a jeho současný řidič Tristan (Georg Funkquist), či nový mladý objev hudebního světa (Carl Billquist). A co všechny ty ženy nejsou špatným filmem, byť nedosahuje obvyklé intelektuální úrovně autora. Kritik je škodná zvěř, byť se s umělcem vzájemně potřebují k získání správného ohlasu společenské vážnosti. Sebereflexe je účinná a upřímně znevažující sebe samotného. Příjemné, svižné, neoslňující. (03.06.2009)

Na Bergmanove pomery absolútna slabota. Kadencia humoru je častá, ale len zriedkakedy čo i len pousmeje na divákových očakávaniach. Totálne béčko, v ktorom síce uvidíte, akčné dialógy, množstvo erotiky, (pre tvorcu veľmi netypickú) fanfárnu dynamiku hudobného doprovodu, sépiový odtieň ako spomienka na Chaplinovky či rozhovory vzdialene pripomínajúce Felliniho filmy, je to však len mútenie slanej vody. Bergman sa narodil pre úplne iné filmy. Pre filmy, kde využíva divákovu neistotu ako nástroj rozprávania. Experimentálny úlet, z ktorého sa ako správny majster poučil. (15.07.2014)

Na téhle rádoby komedii je dobře patrné, jak hodnotitele ovlivňuje známé a vysoce ceněné jméno režiséra. Kdyby byl pod podobným snímkem podepsán neznámý režisér, měl by zcela jistě film méně než 50% hodnocení a možná by se pohyboval kolem 40 %. Je to totiž bezkonkurenčně nejslabší film, jaký jsem od Bergmana zatím viděl. Komedie, která má sice slibný námět, ale vyloženě slabé zpracování. Jednoduše není k smíchu. Pokud má být nejhumornějším místem věta, že viloncelistka musí především umět roztáhnout nohy, pak je to průšvih. Ve filmu se objevují pokusy o napodobení klasické francouzské frašky a americké grotesky, ale všechno to jde do prázdna. Je to ovlivněné divadelní manýrou, dialogy jsou bez nápadu a tam, kde by měl být vtip, se vyskytuje jen křeč. Celkový dojem: 25 %. (21.01.2009)

Film dotýkající se grotesky, muzikálu a komorního dramatu. Tu komedii sem v tom příliš neviděl. Asi jsem nebyl naladěn na stejné vlně jako Bergman nebo někteří, kteří dávali 5 hvězd. Film se částečně může prezentovat i jako výtvarné dílo. Občasná změna barev ze syté pestrosti do sépiových retroodstínů a jednotlivé místnosti paláce jako chrámy moderního umění. To ale nejsou věci, kvůli kterým bych sledoval film. Ústřední postava violoncellisty je vyobrazena (vlastně není) jako téměř nadpřirozená bytost, ke které všichni vzhlížejí a uctívají ji. Nikdo vlastně neví, proč tomu tak je. Taková bezmezná úcta. Jeho hudba je zákonem. Dalo by se říci, že on je pastýř a hudba písmo svaté. Jeho ovečky (manželky a milenky) jsou součástí tohoto abstraktního mikrosvěta. Jsou srozuměny s tím, že hudba a jejích pán je na prvním místě a pak teprve přijdou na řadu ony. Jediný, kdo toto náboženství neuznává, je literární kritik Cornelius. On je vlastně narušitelem a rozvracečem tohoto harmonického světa. Přichází kvůli nicotné primitivní touze zisku životopisu slavného umělce. Tím, že on jediný může zvěčnit samotné božství hudebníkovo sepsáním pamětí, z něj činí prvního mezi rovnými a tudíž nadřazeného ženám žijících v domě pána. Stává se z něj ďábel pokušitel. Postupně svede ženy na zcestí, aby pak v samotném závěru začal pokoušet samotného mesiáše. I on podléhá. Za cenu zaznamenání života z ruky literárního kritika, zrazuje své učení (hudbu) tím, že chce zahrát vlastní skladbu ďáblovu (novináře Cornelia). Jediná a nejvěrnější mesiášova favoritka, chce dodržet svou starou přísahu a je připravena ho zastřelit dříve, než zničí hudbu. Není toho ale třeba. Ruka umělcova, držíc smyčec, se sama zastavuje. Mistr violoncellista sám padá mrtev. I seběhne se brzy celá rodinka pastýřova, aby uctila jeho památku a vyslechla si pravdu o životě svého pána z pera ruky novináře. V ostudné hádce o výkladu božství umělcova nakonec tento projekt životopisu končí v propadlišti dříve, než mohl být vůbec vysloven. Nyní přichází nový umělec. Mladý talentovaný hudebník. Nová modla, ke které dívky budou vzhlížet. Nový smysl jejich života. Jen on dokáže udržet víru při životě. Na starého mistra si již nikdo nevzpomene. Ani na jeho životopis. …... Vskutku zajímavá Bergmanova úvaha a hraní si se symboly náboženství, umění a společenského života. Postava violoncellisty nechává v lecčems vzpomenout postavu Advokáta z Wellesova (Kafkova) PROCESU. Abstraktní mikrosvět a v něm jeho guru. Zde byla abstraktnost posílena neexistencí jeho obrazu. Jediné, co divák pozná, je jeho hudba a obdiv okolí. Dávám 4 hvězdy, ale Wellesův film mě zaujal víc. O tu výtvarnou uměleckost zase tolik nestojím. 70% (04.01.2011)