Ďábelské ženy

Nechal som sa unášať diabolským plánom dvoch žien, ktoré chceli zlikvidovať jedného muža. Noirové prevedenie, prvky horroru, dobrá réžia a herecké výkony ( je ozaj zaujímavé sledovať eleganciu a zároveň krutosť Simone Signoret ) sú zárukou dobrej filmovej zábavy. Chýbalo mi viacej zapojiť do hry skvelú hudbu z úvodných tituliek, ale to som si uvedomil až ku koncu. (10.09.2011)

Ano, ano, ženy mohou být ďábelské, dokonce úplně stejně jako muži.. V tomto milostném trojúhelníku je jasné jen jedno, přezíravé a kruté zacházení s oběma ženami končí.. Začátek je v pomalejším tempu, poněkud rozvleklý, ovšem druhá půle filmu se rozjede parádně, no a závěr skvostný.. Výborná atmosféra, bezvadně  natočené, úžasní herci/herečky, za zmínku nepochybně stojí Simone Signoretová, jejíž postavu jsem nedokázala rozklíčovat a musela jsem si počkat na finále.. Překvápko na konec vždycky potěší.. (30.09.2022)

Aj keď ide o slávny a oceňovaný (preceňovaný?) film, nemám najmenší problém ho považovať iba za mierne nadpriemernú kriminálku, ktorej dosť chýbala nielen hudba, ale aj atmosféra a nezachraňovali ju ani herecké výkony oboch predstaviteliek. Som rád, že som nevidel americký remake, ktorý je údajne o triedu horší. Nie som sklamaný, pretože sa na film dalo pozerať, ale očakávané nadšenie sa nedostavilo. (25.03.2019)

Název možná odpovídá mínění některých individuí, což ovšem nijak nemění jeho zavádějící charakter – s ďáblem v tomto filmu koketují všichni. Mimo jiné tím dává najevo, že nevzniknul ve Spojených státech, kde by studioví mogulové těžko odkývli scénář tak nevybíravě reflektující mravní prohnilost navenek spořádaných občanů. Rouhačství obsažené v tom, jak se jedna z hrdinek, bývalá jeptiška, obrací k Bohu zády, muselo v padesátých letech přimět k pokřižování nejednoho tvrzeného křesťana. Dnes, přes pět dekád od své premiéry, již nejsou Les Diaboliques tak šokující a splňují spíše kritéria psychologického thrilleru než hororu, některé scény mají ale stále sílu měnit skupenství krve. Přinejmenším těch pár závěrečných minut. Henri-Georges Clouzot si od postav drží odstup, v detailech je zabírá pouze chce-li okamžik učinit napínavějším (telefon, nebožtík). Se stejnou věcností přistupuje k ústřednímu zločinu. V samozřejmosti jeho provedení je cosi, ano, ďábelského. Nejvíc diskutovanou asi navždy zůstane první zvrat (ten druhý, „Viděl jsem ji“, mne znepokojil ještě více). Neřekl bych, že zcela právem. Sice nás nutí zpětně přehodnocovat vztah k viděnému, zda-li jsme vážně viděli, co si myslíme (k čemuž nutí více scén), ale v některých ohledech je v přímém rozporu s tím, jak se zainteresované postavy chovaly doposud. 85% (18.08.2009)

Zatímco muž většinou o všem jenom remcá, žena jde a udělá to. V tom spočívá jejich ďábelství, protože nás muže tím donutí taky něco udělat, no a všichni jak tu jsme moc dobře víme, že muž ze všeho nejradši dělá nic. K tomu mně osobně pomohlo těchhle 114 černobílých minut, během kterých jsem fakt nepotřeboval dělat vůbec nic, jen se kochat klasikou a namlouvat si, že takového ďábla já přece nikdy potkat nemůžu. (Challenge Tour 2015, film č.25) (22.04.2015)