Podzimní sonáta

Bergman má podľa mňa aj lepšie filmy. Jesenná sonáta je dosť ukecaná, včítane samomluvy. Ale! Na druhej strane je to úplne priekopnícky počin na tému - rodičia mi skurvili život, nie nejakým fyzickým týraním alebo chýbajúcim sociálnym zázemím, proste iba svojím ignorantským prístupom, no zároveň sme k sebe navzájom tak pripútaní, že, či už to nazveme láskou alebo nenávisťou, vraciame sa k tejto domovskej emócii znova a znova. (03.08.2023)

Říká se, že zatímco v tragédii k hrdinovi vzhlížíme s obdivem a bázní a na komického hrdinu a jeho řešení konfliktu se díváme z patra, v dramatu jsme to my, je to náš konflikt, náš problém, který se hrdina hry snaží za nás vyřešit. V případě Podzimní sonáty můžeme mluvit o oscilaci mezi obojím - k postavám vzhlížíme a jindy z jejich sebezpytu pociťujeme veselí (to pak-li že jsme mladí, mainstreamem odkojení yuppíci, kteří tenhle film objevili náhodou). A někdy zas, to v třetím případě my = postavy, cítíme určitý zmatek a obavy. To je v pořádku. To je normální. V pořádku je, i když nic takového necítíme. I to je normální. Všechny pocity jsou normální a nikdo by si nad nimi neměl lámat hlavu. ____ Bergman pracuje v Podzimní sonátě s trojí technikou: 1, Mezi nejdůmyslnější patří využívání zrcadlových neuronů (mirror neuron). Klíčová otázka: Proč se postavy dívají tak často jakoby „do“ objektivu? Je to proto, abychom viděli v detailu (celá hlava v záběru) jejich tvář, následkem čehož víme, co prožívají. A psychologická odezva zrcadlových neurů říká, že když někdo něco vykonává a my to vidíme, cítíme, že to sami také vykonáváme. 2, Léčebný úkol psychoanalýzy vychází z toho, aby pacient přestal racionalizovat nesmysly, aby si přiznal vytěsněné potíže, aby je tzv. znovuobjevil a znovu prožil, a tím se jich definitivně zbavil. Proto přijela matka za dcerou - aby kriticky přezkoumaly staré rány, a proto tak snadno přimykají v reálu zneužívané dívky k násilníkům. 3, Hlavní problém Bergmanových filmů je v jejich četnosti, která devalvuje jejich hodnotu, a rovněž v jejich obsedantní nutkavosti potlačovat filmovou formu na úkor formy divadelní. (11.11.2008)

Přepsáno v únoru 2019. Podzimní sonáta je nemilosrdně přímá psychoanalytická terapie Bergmanových vlastních běsů. Na herecké poloze Liv Ullmann nevidím příliš přirozenosti, její strojenost mě nedůstojně dusí. Psychologická hloubka filmu má naštěstí jiné přednosti, obrazové kompozice probouzí niterné pocity do viditelné formy, každá traumatická bolest minulosti povstává v detailech tváří a svádí nelítostnou řež. Neustálý pocit ublížení nectí soucit, spravedlnost se barví rudou barvou neúprosné a osvobozující pomsty tvrdě odsuzujících slov. Uvažuje se o pojmu zodpovědnost, láska a psychické mrzačení vlivem prožitků výchovy, splétají se souvislosti. Vyvolávají se intimní otázky viny, utrpení, osamělosti a prázdnoty. Pochopení se neschopně válí v slzách vlastní hanby, soukromé ochranné zdi a strach z další bolesti jsou nejtěžší překážkou. Hlavní postavou generačního střetu dávných křivd a neblahých psychologických následků je Eva (Liv Ullmann, jako malá Linn Ullmann), plačtivý uzlíček nervů. Jediným jejím přáním je upřímné uznání její matky, přesto odmítá každé podané slovo i natahující se zoufalé ruce. Osud jí dal nejednu zákeřnou ránu, přesto se její největší bol ukrývá v dětství a nepřekonané zášti k matce. Zpověď znamená uvolnění i nemilosrdně subjektivní odsouzení. Druhým vrcholem extravagantní psychoanalýzy je Charlotte Andergast (dobrá Ingrid Bergman), slavná koncertní pianistka a Evina matka. Nitky nedorozumění vedou do zkušenosti vlastního dětství a k nedostatku vůle k překonání soukromých slabostí. Impulsem je strach a nesnesitelná tíseň z vlastní neschopnosti. Lékem je jednostranné zaměření na svou osobu a hvězdnou kariéru. Důležitou postavou je Helena (Lena Nyman), mladší Evina sestra a Charlottina postižená dcera. Závažné psychické onemocnění je nejtvrdším obviněním nedostatečné úlohy matky. Výraznou postavou je také Viktor (sympatický Halvar Björk), šlechetný Evin manžel a její nejpevnější životní opora. Z dalších rolí: Charlottin dlouholetý agent Paul (Gunnar Björnstrand), nešťastný Evin a Helenin otec Josef (Erland Josephson), či Charlottin přítel Leonardo (Georg Løkkeberg). Podzimní sonáta rozkrývá strach vnitřních světů. Soukromí běsi jsou plodem neurovnaného dětství. Působivá psychologická hra hledá pochopení. (05.06.2009)

Velmi podrobně vylíčený vztah matky a dcery podle Bergmana. Téma, které možná mnohé odradí, ale já tušil, že mě tímto filmem režisér zaujme a klaplo to. Výborně vykreslená psychologie a charaktery postav, výtečné herecké výkony obou představitelek a emoce, které by se daly ždímat po litrech (myšleno v kladném slova smyslu). Monologů Ullmanové bylo více (resp. to byl jeden dlouhý a přerušovaný), ale byly tam pasáže, kdy jsem i já měl skoro na krajíčku, jak mě dokázala svým naprosto uvěřitelným herectvím strhnout/zasáhnout. Akorát je škoda, že emoční vrchol přišel trochu dříve/předčasně a pak fakt, že režisér znovu využil adresování divákovi, které mám třeba v Allenových komediích rád, ale u Bergmana mi to prostě nesedí. Slabší 4*. (04.05.2014)

Před shlédnutím každého dalšího Bergmanova filmu jsem vždycky trochu nervozní - mám na jeho tvorbu ty nejvyšší nároky a bojím se, že mě zklame (což se jednou či dvakrát stalo u jeho komedií). "Podzimní sonáta" je jistota pro každého Bergmanofila - komorní, minimalistické drama s bestiálně vybroušenými, dusnými dialogy. U hysterického záchvatu Liv Ullmannové mi na rukou naběhla taková husina, jakou jsem nezažil už roky. Krásné, křehké, kruté dílo. Krásné, křehké, kruté ženy. (27.07.2011)