Pink Floyd: The Wall

"Nepotřebujeme žádné vzdělávání. Nepotřebujeme kontrolu myšlení." Utápění v depresích nepatří mezi mé oblíbené činnosti a hudbu Pink Floyd vstřebávám daleko lépe na koncertech než z desek. Jinak samozřejmě chápu, že jsem viděl nadčasové dílo, ale jsem natolik přízemní, že jsem se jím nechal předběhnout a jeho absolutní pochopení si nechávám na dobu až budu velký. (14.03.2016)

// Distribútor: MGM // Počet premietajúcich kín v USA: 673 // Otvárací Víkend USA: $2,712,095 // Tento film som si pozrel len z jediného dôvodu a to aby som mal odpozeraných prvých 300 najlepších a prvých 300 najobľúbenejších filmov. Nie som fanúšik Pink Floydu a ich hudby a očividne ani nikdy nebudem. Film sa mi nepáčil z niekoľkých dôvodov ako napríklad: obraz, hudba, stopáž a animácia. Jedno pozretie na celý život úplne stačí. (13.07.2012)

Pink Floyd patří mezi mé nejoblíbenější hudební skupiny, zvláště díky emocím, které ve mě jejich hudba vyvolává. Naprosto absolutní je Final Cut, (bohužel) poslední společné album, strach doby studené války je naprosto hmatatelný. Obdobné je to s The Wall, Watersovou osobní zpovědí, ve které se dozvídáme, co cítí chlapec a později mladý úspěšný muž, jenž nepoznal otce, který je pro něj jen mlhavou autoritou a nahlas nevyřčenou touhou. Matka miluje a chrání, ale chybí jí vřelost. Strach z vlastní popularity, zbožštění. Deprese, neschopnost dát najevo cit. Zeď, do níž sami přidáváme cihly. V tomto filmu se vypravěčem stává rovnoměrně hudební i obrazová složka, která sestává jednak z hraných sekvencí (skvělé záběry například na pochodující kluky na nádraží nebo vojáky odcházející do večerního slunce), jednak z animovaných fází (Gerald Scarfe). O animované části už bylo napsáno mnoho, omezím se na konstatování, že takovou tvůrčí invenci jsem ještě neviděl. Spojení hudby a obrazu působí velice sugestivně, obě složky se dokonale doplňují. Proto toto dílo lze brát jen jako celek, poselství o důležitosti opravdových citů. (01.03.2006)

Moja absolútna top srdcovka! Úžasný „soundtrack“, Watersova lyrika(alebo scenár?), ktorá chytí za srdce a núti k zamysleniu, nezabudnuteľný výkon herca-amatéra Boba Geldofa, kultové animácie Geralda Scarfeho, brilantná réžia Alana Parkera-toto všetko dokopy tvorí fenomenálne dielo,ktoré je tak obsahovo bohaté, že snáď nie je možné zachytiť všetko na prvých pár pozretí. Videl som Stenu 16 krát a stále nachádzam niečo nové“all in all we are just another brick in the wall“ (22.01.2006)

Jeden by se rád rozepsal o spoustě zajímavostí, ale všechny důležité shrnul don corleone ...tak to by bylo nošení dříví do lesa. Každopádně pro mne je Zeď jedním z nejlepších hudebních? rockových? no to je jedno, filmů. Popravdě řečeno, takovou vizuální žranici jsem od Alana Parkera nečekal. Velice podařené je skloubení složky hrané a animované. Animovaná část filmu je zčásti snová, zčásti bizarní, metaforická - něžný sex rostlin přechází v brutální zápas, kdy vagina nakonec požírá penis....letadla se mění v kříže, britská vlajka se mění v krvácející kříž, holubice pronásledovaná orlem a všudypřítomná zeď. Žáci ve škole bez tváří padají do obřího mlýnku na maso - všechny zprůměrovat, nikdo nevybočí. Hrůznost totalitních režimů - zkřížená kladiva, pozdravy, projevy. Rasismus. Válka. Justice - řvoucí zadnice se soudcovskou parukou nemá chybu. A nakonec - rozbití zdi, smíření, děti všech ras pospolu...a vynikající hudba, která nese příběh dopředu jako obří vlna tsunami. Stále a dokola si film pouštím a stále nemám dost... (06.08.2010)