Loni v Marienbadu

Nejoriginálnější modernistické šílenství. Ve vnímaném spojení obrazů, slov, zvuků a hudby má divák možnost najít pravdu i pointu podle svého gusta. V tom vidím tu pravou magii Resnaisova snímku. Chápu ale, že to nemusí učarovat každému. Jedinečný filmový kaviár, který bude buď zbožňován nebo znechuceně zatracován. (05.05.2011)

Je to studené jak psí čumák, odtažité a svou neproniknutelností jako stvořené pro věčné hledače skrytých významů, kterým umožňuje zabývat se nekonečným množstvím interpretací. Film má určitě význam pro filmové teoretiky a cinefilní nadšence pro širokou škálu filmových prvků, se kterými režisér pracoval, ať už šlo o choreografické obrazové kompozice, kamerové jízdy nebo vypravěčskou strukturu založenou na opakování a variacích stejných situací. Běžný divák se snímku nejspíš vyhne - a dobře udělá, Resnais mu nemá co nabídnout. Předpokládal jsem, že se s jeho dílem minu, a tušení mě nezklamalo, slovy klasika jsem to ale aspoň zkusil. Nebudu hodnotit hvězdičkami, je to pro mě prostě setkání s mimozemšťany z Aldebaranu. (10.11.2020)

Sebevíc se může mluvit o tom, jak je snímek převratný z hlediska narativu, nic moc to ale nezmění na tom, že vás nijak zásadně bavit nebude a že se ze sledování může dostavit rovnou i frustrace. Jsou snímky, které utvářely filmové dějiny, ale to nemusí znamenat, že se vám líbí. Pro mě je tenhle film jedním z takových převratných nezajímavých kusů. (03.04.2015)

O některých filmech se říká, že nejsou pro každého. Nevíte-li co si pod tím tvrzením představit, podívejte se na Loni v Marienbadu a s největší pravděpodobností to pochopíte. Co se mého názoru týče - opravdu jsem bojoval, zkoušel skládat významy, zkoušel jsem vnímat jen obrazy, pokoušel jsem ten film vnímat instinktivně... a přestože se určité výsledky dostavily, utkvěla mi na konci v hlavě jen hra, ve které černovlasý dlouhán nikdy neprohrává. Přelomový, moderní film? Možná. Jsem ochoten dát tomuhle uměleckému patvaru ještě jednu možnost. Do té doby však zůstávám zmatený a zaražený. 40% Mimochodem, chladným mě nechávají i další kousky Resnaisovy tvorby - Válka skončila a Hirošima, má láska. Asi jsme si s tímhle umělcem nebyli souzeni. (01.03.2007)

Artová lahůdka, která asi nesedne každému. Musím přiznat, že i po letech mne film zaujal vytříbeným zacházením s obrazem, symboly, slovem. Časté opakování (ať už textů, či obrazu - například uléhání ženy na lůžko) bylo typické pro filmy 60.let. Práce s asociacemi připomene český poetismus. Snímek se stal vzorem i pro českou novou vlnu ( Případ pro začínajícího kata, O slavnosti a hostech, Ovoce stromů rajských jíme, Hotel pro cizince, Archa bláznů a řada dalších), při sledování sošného tance podezírám trochu J.Herze, že jej převzal do plesu mrtvých v Devátém srdci. Ať už se snímky inspirovaly skutečně, či byly jen na stejné vlně, vůbec to nevadí. Loni v Marienbadu ukazuje mimo jiné, v čem spočívá základ filmu - kompozice obrazů je úžasná a bezchybná. Existuje řada verzí výkladů filmu, ale sám režisér přiznává, že žádnou z nich nelze jednoznačně vyvrátit a žádná z nich není důležitá.... ,,Když vidím film, zajímám se více o hru pocitů než o postavy, " řekl jednou Resnais (I.Herfurt:Zlatý fond světové kinematografie, Horizont Praha 1986, str.218). Osobně jsem, aniž bych výklady k filmu předem četl, viděl v muži-svůdci Smrt, která si přišla pro oběť, jíž dala roční odklad. Kupodivu jsem zjitil, že podobně film vidí F.Weyerganse... Skvostné surrealistické dílo rozehrává tajemnou hru, kterou si lapený divák užije až do otevřeného? konce... (05.06.2012)