Loni v Marienbadu

Geniální hříčka, která boří veškeré zaběhané vypravěčské postupy. Jediná moje interpretace: nikde není řečeno, že ten chlápek vyprávějící, co se stalo loni, je něco víc než postavy ostatní, které neustále vyprávějí ty samé repliky. Proto si myslím, že všechno, co se odehrává je pouhou hrou režiséra - nic hlubšího v tom nevězí. Film, kde neexistuje čas a který je sestaven z krásných záběrů. (26.05.2003)

K zhliadnutiu toho skvostu ma priviedol videoklip kapely Blur (skladba To the End). Výborný atmosferický trip pod taktovkami Resnaisa a Grilleta mi sadol na jesenný pondelkový večer ako uliaty. "Príbeh" sa dá chápať vo viacerých rovinách - je na divákovi, jeho imaginácii a schopnosti asociovať jednotlivé fragmenty dejovej linky a vytvárať z nich akúsi príbehovú koláž plnú nejasností a tajomna. Mrazivý hudobný podmaz a krásne zacyklené dialógy sú čerešničkami na torte. 9/10. (28.10.2015)

Milujem formalistické filmy a v Marienbade celú tú formalistickú afektovanú eleganciu, ktorá nás vytrháva z reality a prenáša do Morfeovej ríše. Zároveň znepokojuje, lebo dionýzovský princíp baroka je založený na neustálom nepredvídateľnom pohybe. Ten sa tu svári s racionalitou francúzskej geometrickej záhrady, takže mystérium lásky sa často odvíja rýdzo vizuálnymi prostriedkami. V Schonbrunne sa mi v jednej extrémne prezdobenej rokokovej komnate zatočila hlava - skúsenosť ma teda núti potvrdiť správnosť Resnaisovej voľby, pokiaľ ide o spôsob navodenia trýznivých stavov ľudského vedomia i podvedomia. Skvelá je i voľba organovej hudby, ktorá celé prostredie mení na sakrálny priestor, v ktorom sa ponevierajú mnísi a mníšky participujúci na nejakej zádušnej omši. Marienbad je v podstate čistý biedermeier - umenie o buržoázii pre buržoáziu, páčivý vizuál a sladké banálne rečičky (a Sacha Pitoeff, samozrejme). Potom som si spomenul na krásnu, uvravenú básnickú skladbu Básnik a žena od Jána Smreka a odrazu mi všetko dalo zmysel. PS: Česko-slovenská stopa sa tu nájde - spomeňte si na "kamenné" postavy z Krakatitu. Na druhej strane bál mŕtvol v barokovom zámku v Herzovom "Deviatom srdci" na Marienbad priamo odkazuje. (05.12.2017)

Zamčeno na plátně. Nedá se vysvětlit, nedá se v celé šíři pochopit. Dá se jen interpretovat a to mi v kombinaci se stoupající hypnotičností nedá spát. Proto doteď nevím, jestli je závěr o smrti, o smíření, o násilí, o lásce, o ženském údělu, o všem nebo o ničem. Ale protože to s jistotou neví ani nikdo jiný než (snad) jen sami autoři, je mi takové tápání ještě o třídu příjemnější. Nebýt úvodního opakování pár vět do omrzení, kdy jsem nevěděl, jestli se smát nebo skřípat zuby, bylo by hodnocení možná nejvyšší. (23.09.2020)

Robbe-Grilletův scénář je pozoruhodný tím, jak účelně pracuje s prázdnotou, do níž můžeme dosazovat svoje významy. Vše řečené je záměrně nekonkrétní, jako kdybychom vzali klasický scénář a vytrhli z něj plnovýznamová slova, která mají odkazovací funkci, a ponechali pouze kostru toho, co zbylo. Nezůstane nic, co by nám komunikovalo význam, jen otevřená desémantizovaná struktura, na kterou můžeme navěsit svoje projekce, z nichž žádná nebude mít pravdivostní hodnotu, protože není snímkem ověřitelná. Film tak ve výsledku může fungovat jako velmi obecný příběh o paměti a touze, stejně jako vrstevnaté podobenství, ale budeme-li chtít svoje doměnky ověřit, nebude, oč je opřít. (28.11.2019)