Persona

Jeden z filmů, kvůli kterým se jednoznačně vyplatí na chvíli ignorovat celý okolní svět a přijmout nové estetické a intelektuální hodnoty, jež nám jeden geniální umělec exkluzivně a zadarmo předkládá. Kouzlo Persony tkví v tom, že chápeme, o čem chce vypovídat, ale její výpověď probíhá způsobem, který následně nelze doslovně interpretovat a vysvětlovat. Minimalistická, ale nekonečně kreativní oslava filmové řeči, tiché i konverzační, spalující psychologická hra s dvěma stěžejními charaktery a s diváckým očekáváním, které je v průběhu vystřeleno na maximum, přestože Bergman nepotřebuje šílené zvraty ani velkou pointu. Za málo peněz neskutečné množství poctivého filmařského kumštu, já děkuji... (15.02.2016)

Méliès by zaplakal, samozvaní intelektuáli ale budú mať orgazmus. A bude z toho teda veľa telesných tekutín. Keď sa pred vyše 130timi rokmi všetko to kinematografické začalo, nikto zrejme netušil, že pohyblivé obrázky poslúžia na nudné, síce nekonvenčné, ale predsa len bludné rozprávanie. V 60. rokoch sa viac hulilo a kašlalo na vojnu vo Vietname ( v tejto úzkej ´´umeleckej´´ triede ), pričom sa z tejto jednotnosti točili snímky podobného razenia. Vďaka, že sa o pár rokov neskôr zrodil Nový Hollywood ( Spielberg, Lucas, Scorsese, Coppola, Friedkin atď. ) (17.05.2018)

Komorní drama dvou žen, kde jedna, ta která by přitom měla být nad věcí, je pod návalem intenzivního mlčení té druhé psychicky dotlačena k neustálému mluvení o sobě a svých nejniternějších pocitech není nudné, ale naopak velmi zajímavé... ovšem ani to nezabránilo mému nepochopení děje a duševních pochodů hlavních hrdinek v poslední čtvrtině filmu. Stejně tak jsem nepochopil chlapce sedícího na posteli a občasný střihový chaos - nenapadá mě jediný důvod pro jejich existenci ... možná slouží ke zmatení diváka, možná je to také jen samoúčelná "snaha o divnost" ... každopádně za zbytek filmu - 7/10 /// (o více než dekádu později jsem pochopil, tak asi jsem byl tehdy buď jen moc mladý a blbý, a nebo teď jsem už starý snobský pseudointelektuál) (05.09.2007)

Stejně jako Fellini, i Bergman se časem zacyklil ve vlastních motivech a tvořil pořád ty stejné studie ženské sexuality, které smrdí nejen freudiánstvím (což vede k absurdně nihilistickým hysterickým scénám), ale také legračním pokusem předstihnout první erotické povídky. Jak jinak charakterizovat monolog o prvních zkušenostech, z kterého přímo čiší režisérova zastydlá puberta? Laciné, možná. Drží to hlavně nesporný půvab hereček a občasné experimentální momentky, ale to je tak vše. Kdo chce ukázkový evropský art 60. let, ať se raději Bergmanovi vyhne, nedělá mu dobrou reklamu a asi ani nechtěl. (04.07.2012)

Vrcholný Bergman 60.-tych rokov, ktorý sa ponára do vzťahovej a duševnej psychológie, prepletenej jeho desivými víziami, a jeho filmy z tohoto obdobia sa dajú nazvať nočnou morou. Persona stavia do kontrastu dve absolútne odlišné ženy, ktoré by sa v normálnom živote nikdy nestretli - slávnu herečku Elisabeth, ktorá sa rozhodla mlčať a naučila sa poslúchať, a výrečnú sestričku Almu, ktorá sa stáva jej protipólom a predmetom záujmu. Bergman vytvoril hlbokú štúdiu ženy, pri ktorej sledovaní mi po chrbte behali zimomriavky. Herectvo Bibi Andersson a Liv Ullmann je absolútne a veľkolepé. P.S.: V bleskovej strihovej skladbe úvodu na diváka v jednom momente vyskočí penis, s ktorým ma Bergman vždy opakovane nachytá, prekvapí a šokuje. Krása a hnus v drsne psychologicko-psychedelickom balení. (09.01.2014)