Persona

Vrcholný Bergman 60.-tych rokov, ktorý sa ponára do vzťahovej a duševnej psychológie, prepletenej jeho desivými víziami, a jeho filmy z tohoto obdobia sa dajú nazvať nočnou morou. Persona stavia do kontrastu dve absolútne odlišné ženy, ktoré by sa v normálnom živote nikdy nestretli - slávnu herečku Elisabeth, ktorá sa rozhodla mlčať a naučila sa poslúchať, a výrečnú sestričku Almu, ktorá sa stáva jej protipólom a predmetom záujmu. Bergman vytvoril hlbokú štúdiu ženy, pri ktorej sledovaní mi po chrbte behali zimomriavky. Herectvo Bibi Andersson a Liv Ullmann je absolútne a veľkolepé. P.S.: V bleskovej strihovej skladbe úvodu na diváka v jednom momente vyskočí penis, s ktorým ma Bergman vždy opakovane nachytá, prekvapí a šokuje. Krása a hnus v drsne psychologicko-psychedelickom balení. (09.01.2014)

Pro mne to není drama dvou rozdílných a přesto v něčem podobných žen.Cítím to jako jedinou ženu. Žena - Persona zobrazená jako herečka (vždyť kolik rolí v životě všichni hrajeme) a vnitřní žena-ošetřovatelka ( svým způsobem naše schopnost sebeléčby). Zobrazení vnitřního monologu ,jež nastavuje nekompromisní zrdcadlo-osamělost ,strach ,lhostejnost ,nenávist ,zraňování ,avšak záchvěvy pochopení a přijetí sama sebe.Opět Bergmanovské zkoumání schopnosti lásky a zde navíc i lásky mateřské.Drama ,před kterým není úniku ,tak jak on mistrovsky umí.Ať chcete nebo ne ,dotkne se vás ve vaší třinácté komnatě i když je zamčená a na ní sedm pečetí.Bergman mě dokázal přibíjet na kříž......Nykvistova krásná kompozice ,opět ta jeho hra se stíny a velké detaily ženské tváře ,to nádherně spolu s krásnou hudbou dotváří. Bibi a Liv obdivuji za jejich vynikající výkon ,protože jim věřím každé mrknutí oka.Ten závěr ,kdy tváře obou se spojí v jednu a vlastně to není ani jedna ,ani druhá a přesto oběma tolik podobná.....Těším se až přijde čas a budu si moci dovolit podívat se na Personu znovu.Teď si ,ale musím jít odpočinout..... (09.03.2008)

Ze začátku se nám může zdát, že bude svědky filmového experimentu. Vidíme chlapce hledícího na neznámou ženu... podivné střihy. Pak se však přesouváme do ústavu pro duševně choré a zjišťujeme, že budeme sledovat film o dvou ženách, z nichž jedna si chce popovídat a ta druhá zaritě mlčí. Ingmar Bergam se pokusil natočit něco jiného, než čeho jsme mohli být v té době svědky. Podařilo se mu stvořit komorní drama jehož konce jsou volně rozhazovány a až na úplném konci snímku se spojují v jednu nitku. (01.07.2005)

Bergmanovy filmy mě zamykají do jiného světa, kde žádná duševní zkušenost není dost hluboko na to, aby se schovala. Platí to i o znepokojivé Personě, která mi už od úvodního záběru začala vkládat do mysli depresivní kolečka. V úvodu je film psychologickou střelou, která naznačuje, že ani zkušenosti, které jsme v průběhu života získali, nám nedokážou říct, co vlastně chceme. Pomocí naléhavé kamery navíc získá příběh sugestivně vystavěnou atmosféru a zajímavé rozložení sil, kdy už se zdá, že by si obě postavy mohly téměř prohodit role. Jenže Bergman mě v závěrečné třetině strašně zklamal, protože nechal vzhledem ke své povaze nechat zvítězit mysteriózno a z toho důvodu vyprávění úplně ztratí tempo. Zápletka nepřináší nic nového, zastaví se na místě a režisér už si jen hraje se svými nápady, které zkomplikují všechna možná pochopení pointy i příběhu jako celku. (17.06.2007)

Kam nedojde intelekt, musí nastoupit pocity. A u Persony to ani jinak nejde. Výrazně nedějový a intelektuálně-emocionální snímek Igmara Bergmana se skvělými výkony Liv Ullman a Bibi Anderson. Pokud bych měl popsat, co jsem při sledování tohoto díla cítil, snad bych to ani nedokázal. Bylo to divné a lákavé. Snad bych mohl částečně přirovnat k předloňské Černé labuti, ovšem jen částečně. Některé surrealistické scény mi naopak připomínaly Andaluského psa. Toto je opět jedno z dramat, které nemá vůbec daleko k hororu, a každý si na něm může najít své. Musím říct, že já byl ve finále spokojen. Ačkoli jsem se na toto drama díval v dost ospalém stavu, nedokázal jsem odtrhnout oči. To se jen tak nestává, klobouk dolů. (10.07.2012)