Přineste mi hlavu Alfreda Garcii

Jeden z klenotů Peckinpahovi tvorby, o kterém není řeč až tak často, ale stojí za to. Má dobrou zápletku a motiv a naplno dá pocítit jak se v 70. letech dalo přežívat v Mexiku (drsně, ale se zvlášní lehkostí - viz. UNDER THE VOLCANO). Nechybí nadměrná dávka chlapactví (Benny si vyjasňuje s recepčním, že jeho nastávající není žádna kurva) a oddanosti. A dost mě pobavil ten jakýsi "syndikát, se kterým Benny (Oates) vyjednává v hotelu a jeho dva poddaní (Webber a Young a obzvlášť vydařená scéna náhodného setkání při konfliktu s Garciovou rodinou). Peckinpah mě tentokrát překvapil vyobrazením vztahu Warrena Oatese a Isela Vega. Snad poprvé v jeho filmografii jsou tu k nalezení trochu ryzejší city od muže na hraně zákona k ženě (obvyklá škatulka "děvka a služka" se nekoná). (14.05.2010)

Kéž bych žil ve sladkém nevědomí a naivně si myslel, že se pouze nějaký neschopný režisér snaží napodobit geniální Peckinpahův Útěk. Akorát bez přidané hodnoty v podobě jeho talentu, stylu či čichu na výběr setsakra charismatických herců, ale zato úděsně utah*zííív*aně po celou stopáž, ve které i ty zpomalovačky působí jako nechtěná parodie sebe sama. Snad jen úplný závěr je "good old Sam". Ovšem pohnojil si to sám, takže... No, řeknu to tak, že po tomhle mám i ten Ostermanův víkend hnedka o něco raději. (06.03.2009)

Nevzhledné, neuhlazené, násilné, neopakovatelné... Ten film nevnímáte jen vizuálně, ten film cítíte - mexické dusno a prach, hebkost stepní trávy, horký vítr, který si s ní pohrává, špinavou špeluňku, ve které Benny přespí se svou milou, lepkavou chuť krve i Garciovu rozkládající se hlavu. Piruety padajících k zemi po Bennyho výstřelu se mi budou vracet hodně dlouho, stejně tak, jako mi bude v hlavě doznívat Guantanamera... (11.03.2009)

Westernový film přepsaný a přenesený do gangsterského žánru postavou Sama Pecpipnaha, který tu nenabízí osobní mytologii, ale doslovnou autobiografii – nikoliv tedy už klasická tragédie kladného hrdiny z divočiny, který má věci pod kontrolou, nýbrž samolibý a násilnický muž je v centru dění, jehož sebedestruktivní porážka pramení z téměř mechanické nevyhnutelnosti. (05.06.2009)

Hádám, že v tomto případě se jedná o čistě terapeutický snímek, jež by byl výživný spíše pro psychology, než filmové kritiky. Ostatně nebylo by divu, při tom množství groteskně-depresivních postav, hektolitrech tequily a s (poněkud jednostrannými) rozhovory hlavního hrdiny s (mrtvým) Alfredem Garciou. Ale což, u umělců je celkem běžné, že jsou tak trochu „na hlavu“, to není nic nového pod sluncem. Avšak mnohem zajímavější mi přijde otázka vztahu filmu a alkoholu – čím to, že tolik vlivných režisérů buď alkoholu nezřízeně holdovalo (Peckinpah, Orson Welles, či „náš“ František Vláčil) a nebo naopak byli jeho zapřísáhlými odpůrci (Federico Fellini, Ingmar Bergman, etc.)? (06.11.2016)