Labyrint vášní

Už jsem tady komentoval kolem 10 Almodovarových filmů. Už mi pomalu docházejí slova, protože jeho filmy, přestože každý jiný, jsou si strašně podobné. Na začátku si představíme hlavní i vedlejší postavy, jejichž osudy spolu zdánlivě nesouvisejí. Děj je různý, ale Pablo nám jej většinou spestřuje sexuálními a atavistickými deviacemi, úchylnostmi, nezvyklostmi i zvyklostmi, které bývají více či méně samoúčelné ale skoro vždy zábavné. Většinou se pomalou gradací dostaneme k vyvrcholení snímku, kde se osudy protnou, děj nás pohltí, semele a po konci filmu vyplivne jak žvýkačku, která je uspokojená a čeká na příští sežvýkání dalším Almodovarem. Tak probíhá anabáze každého jeho filmu a tento není výjimkou. Avšak jednotlivé ingredience nejsou správně naváženy. Tu jsme nuceni sledovat průměrnou kapelu a asi 10 minut jejího vystoupení, tu musíme poslouchat průměrné dialogy s uřvaným aranžmá a také znamenat přespříliš osobní teploušské příběhy. Takže suma sumárum: Almodovarův svět zde opět žije, ale ten, kdo tohoto režiséra již trochu zná a nevolil cestu seznamování se s jeho dílem od nejstarších po nejlepší, teda nejmladší, trochu trpí, protože je namlsán díly obroušenými a jemnějšími. Dnes trojka. (10.01.2010)

Neskutečné, nesmyslné, nereálné, praštěné...almodóvarovské. Režisér naštěstí časem pochopil, že by měl trochu ubrat, protože Laberinto de pasiones je zkrátka nevycválaný a moc nedrží při sobě, některé pasáže jsou nudné, některé jsou naopak skvělé, často situace nedávají smysl a některé momenty nejsou dovysvětlené. Za finále ale hodnocení musím zvýšit, něco tak stupidně zábavného se jen tak nevidí...o tom totiž Almodóvar je. (02.11.2013)

Film Labyrint vášní, to je Freud v celé nahé kráse. Traumata dětských let zanechávají trvalé jizvy na vnitřních světech, síla Éros jako základní lidský pud mrzačí sexualitu osamělostí, strachem, nenaplněností a překračováním obvyklostí. Hledá se přímé vysvobození a to přichází až při uvědomění si dávného traumatu, nalezeným řešením se jeví párová psychoterapie. Labyrint vášní není o sexuálním uvolnění, je o hledání osobního štěstí a nesnadném překonávání těch vlastních niterných běsů, výstřednost a nestandardní sexualita je tápáním a prostředkem náhradního naplnění. Pedro Almodóvar do vzorce psychoanalýzy přidal ztřeštěnost a ironii, touhy a tajemství, skrytá přání a zběsilost, dynamiku a hemžící se mumraj světa. Hlavní postavou her vášně a extravagantní demonstrace svobody je Sexilia (zajímavá Cecilia Roth), zpěvačka, ovlivněná duševním otřesem v dětském věku i nedostatečnou pozorností milovaného otce. Nenasytnost je nenadále konfrontována s minulostí a naděje náhle ožívá. Hlavní mužskou postavou je Riza Niro (zajímavý Imanol Arias), následník již bývalého blízkovýchodního vládce v exilovém útočišti na Karibském ostrově. Výlet do Madridu je touhou po osobní svobodě, trauma má podobné kořeny, párová terapie vrací zpět vzpomínky i skutečnou podstatu osobnosti. Významnou postavou je Toraya (šarmantní Helga Liné), bývalá manželka Rizova otce. Posedlost pářením s panovnickou krví se naučila správnému rytmu svádění. Důležitou postavou je Queti (příjemná Marta Fernández Muro), oběť schizofrenie sexuálního zneužívání. Skryté tajemství touží po osvobození a řešení je velmi netradiční. Díky němu dojde k nejednomu naplnění. Výraznou postavou je Dr. de la Peña (sympatický Fernando Vivanco), otec Sexilie a odborník na plodnost. Akt sexuálního uvolnění považuje za přízemní, přesto se zdá být řešením pro vnitřní spokojenost. K výraznějším postavám patří také Susana (příjemná Ofelia Angélica), sexuálně frustrovaná psychoanalytička Sexiliiny nymfomanie. Přesto je jejím zájmem především vlastní a úplné sexuální uspokojení. Z dalších rolí: blízkovýchodní mladík, zamilovaný do Rizy, s předností čichání vůní Sadec (Antonio Banderas), opuštěnou ženou znetvořený otec Queti a provozovatel čistírny (Luis Ciges), nešťastnou náhodou zraněný a zhrzený zpěvák Eusebio (Ángel Alcázar), jeho hystericky útočná přítelkyně (Cristina Sánchez Pascual), Sexiliina zpívající společnice Angustias (Concha Grégori), uměleckého světa znalý punkový homosexuál Fabio (Fabio McNamara), Quetiina matka s potřebou radikální nevěry Remedios (María Elena Flores), či její znechucený milenec (Charly Bravo). Labyrint vášní je mumrajem touhy, očekávání, svobody a osvobozování, výstřelků, zvráceností i nadějí vnitřních světů. Sigmund Freud málokdy nalezne vhodnější příklad pro své teze. Osobitě zvrhlé dílo zasažených lidských niter! (18.03.2020)

Moje teprve druhé setkání s Pedro Almodóvarem dopadlo ještě hůř, než to první. Jestliže jsem včera psal u Zákonu touhy, že ten film na mě z větší části působí jako příběh plný milostných zvratů z telenovely, doplněný o umělecký vizuál a pár nevšedních nápadů, tak raději ještě díky za takovou konstelaci a formu... protože tak ten film pravidelně alespoň cosi zajímavého nabízel. Zatímco tady mi to uprostřed Labyrintu vášní připadalo jako banální nuda občas rozvířená nějakou tou provokativní scénou nebo fekálně humorným prvkem a navrch dost rutinně natočená. Z dnešního pohledu sice může být překvapivé a netradiční vidět, jak si Almodóvar své filmy pravidelně naplňoval spoustou gayů, lesbiček, transvestitů a jiné podobné havěti již v 80. letech a celkově tak dávno před tím, než z toho vzešel doslova módní trend kinematografie, ale i tak... sledovat tuhle spleť LGBT postav ve volném slepenci příhod bez pořádného příběhu mě dost brzy přestalo bavit. Pár povedenějších scén vyvažují jiné naprosto trapné (mj. natáčení jakéhosi porna s vrtačkou) a jako celek mi film skoro nic nedal. Zatím se s Almodóvarem totálně míjíme. [40%] (31.10.2022)

Pedro začínající je dost vzdálen Pedru současnému, v tomto případě spíš naštěstí. Režisér postupně vyzrál, i jeho styl se vybrousil, ubylo postav, netroufám si sice tvrdit, že pod tlakem komerce ubral v tématech na plynu, ale jeho dnešní snímky jsou prostě více zajímavé, méně šílené. Začínající Banderas opět jako homosexuál, a už se na něj těším v Kůži, kterou nosím. (24.08.2011)