Sedmá pečeť

(1001) Když nad tím tak přemýšlím, tak se mi to daleko líp četlo než sledovalo. Co film v mých očích často shazovalo byli herci - působili na mě jako nechtěná parodie napsaných postav. A taky mi trochu vadilo, že to vypadalo, jak kdyby všichni zrovinka přijeli v autobusech na zahradu nějakého zámku, vytahali ven ty svoje herecký serepetičky a dali se do toho. Tenhle dojem já mít nemám. Já si chci myslet, že někomu omylem spadla kamera do středověku. S postupem času se negativní dojmy trochu zmírnily. (18.01.2010)

Vynikajúca filmárčina, skvelý námet i záver. Bohužiaľ je to film, ktorý vďaka tomu, že ho kvôli jeho sláve "videl každý", prispel k tomu, že vrcholný stredovek sa stále bežne chápe ako "doba temna". Vôbec tomu tak nebolo, v kláštoroch sa ostošesť prepisovali najrôznejšie rukopisy. A upaľovanie bosoriek? To je špecialita "humanistickej" renesancie, najväčšia hystéria okolo diabla, bosoriek a temných síl vrcholila v čase od polovice 16. do polovice 17. storočia (a ľudia zo severnej Moravy dobre vedia, že to "najlepšie" malo ešte len prísť). Vo filme je tiež viacero viet, ktoré by stredoveký človek jakživ nepovedal, pritom je zjavné, že Bergmanovi išlo o výrazne realistický pohľad na dobu (i keď samozrejme používa svoje metafory a alegórie). Napr. rozhovor o "strašení ľudí" freskou s motívom tanca smrti je nezmyselný, vtedajší človek z takých vecí strach nemal (bežne videl práchnivé mŕtvoly na cestách, napokon to ukazuje aj Siedma pečať), bral to ako racionálnu výzvu k usporiadaniu svojich pozemských záležitostí. Ľudská mentalita sa síce nemení, výrazne sa však v priebehu stáročí mení pohľad na svet (čo sú dve rozdielne veci). Napriek všestranným kvalitám ma Bergmanov kodifikovaný magnum opus vcelku neoslovil tak, ako iné jeho filmy, takže s hodnotením idem mierne dole, aby vynikli jeho skutočné superdiela. (07.07.2018)

Plagát a celkový mediálny obraz okolo filmu so smrtkou na čele by mohli naznačovať, že sa jedná o ťažkú depku, no nie je tomu úplne tak. Príbeh ponúka mnoho námteov na premýšlanie, môžete rozoberať metafory a rozmýšlať, v čom spočíva výnimočnosť tohto diela. Ja som na to úplne nedošiel, možno opätovné vzhliadnutie pomôže. Rozhodne sa nejedná o žiadny môj top art film, ako pre mnohých kritikov. VIDENÉ ZNOVA: Siedma pečať je rozjímanie nad smrťou, ktorá ukončuje našu pozemskú existenciu, ktorá sa javí bez posmrtného života ako ničomná. Dostihne nás všetkých a tak by sme sa mali snažiť dať našemu životu, ktorý je iba divadlom, zmysel. Tak, ako to v poslednej fáze svojho života urobil rytier. Bergman používa aj zrozumiteľné symboly, ako lebku, ktorá ako hrozba tróni nad hrdinami, alebo čiernu a bielu farbu šachových figúrok, ktoré symbolizujú život a smrť. Môže nám stačiť k spokojnosti púha viera, alebo potrebujeme o bohu dôkaz už počas života? Bergman nenudí dlhými artovými zábermi plných mlčania, otázky pokladá na rovinu a k veci a tak nikdy divák nestráca pozornosť. (09.08.2009)

Sedmá pečeť mě dost překvapila - především svou humornou stránkou (hlavně ty tak suše podávané vtipné průpovídky Blockova "sluhy"...nebo např. ta scéna, ve které, v jiných místech filmu majestátně působící Smrtka, škodolibě podřezává strom pod jednou z postav). Žádný velkolepý středověký opus o hledání víry a Boha se nekoná - to hledání tu je, avšak v ještě mnohem širším slova smyslu a vůbec né velkolepě pojaté, nýbrž dokonale střídmě a možná o to působivěji zobrazené. Právem jeden ze zásadních filmů světové kinematografie, ve kterém mi však to pověstné "něco" k pocitu dokonalosti chybělo. Buď jak buď - silné dílo. (23.03.2007)

Film, jejž je třeba vidět nejednou, se zapnutým mozkem i srdcem, s myslí otevřenou otázkám a připravenou na neodpovědi a především nepochybně s jistou kulturou pátrání po odvěkých palčivých tajemstvích a dráždících životních hlavolamech. Snímek je v první řadě NENÁSILNÝ, "klidný", "utlumený" až podprahový. Myšlenek i těch vyřčených je tu na dlouhé celovečerní disputace, ale hlavní smysl tkví někde jinde! Ano, ten nevyřešitelný rozpor každého myslícího člověka, to toužebné, neuskutečnitelné nahlížení smrti do karet, ta zoufalá, neukojitelná lačnost po vědění! A proti tomu řada jednodušších a pro někoho třeba i zdravějších alternativ. Orientace na druhé, na lásku či jen na drobné prožitky a požitky našeho světa ve formě ještě přijatelné, zdravé, anebo úpadkové, zvířecí. Kam směřoval Bergman, je mnohým jasné, mně nikoliv a jsem tomu rád. (04.05.2005)