Dobrodružství na Zlaté zátoce

Tak povídku pana Pazourka jsem nečetl, nemohu tedy srovnat, ale jestli to byla stejná blbina jako tento film, tak nazdar. Ještě že povídka byla asi kratší. Film možná vhodný pro fanatické rybáře. Pár hezkých záběrů přírodních scenérií to rozhodně nezachrání. Děti se asi kousaly nudou ne? V té Uruguayi musela být celá porota ožralá nebo co. Prostě, pro mne film hodně pod úrovní. (06.06.2017)

Dobrodružství na Zlaté zátoce je především filmem pro děti. Odolal politickému přikázání doby, udržel si svůj poetičtější výraz a jeho výchovné prvky se zajímají zejména o pospolitost v dětském kolektivu a lásku k přírodě. Předlohou byla pohádka Vladimíra Pazourka "O zlé královně", která s dalšími dvěma tvoří sbírku "Na Zlaté zátoce" z roku 1948, hrdinou příběhů je v nich rybářův synáček Jiřík. Pojarův hraný film vypráví o krásách života v dětském věku i s tím vřelým (byť svým způsobem i svérázným) vztahem k přírodě a životu vůbec. Je to schopnost vidění krásy světa i ve zdánlivě obyčejných věcech, jež se navíc v dětské a doposud nezkažené optice mění v ta nejúžasnější dobrodružství. Hrdinou dětského dobrodružství je Jirka Horák (Ilja Černohorský), sirotek, jehož rodičovská nepřítomnost ho do jisté míry odcizuje životu lidí, a naopak ho zas přibližuje k přírodě, přestože jde vlastně o jeho sebeobranný pud. A zděděná vášeň k rybaření se nakonec stává prostředkem ke sblížení s jeho okolím. Z dalších rolí dále zaujme Jiříkův dědeček a pěstoun a prostý, dobromyslný převozník na řece Matouš (příjemný Vladimír Hlavatý), ta nejspřízněnější Jiříkova duše a malá opatrovatelka kozy Maruška (Jarina Rejšková), nebo Jirkův milovaný strýček a osamělejší dřevorubec Jakub (Ladislav Herbert Struna). Dobrodružství na Zlaté zátoce je filmem pro dětské publikum, předkládá dětské zážitky jako ta nezapomenutelná životní dobrodružství, děj není afektovaný, nýbrž je vnímavý k potřebám jednotlivce i pospolité síle kolektivu. Je to sice prosté (a s poetičtějšími prvky), proto však také příjemné a milé, nikoli dojemné či krvelačné. (16.08.2022)

Na jednu stranu musím říct, že na dnešní dobu už tento film přeci jen trošku zastaral a dnešní děti by asi nezaujal. Přesto uznávám, že se Bronislavu Pojarovi v těch roztodivných zákoutích čarokrásné řeky podařilo vykouzlil opravdu velmi příjemný snímek. Maličko sice naivní, přesto krásný. Malý "Jirka, sirka, vejtaha" mě sice tou svou sebestředností po většinu filmu štval, ale když vezmu v potaz, že se na jeho charakteru asi logicky muselo odrazit to, že byl sirotek, pak tu jeho odtažitost od lidí /dětí asi i chápu. Za šťastný konec tohoto příběhu o dětských snech a touhách, jsem tak byl určitě moc rád. (17.11.2023)

Břetislav Pojar dělal pěkné pohádky a příběhy pro děti. Jenže tohle je jeho prvotina jak scénáristická tak režijní. A možná je to poznat. Jirka chce za každou cenu chytit štiku, aby se vyrovnal dědovi, ale nedaří se. Kluci mu to kazí a jediná jeho kamarádka mu pomáhá. A právě v tom je kámen úrazu. Celá poetika je v tom, že chlapec se stále snaží chytat, všechna ostatní zmizela. I na hodinu je ten film dlouhý, ale pevně věřím, že kniha je mnohem hezčí. (19.09.2022)

Příběh dávno spatřený, který mi ale musel uvíznout hluboko v paměti, neb při jeho novém zření obrazy samy z paměti vyvstávaly a navíc se motaly s pozapomenutými veršíky o cestičce k domovu a křišťálové studánce. Hezký, dětský příběh a krásně nasnímané nádherné, vpravdě rajské exteriéry. Leč do tohoto ztraceného ráje je cesta zarúbaná, neb u té Berounky budou najisto nastavěny procovské chaty a vily a v Židově strouze bývala tlačenice už před čtvrt stoletím. (20.02.2011)