Tiché doteky

"My ho nebijeme, my ho milujeme." Mé dojmy z tohoto filmu jsou hodně rozporuplné. Téma určitě silné, ale mám dvě zásadní výhrady. Jednak mi u většiny scén vadilo, jak jsou nedořečené, díky čemuž divák v kterých momentech nechápe, o co zde vlastně jde. Možná to byl záměr, nechat to někdy na divákově představivosti, ale mě se tenhle styl vyprávění moc nezamlouval. S tím souvisí i má druhá výhrada. Někdy kolem polovičky filmu dojde k určité dosti podstatné přeměně hlavní postavy, která mi ale přišla neskutečně uspěchaná a nedůvěryhodná, stejně jako celá její motivace. To je samozřejmě důsledkem oné neochoty autora k doslovnosti, což je však podle mě ve finále spíš na škodu. (20.04.2020)

Výborná Eliška Křenková ve filmu, který mě hodně oslovil. Děj je absolutně nepředvídatelný a každá scéna ve mně vyvolávala hromadu otázek, z nichž většina zůstává nezodpovězená (jako např. co se stalo se Sebastianem nebo kdo rozbil Michaele její notebook a proč). Ke konci - když koncentrace divných věcí dosahuje vrcholu - mě to už téměř začínalo iritovat (podobně jako délka některých záběrů), ale závěrečné vysvětlující titulky tomu konečně daly smysl a zasadily to celé do funkčního rámce, takže jsem byl rád, že moje sázka na to, že by Aerofilms nemohli přijít se špatným filmem, dokonale vyšla. Kamera, atmosféra, lokace, herci, a především perfektně zvolený námět ze současnosti, to vše na mě nakonec udělalo velký dojem. Hogenauer má podle mě velký talent. (01.01.2020)

Shodou okolností jsem v poslední době viděl dva velmi podobné filmy. Tím prvním je 1BR, který je ale ryze americký, do hororu fušující a v určitých ohledech tudíž i přehnaný. Tím druhým jsou Tiché doteky v koprodukci tří evropských zemí, mezi nimiž překvapivě nechybí Česká republika. Oproti 1BR jsou Tiché doteky daleko realističtější, komornější, méně prvoplánově thrillerové. Na druhou stranu svou neurčitou atmosférou a plíživým strachem z něčeho neznámého umí zabrnkat na tu správnou notu. A právě ta atmosféra něčeho neurčitého, divného a dost možná i zvráceného je hlavním tahounem celého filmu. Eliška Křenková jako vždy super. S hereckým projevem je všechno v nejlepším pořádku. Co se mi nelíbilo a je to i důvod, proč nedávám plné hodnocení, je to, že jsem ji z psychologického hlediska ten přerod nevěřil tím, jak rychlý, zkratkovitý a celkově nedovysvětlený byl. Nebo že by to snad byl záměr? Vizuálně je to ovšem paráda. Chlad a odtažitost je cítit z každého záběru, z každého zvuku a skvěle to vygraduje finální one-shot scénou. Parádní debut a a výborná filmařina. Podobných koprodukcí bych rád viděl v budoucnu víc. (27.07.2020)

Nevím, jak pečlivě scénáristé téma prostudovali, nebo nakolik se naopak spolehli na licenci "inspirováno", ale nepřipadá mi to celé vůči sektě Dvanáct kmenů moc fér. Já o nich určitě nevím zdaleka tolik, co autoři (teda aspoň doufám, protože znám jenom historky své ženy z farmářských trhů na Míráku), ale příběh na mě nepůsobí věrohodně. Představte si, že jste farmář, který se rozhodl žít stylem 19. století (ano, včetně nedůvěry k evoluční teorii, sexuální výchově už ve školce a představě, že se s dítětem domluvíte bez "řízené frustrace"), chcete si v klidu pěstovat svoje biopotraviny, dojit krávy a zpívat náboženské písničky, a pak (prý o vás) někdo natočí snímek, kde máte bejvák jako milionář, chováte se za každé situace jako ve filmu THX 1138 a mlátíte své dítě rákoskou bez jakéhokoli důvodu. Taky celý náboženský kontext chybí. Není to fér, ten titulek na konci... Film samotný je dost náročný na udržení pozornosti - až tak, že jsem se v půlce několikrát úplně odpojil a místo sledování děje myslel na své věci. Předposlední scéna v jednom záběru je naopak filmařsky fakt super. (04.12.2019)

Tiché doteky se v něčem podstatném podobají českému filmu Domestik – sterilita, manipulace, touha po dokonalosti, totalita a odcizení nebo spíše odlidštění. Toto odcizení má několik fází – ztráta kontaktu s domovem, s rodinou, s rodným jazykem nebo se svým vlastním jménem. Proto má mladá Míša potřebu vytvořit si (alespoň dočasně) něco, s čím se může nově identifikovat, pocítit sounáležitost … najít něco „jako“ rodinu - zkrátka zase někam patřit, třeba i zdánlivě. A pak už jenom stačí dostávat se na základě systému odměn více na dosah tomuto cíli – čím více se člověk vzdá své identity a svých morálních hodnot a odcizí se sám sobě, tím blíže je dané metě. Jakékoli pochybnosti jsou vyargumentovány jako neopodstatněné, později se z nich stávají přímo lži. A cíl je pořád jenom zdánlivý, protože pro jeho dosažení je třeba překročit další hranici. Film má skvělou gradaci a i když divák tuší, že „tady něco nehraje“, pořád neví, co přesně to je. Právě na této vnitřní intuici je postavena podstatná část filmu. Jedním z mnoha signálů, že se děje něco „jinak“, je například elitářství - třídění na my a oni. MY jako vyvolení, ONI jako ti, kteří nic nechápou. Postupně se ve filmu objevují motivy nekončící lidské snahy o vytvoření jakéhosi nadčlověka. Umanutá touha přímo po konstrukci geneticky dokonalého člověka pak může připomenout Galtonovu „pozitivní“ eugeniku. Dalším spojujícím prvkem s Domestikem je manipulace – k ní zde dochází v mnoha směrech - pomocí jazyka (slov), manipulace s tělem a symboly, posouváním hranic. Režisér navíc skvěle sleduje psychologický vývoj hlavní hrdinky, která se postupně mění z empatické dívky v sadistku. A pokud tenhle „skok“ není pro diváky pochopitelný, tak je to dle mého úsudku záměr, protože přesně takhle se „to“ děje. Právě v nové situaci a v nové sociální roli jde často stranou vlastní úvaha, přesvědčení či hodnoty (jak dokazuje například Stanfordský vězeňský experiment). A to, že pointu celého příběhu divák plně pochopí až z dovětku – to je takový „aha“ efekt, který musela zažívat i Míša, když jí vše došlo. Poslední filmová věta, kterou pronáší tlumočnice, ve které odkazuje velkým obloukem na domov, je brilantním zakončením téhle jízdy. Po zhlédnutí filmu mě ale tíží otázka, proč právě teď přichází toto téma? Snad proto, že ve světě, který se pro nás stává stále více cizím, budeme chtít ve finále každý někam patřit, vytvářet vztahy s druhými (skutečnými) lidmi. Možná vůbec netoužíme po virtuálních a nahodilých vztazích s „krátkou trvanlivostí“. Nemůže snad právě z tohoto extrému roztříštěnosti a dezintegrace vyvstat (v dobré víře) extrém opačný, totalitní? (08.07.2019)