Reklama

Reklama

Hodina vlků

  • Švédsko Vargtimmen (více)
Trailer

Obsahy(1)

V prvním filmu ostrovní trilogie (Hodina vlků, Hanba, Náruživost), natočené na ostrově Fårö, se střetávají pozitivní a negativní síly, které se složitě přelévají v partnerském vztahu duševně nemocného malíře Johana (Max von Sydow) a jeho těhotné ženy. Zemitá Alma (Liv Ullmannová), prozářená vnitřním jasem a cele oddaná svému muži, bývá označována za jednu z nejkrásnějších ženských figur v Bergmanově filmografii. Její celistvá osobnost, kypící tělesným i duševním zdravím, napájená archetypální silou mateřství, se bytostně brání temnotám manželova vnitřního světa. Cit jí však velí sdílet s ním jeho úzkostné chiméry, a tak se nechá vtáhnout do Johanovy chorobně rozjitřené imaginace. Tam však už ztrácí svou světskou sílu a nedokáže muže uchránit před ničivými běsy. Po jeho zmizení zůstane Alma na ostrově sama, v očekávání dítěte, které se ovšem v Bergmanově filmu už nenarodí. Naděje, naznačovaná na začátku filmu v rozkvetlém stromu, se na jeho konci vytratila: Almu zastihujeme sedící pod holou kostrou stromu. V Bergmanových filmech bývá často mateřství upřeno právě těm hrdinkám, které jsou k němu svou přirozeností nejvíc disponované. A naopak ty, které jsou dětmi obdařené, k nim nenacházejí blízký vztah. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (137)

honajz2 

všechny recenze uživatele

Tak Bergman umí natočit dost dobrý horor. A je to totální psycho, hlavně druhá polovina, u které jsem se dokonce bál (kdyby takhle někdo dneska natočil horor... a ani by nemusel být složitě vyprávěný...) Velmi mile mě to překvapilo, ještě bych vyzdvihl promyšlenost většiny záběrů a především hudbu, která z Hodiny vlků, dělá to, čím Hodina vlků je. Pět hvězdiček to nedostane kvůli (v poslední době to je pro mnou zhlédnuté černobílé filmy čím dál typičtější) jedné déle trvající nudné části. Silné 4* ()

Sarkastic 

všechny recenze uživatele

Bohužel musím konstatovat, že ze všech snímků, které jsem od režiséra viděl, mi přišel tento nejslabší. Už začátek s promluvou k divákům a nastíněním natáčení mi nesedl. Stejně tak mi vadilo (a to hodně) neobjasnění faktu, že žena může vidět a slyšet to, co její muž (ehm, argument, že lidé, kteří jsou spolu dlouho duševně „prorostou“ už snad ani vágnější a naivnější být nemohl). Pak i ty odkazy na spisovatele či postavy z romantismu šly (díky mé neznalosti) úplně mimo mě. Co fungovalo, byla alespoň trochu popracovaná psychologie postav (i když oproti jiným režisérovým snímkům to byla docela slabota) a pak hororový nádech jako takový, který si dokázal uchovat určité kouzlo (stejně jako to tajemno kolem, než mi došlo, že ho nelze ani trochu rozkrýt). No, jednou to asi přijít muselo, každopádně poprvé budu muset jít u Bergmana pod 4*, Hodina vlků mi vychází na pouhý průměr. ()

Reklama

dwi 

všechny recenze uživatele

Na Bergmana poměrně vypjatě experimentální tónina vyprávění dopadla až nestoudně dobře. Snová atmosféra s podmanivými obrazy "opuštěného ostrova", mystická linka všudypřítomných démonů a v tom vztah dvou lidí. Vztah zbavený vášně, ale o to intimnější (alespoň zpočátku). Skutečnými hlavními postavami je zde prakticky jen manželský pár. Johan - malíř procházející vnitřní krizí a stále více sužovaný zosobněnými démony strachu a citlivá Alma - spojená se svým manželem natolik, že i ona dokáže nahlížet do temně snových rovin. Bergman natočil poměrně dosti netradiční příběh s hororově-surrealistickou atmosférou, která má znázornit, ale především zobrazit démony neurózy i s jejich přesahem do skutečnosti. Pro mě osobně jeden z nejkrásnějších švédských filmů. ()

honajz 

všechny recenze uživatele

Kam až nás může dohnat naše minulost a naše hříchy. Pak ani nevinná a Bohem požehnaná žena nemá šanci. I když - kdo ví? Syrově natočené drama, kde nevíme, co jsou, a co nejsou představy, a kde postupně odkrýváme temnou minulost slavného malíře, který se od ní snaží utéct a který vlastně žádá o odpuštění - stejně jako kdysi, když byl dítě. A co když ti démoni ovlivní ženu, co když ovlivní dítě? Vynikající scény ostrova, surrealistické zámku, 216 let stará babča, a přitom v podstatě minimalistické podání. Jen - i když je potřeba vnímat všechny řečené náznaky a motivy - v určité chvíli jsou přece jen karty dostatečně odkryty, takže se na rozuzlení už jen zbytečně a pozvolna čeká. ()

Marigold 

všechny recenze uživatele

Téma šílenství naťuknuté zvnějšku a v širších souvislostech např. ve filmu Jako v zrcadle se tu mění v pád do temnoty lidské duše, žánrově prostou historku o jednom zešílení. Rámec vyprávění je postavený na nekomplikovaném "dle deníku malíře", druhým vypravěčem je pak malířova žena... a vzhledem k tomu, že jedním z ústředních motivů filmu je mentální i fyzické podobání se dlouholetých partnerů, ocitá se divák na lopatě nespolehlivých vypravěčů. A ti s ním vymetou skutečně hromsky. Co je skutečnost a co chorobný sen nelze dost dobře určit, protože není u koho hledat pevný horizont. Jeden drastický výlev stíhá druhý, zvuk skřípe a rve uši. Bergman pálí ze všech hlavní, největší kalibr je totálně zexpresivnělá vizualita a právě sžíravá audio stopa. Hodina vlků není ničím víc než bizarním pokus navodit v divákovi dojem ztráty vlastního horizontu vnímání. Kde je hranice reality a začíná noční můra? Hledat v tomto filmu nějaké hlubiny smyslu je zbytečné, je to velice nedějový a na vybroušené formě postavený existenciální horror, neustávající obrazové blití ztýrané mysli malíře a jeho ženy. Žádné umění pro umění, avšak už vůbec ne film pro blby. Spíš esteticky radikální záchvat obrazotvornosti a na Bergmana dost nesdílný a nic neřešící snímek. Ale sejmul mě jak smečka vlků v bílé pustině. ()

Galerie (21)

Zajímavosti (6)

  • V úplně první verzi snímku měli být diváci na začátku svědkem režisérova tvůrčího procesu, ale sedmiminutovou scénu nakonec Bergman odstranil. (Hans.)
  • Režisérova partnerka a múza Liv Ullmannová byla skutečně těhotná a během natáčení Ingmarovi porodila dceru Linn. (Zdroj: Letní filmová škola)
  • V roce 1968 měly premiéru hned dva Bergmanovy filmy, Hodina vlků a Hanba, k nimž v listopadu 1969 přibyla Náruživost. Vzhledem k touze filmových kritiků shlukovat režisérova díla do sérií bývají tyto tři tituly vnímány jako „ostrovní trilogie“. Ingmar Bergman snímky realizoval na ostrově Fårö, často s využitím vlastního domu, který si postavil na pozemcích objevených při natáčení Persony (1966) a ve kterém v roce 2007 zemřel. (Zdroj: Letní filmová škola)

Reklama

Reklama