Hodina vlků

Krásne mrazivý filmový portrét s goticky tichou atmosférou, kde aj jemnejšie slová sú tu počuť veľmi nahlas a kde čiernobiela kompozícia či odľahlé miesto dotvárajú okulahodiacu atmosféru. Formálne dokonale zvládnutá dezilúzia myslenia jedného človeka (teda dvoch) a zároveň pre diváka možnosť hľadania pravdy, symbolov a artu... Bergman perfekcionisticky diktoval túto jedinečnú umeleckú lahôdku, neodbočoval od danej problematiky a zvolil depresívny prístup poňatia. Ďalej, chladní herci, ktorým nechýbali svojské charaktery, výborné tiché exteriéry a hlboko uzavreté interiéry. Po celý čas som pociťoval magické momenty, kde nebolo ani veľmi potrebné používať hudobný doprovod (čo v béčkových filmoch je záchrana). Zároveň si uvedomujem, že Hodina Vlka nie je pre každého... Určite nie pre masovo konzumného diváka, či naivína, čo si myslel, že sa bude tešiť z lacných vlkodlakov. Takýto úžasný horor sa mi podarí vzhliadnuť možno pár krát v živote. Kto to nevidel, SLEDUJTE TO! (28.01.2013)

Umelecko-surreálne dielo s hypnotizujúcim účinkom. Obyčajne takéto filmy moc nevyhľadávam, prípadne musím mať na ne náladu, ale I. Bergman ma vždy niečím dostane, niečím vlastným a tak výrazným, že celkový dojem razom letí do výšin. V tomto prípade je to neskutočne chladne depresívna atmosféra, z ktorej ma mrazilo ešte aj v kostiach. 75/100 (29.10.2014)

První půlka (snad na vteřinu přesně) je děsná. A tím nemyslím děsivá. Totálně nudná, absolutně prázdná a o ničem. Vrcholem této části snímku (a možná i v pozitivním smyslu) je ta dokonale promarněná minuta nad hodinkami. Minuta ničeho. Je nesnesitelná, o to ale docela vtipná a pro Bergmanovu tvorbu celkem charakteristická. V druhé půlce ale režisér (konečně!) taky rozjel hudební koncert a seriózní napětí. Nejde si nevšimnout, že v profilu Hodiny vlků je jako jeden z žánrů uveden "horor". Bylo by samozřejmě naivní čekat něco klasického, obludu nebo masového vraha, celou dobu jsem se ale opravdu BÁL toho, že žádné hororové prvky nepřijdou a bude to zase typické (a už po pravdě dost okoukané) komorní drama v chátrajícím baráku, kde maj všichni depku a mluví do kamery. Naštěstí se po výborném flashbacku (asi nejzáživnější části filmu) na útesu rozehraje slušný surrealismus a pár snad zvratů. Strach vám to nenažene, ale atmosféra ke konci povážlivě zhoustne. Avšak co se týče těch strach nahánějících scén, v těch zatím pro mě vede režisérův o deset let starší snímek Tvář, kterému možná pomohlo to, že jsem to od něj nečekal. (21.08.2007)

Hodina vlků - čas mezi 4. a 5. hodinou ranní v prvním dnu každé fáze Měsíce - je dobou, kdy se nejvíce lidí rodí a nejvíce jich umírá. Laskaví a přátelští démoni odhalí svoji pravou tvář, strhnou masky a zjeví se ve své skutečné kráse. Hrůzy, děs a noční můry ovládnou lidskou mysl, která se jim jen stěží ubrání. Johan stále více propadá temnotě pronásledován vlky toužícími po jeho krvi, anebo snad raději po jeho duši. Alma je silnou ženou, bojovnicí, ale ani ona nedokáže nakonec svému muži pomoci. Nedokáže ho zachránit. Havraní křídla, zobák od krve, smrt a samota. Měl jsem obavy, ale nadčasový snímek zůstává nadále uhrančivý. Jako by měl v sobě kus Kafky, něco z gotických hororů, střípky z pláten surrealistů. Hranice je překročena, zrcadlo rozbito. Leč otázkou zůstává, co nyní střepy odráží... (23.10.2018)

Kam až nás může dohnat naše minulost a naše hříchy. Pak ani nevinná a Bohem požehnaná žena nemá šanci. I když - kdo ví? Syrově natočené drama, kde nevíme, co jsou, a co nejsou představy, a kde postupně odkrýváme temnou minulost slavného malíře, který se od ní snaží utéct a který vlastně žádá o odpuštění - stejně jako kdysi, když byl dítě. A co když ti démoni ovlivní ženu, co když ovlivní dítě? Vynikající scény ostrova, surrealistické zámku, 216 let stará babča, a přitom v podstatě minimalistické podání. Jen - i když je potřeba vnímat všechny řečené náznaky a motivy - v určité chvíli jsou přece jen karty dostatečně odkryty, takže se na rozuzlení už jen zbytečně a pozvolna čeká. (18.03.2018)