Marseillaisa

Svoboda vždy zvítězí nad aristokratickou buržoazní smetánkou, aneb pohled na jeden z mnoha francouzských převratů, který ovšem přinesl Francii hymnu, kterou jim my můžeme jen závidět. Překvapí nekonvenční pohled na dvě znepřátelné strany, kdy ani jedna, ani druhá není jen černá nebo bílá, dobrá nebo zlá. Edmond Ardisson je pro mne hrdina tohoto filmu a pak samozřejmě můj oblíbený Juliette Carette. Neboť jak je pro Renoira příznačné, zaměřuje se spíše na individuality než na celkový historický obraz. Dějiny se tak stávají přístupnější například lidem jakose já, kteří se nevyžívají v historických eposech, ale raději se snaží vžít do postav, které v takovém filmu vystupují. (10.06.2012)

Přiměřeně naivní a tendenční výsek z Francouzské revoluce, ale musíme si uvědomit, že jsme v roce 1938, stále ještě ve věku ideologií a ještě k tomu těsně před válkou. To pak nějaké to vlastenecké zjednodušování snáz pochopíme. Nakonec, Ejzenštejnovy filmové fresky taky obdivujeme hlavně pro jejich filmařské kvality a ne pro ideovou pokřivenost. A Renoirova Marseillaisa, i když není zdaleka tak přelomová, přináší zkušenou a přitažlivou filmařinu. Pro mě nejpůsobivější je pasáž odchodu královské rodiny z paláce. 70% (22.04.2014)

Konvenční historický spektákl, který přece jen Renoir mírně pozvedá svým netradičním náhledem na nepřátele lidu i spojováním historických událostí s každodenním zachycením života (i v jediném záběru). To však snímek nezachrání od zdlouhavostí - na tom má podíl i značné oddramatizování a dlouhé záběry. (20.06.2009)

Hodnotit tento pozoruhodný film mimo čas a prostor vede k jednoznačnému závěru. Stejně tak jako "podezření", že Renoir by levicový. Možná měl i jiné vlastnosti než levicovost, ale ve vztahu k dílu zní klíčová otázka jinak. Měl talent či ne? Je toto dílo, které divák poprvé zhlédl, přesvědčivé či ne? Je zřejmé, že základ tohoto filmu je dán scénářem, jeho spíše divadelními než filmovými dialogy. Technika spojování osobních důvěrných záběrů a hromadných nadčasových scén se také teprve rodila (všimněme si např., jak jsou natáčeny šermovací scény: jednoduchostí snímání se blíží realitě víc než nakašírované souboje dobrodružných-akčních filmů pozdějších desetiletí). To, čím film přesahuje začátky žánru, ovšem při troše trpělivosti nalezneme. Jsou to scény, během kterých vzniká a je "pulírován" text marseillaisy nebo rozhovory krále a královny (na obou bůh viditelně šetřil, když přiděloval rozum). Důraz na jakobíny je provázen nepřímými - byť pochvalnými - zmínkami o Robespierrovi a Maratovi; do záběru se však nedostanou. Hrdinou filmu je člověk z lidu. Zamyslíme-li se nad touto tříští pocitů a poznatků ze zhlédnutí Marseillaisy, objeví se dílo, které klestí cestu filmovému umění třetí čtvrtiny minulého století. Dílo, vedle nějž velmi dobře obstojí obdobná tvorba mladého Otakara Vávry, dílo, které snese srovnání s velkolepými freskami Sergeje Ejzenštejna (ALEXANDR NĚVSKÝ). Je to dílo-boj. Zážitek, na nějž - neberme to jako mentorování - musí být jeho potenciální divák dobře připraven. Pak také může být odměněn. (03.03.2015)

Od nevinného pytliactva holubov na pozemkoch šľachtica cez dobrovoľnícku anabázu do Paríža k masovým scénam bojov o zosadenie kráľa. Osobné príbehy zapálených občanov-revolucionárov v idealisticky zhumanizovanom podaní sa miesia s historicky zlomovými okamihmi a príbehmi podobne poľudštených šľachticov. Ich ľudskosť je ale značne miernejšia ako na strane revolucionárov a podaná tak, aby bolo zrejmé, že staré poriadky je potrebné nahradiť novými. Oduševnenie, zapálenie a elán v značne zidealizovanom, urozprávanom, no zároveň pozerateľnom príbehu vzniku krásnej pesničky. Nadpriemerné hodnotenie vďaka poznatku, vyplynúcemu z filmu: Ak víťazí v štáte revolúcia, kvalita komunikácií sa prudko zhorší. (07.12.2012)