Devs

Srovnání s vynikající Annihilation ukazuje jedny z hlavních problémů Devs - doslovnost Garlandovi fakt nejde, obzvlášť když se o ni pokouší ve spojitosti s jeho fabulováním v exaktní vědě. Annihilation dokonale funguje jako alegorický trip, Devs žádné interpretace nad plán nenabízí. On prostě jen až do konce vymýšlí svůj zjevně alternativní kvazideterministický vesmír a dělá tím tak trochu debily z diváků, aby pak haha trololo obrátil a naopak udělal naprosté debily ze svých postav. Takto to zní asi jako velký hejt, ale to je asi přehnané, mě to navzdory tomuto zklamání bavilo, mám rád když se sci-fi dotýká méně primitivního námětu než je obvyklé a vybízí k přemýšlení, i když není úplně originální (vidím tu třeba velkou inspiraci ve Svit vzdálených dní od A.C.Clarka), a tak oceňuju i ty které nejsou úplně promyšlené. Ex Machina na tom vlastně byla co si matně pamatuji podobně, a vizuál i atmosféru zvládá i s minimem prostředí na výbornou. I ten kvantový počítač co tu má vypadá fakt moc pěkně. No ale pak je tu ta trochu zásadní chyba, že seriál má sedm hodin, když to přitom měl být dvouhodinový film - protože místo zajímavého a lehce intelektuálního sci-fi (byť nic mindblowing, ale budiž, holt ne každý je Terry Gilliam, který snad jako jediný v tomhle žánru dokázal všechno dotáhnout smysluplně) musím po velmi fajn úvodní půlhodině zdlouhavě sledovat úplně zbytečnou detektivní linku nějaké pipky. Kdyby v prvním díle umřela a zbytek děje byl opravdu jen o Devs, jejich vynálezu, a hlubším zkoumání jeho důsledků, z technického i etického hlediska, mohla to být fantastická věc. Takhle jsem měl ale pocit jako by se po úvodní vesmírné bitvě v Star Wars: IV přistálo na Tattoine... a dalších pět hodin se místo poletování po předaleké galaxii strávilo na farmě Lukovy tetky a strýčka. (26.04.2020)

Vyučený artový hysterik Garland vytáhl z krabice polomrtvou prašivou Schrödingerovu kočku a vykrmil ji Uranem 235. Načež nade vši pochybnost zjistil, že by to štěpení stejně nerozchodila, čili byla jednoznačně v superpozici mršiny už v momentě, kdy ji ten singulární kokot začal cpát tím obohaceným Whiskasem. Tímto jednoznačně prokázal, že Plancek byl jen termodyslektický nedouk a ve skutečnosti je základní kvantovou veličinou tak zvaná Garlandova konstanta, definující poměr mezi hybností pravé ruky a vlnovou délkou egokokotismu. Vyjádřeno vzorcem g = λda / Ψcho * πčus, to celé na druhou. Dozajista opojen tímto nebývalým legovědeckým úspěchem, opět uplácal silou celé své odbornosti v katechismu a historii patlalů přiblblý, kvantově religiózní popkornový pseudoblábol pro převzdělané instáčové přikyvovače a následovače o tom, co by se mohlo přihodit, kdyby se traumatizovaný Ježíš stal ředitelem Intelu. A v jeho dualitě se zacyklil natolik, až zapomněl, že má vakuum nejen v hlavě, ale také ve stěnách svého sajbrbaráku. No dobře, je to jakože sci-fi, takže si ten kvantový klerik muže cucat z prstu sebevětší pičoviny. Nicméně i sci-fi se dá udělat poutavě a zábavně, a ne tak, že z osmi hodin hrací doby dvě čumíte na zlatou kostku, která světélkuje a dělá vžuuum, další tři na vykuleného, do blba hledícího mastňáka, pronášejícího přehluboké, transcendentálně narkomanské bonbonmoty typu „Determinismus je divný, ale také krásný. Když vlastníš všechna data, vlastníš podstatu dat.“, dvě hodiny na televizi s dojebanou anténou, vysílající zrnící Golgotu, a pouhou hodinu je to jakože ten napínač, kdy mastňák unyle podusí slizkého Rusáka a dva nesympatické ťamany, protože mu brání v křesťansko – demagogické derelativizaci jeho antikoncepčního selhání. Při té prudě se mi celý čas honila hlavou dnes již klasická wykydpedická simplifikace objasnění Teorie relativity zedníkům, uklízečkám, řidičům hovnocuců a obráběčům kovů, kterou se Aleks při své tolik sofistikované tvorbě nepochybně bezvýhradně řídí: „Představ si, že mi strčíš nos do prdele. Já mám nos v prdeli, ty máš nos v prdeli. Kdo z nás je na tom relativně lépe?“ V jiné realitě, kde jsem přitroublý náctiletý pičus nebo nudofil s hornickým učňákem, teď možná nadšeně jásám nad nebývalou hloubkou a zábavností té megachitré fizikálňý kosmologyje a blaženě si mnu urychlovač částic. Ovšem v téhle to dokonale otráven posílám do černé díry. Tedy vlastně do piče, aby náhodou nedošlo k nějaké interdimenzionální diferenci, zhroucení kvantové vlny a nežádoucí transpozici identit. (08.05.2020)

Pre diváka, ktorý rád "dumá", lebo ten čo nie, nepochopí, pričom tá zmysluplnosť, v kombinácii s prvkami drámy a dlhých záberov "do blba", rozhodne nemusí sadnúť každému. Tí, čo "šukajú" niečo akčnejšie, živšie, rýchlejšie, by "Devs" mali z možností "Chci videt" vyradiť. Bude Vás to menej bolieť, Brufen nezaberie .. (10.07.2020)

Filosofický paskvil nevěrohodný psychologicky, nevyvážený dramaturgicky si hraje na něco, na co nemá. V dalších dílech je to stále horší a horší. 1) 50letý scénárista a režisér Alex Garland své zmatené myšlení povýšil na normu. Předvádí hrátky z kvantové fyziky, kterým nejenže nerozumím já, ale mám pocit, že jim příliš nerozumí ani on sám. Své zmatení pak předkládá bezradným divákům, čímž je zblbne ještě více._____ 2) Celý "tvůrčí" proces úhledně balí do pseudointelektuálního hávu za doprovodu přemýšlivých songů a poklidné kontemplativní kamery._____ 3) Chvílemi se, pravda, zapomene a příběh začne připomínat běžnou scifi, thriller, drama či co. Ale brzy zasáhne dramaturg, akční hrdiny pošle na trestnou lavičku a opět zavede předchozí snový stav umírajícího intelektuála._____ 4) Autor místo toho, aby si dal práci a našel způsoby a kličky, které přimějí protagonisty jednat podle předurčeného vzorce navzdory tomu, že ho znají, nahradil tento logický postup mělkými úvahami o smyslu a povaze predestinace a svobodné vůle._____ 5) Svým způsobem končí seriál smysluplně, i když dost poťapaně. Druhá pointa však všechno opět popřela. Jako námět zní zajímavě, ale zpracování je otřesné._____Třetí pointa je pak zcela mimo mísu. Svým způsobem, připouštím, odpovídá povaze díla. Kde nejsou pravidla, není ani odpovědnost._____ 6) Výstižný koment: verbal*, Lamprea**. (07.10.2020)

Ústřední téma podobný jako ve třetí sérii Westworldu, tady ovšem vzatý totálně jinačí formou - pomalou, chtělo by se říct že až poetickou, kde skvělou stylizaci doprovází stejně tak skvělá hudba a člověka to chtě nechtě nutí přemejšlet a v duchu filosofovat nad předkládanýma myšlenkama. Trochu to kazí skoro celá ta špionsko-detektivní linka, která není vůbec zajímavá a z velký části tam působí poněkud navíc... ale sakra - ta ajťařina a kvantová mechaničina protkaná filosofováním o všem možným tu prostě funguje a protože z celý fyziky na VŠ mě kvantovka bavila nejvíc (i když jsem jí vlastně asi ani skoro vůbec nerozuměl), tak tou nadhodnocenou pátou hvězdou oceňuju, jak si Garland dal tu práci s jejím zapracováním a vlastně postavením celýho příběhu právě na ní! (01.06.2020)