Vzestup

Sovětský snímek, který už dovede zaujmout hned po několika prvních vteřinách, kdy si uvědomíte, že tahle černobílá je přece jen specifická, že je jaksi šedší a že všechno, co sledujete je speciálně stylizováno, aby to mělo potřený efekt. Režisérka dovede scénou zasáhnout, ale také nudit, což je takový nechtěný kontrast. (23.10.2015)

Vedle Klimovova Jdi a dívej se další otřesná věc, kterou těžko hodnotit. U Šepitkovové nemám nakonec takový problém strhnout "tak málo", protože to stále "drží fazónu". Nedovedl bych dát Jdi a dívej se "odpad", ačkoliv by si ho podle mě z podstaty zasloužil - filmová mašinérie nemá právo dělat z utrpení lidí expresionistické hříčky při nichž hynou další tvorové. Taktéž Vzestup je expresionistická hříčka - hanba mě fackuje, ale nemá to s realitou mrazivého válečného Běloruska společného nic než zobrazení. A přikrášlení - přikrášlení Sotnikova jako Krista, expresionistické přikrášlení celého toho martyria. O co důstojněji působila Balada o sedmi oběšených. Nemůžu si pomoct - jestliže se v USA té doby točily Čelisti, jsou pro mě Jdi a dívej se a Vzestup inverzní a totalitní podoby blockbusterů toho typu - lidé se rádi bojí, rádi se dívají na utrpení, rádi vidí mučící nástroje a kečup jako krev. Co mi u Šepiťko nechává tři hvězdy je jednak Šnitkeho hudba (ano, krom podmaleb mi stačí ona snad jen minutová echo pasáž pár klarinetů při scéně zajatců projíždějících vesničkou), a jednak neodiskutovatelné metaforické a řemeslné kvality filmu. (10.02.2018)

Nepříjemně pod kůži zalézající existenciální drama z války. Na jedné straně odvaha, která se může rodit z mladické nerozvážnosti, z horlivosti, z nedostatku informací o hrozícím nebezpečí a která se tváří v tvář smrti promění v chvění. Na druhé straně statečnost, méně okázalá, ale opírající se o nejhlubší základy člověka a neselhávající ani při pohledu na oprátku. A byť je hrdinou Rudoarmějec, film se chová vůči materialismu přímo subverzivně. V okamžik krize se totiž jedná o odpověď na otázku, čemu skutečně věřím. Kdo jsem já? Soubor tkání, které teď náhodou drží při sobě a ještě pár chvil budou, ale potom ne? Je-li tomu tak, co je větší hodnotou než přežít? Vyšetřovatel hraný s děsivou jemností A. Solonicynem si je toho dobře vědom. Jeden z vyšetřovaných vyznává tutéž nejvyšší hodnotu přežití, ale halí ji do iluzí, aby se nemusel děsit sám nad sebou. Druhý je mučitelům schopen říci: „Život není to nejdůležitější“. Odkud je mu dána síla k takovému vyznání? Opravdu těžko se na to kouká… Člověk o sobě leccos neví, dokud se skutečně neocitne třeba tváří v tvář hlavni, a jak pokořující pak často bývá to poznání. Věřit Bohu, sobě nedůvěřovat. (22.03.2012)

Ak by som to nevidel v titulkoch, tak nikdy neuverím, že niečo takéto mohla natočiť žena! Nie, nie som žiaden patriarchálny namyslenec, ale taká miera psychologickej "surovosti" (alebo skôr čistoty?), množstvo neskutočne drsných obrazov, scény doslova driapajúce za srdce, obrovský filozofický presah príbehu znásobený jeho meditatívnym-mysterióznym spracovaním (hudba, zvuk, kamera), tak niečoho takého nie je schopná ani väčšina "mužských režisérov".... geniálne ale pre mňa takmer neznesiteľné.... vlastne, je veľmi ťažké film dopozerať (obzvlášť keď sa človek vžije najmä do postavy "judáša" ako sa to "podarilo" mne), práve preto že je tak(mer?) dokonalý.... Dokonalosť, ktorá z neho robí "španielsku čižmu" na ľudské srdce! (02.11.2009)

Příběh dvou chycených partyzánů, kteří se mají vyrovnat s jistou smrtí. V těžké zkoušce se i ti hodní mohou změnit na sliz a pro svůj život obětují cokoliv. Který z nich to bude? Kdo zradí? Když jsem se na film díval, neubránil jsem se otázce, jak bych se rozhodl já? Být s osudem vyrovnaný a padnout s čistým svědomím nebo se stát ubohým zrádcem v očích obou stran? Stát se špínou je v tu chvíli lehká volba a lidé chtějí tak moc žít! Nakonec je ale výhrou smrt, protože odešli jako hrdinové a stanou se ve vzpomínkách nesmrtelní. Zrádce sice zůstane živý, ale osobní psychická muka za to nestála, ale chtěl tak žít... (02.10.2012)