Vzestup

Já a sovětská psychologická dramata se asi nemáme rádi. Přijde mi, že vše líčí příliš rozvláčně, moc tlačí na pilu a skrz to sklouzávají až k nudě. Zato válečné filmy (Osvobození, ..a jitra jsou zde tichá, Jdi a dívej, Hořící sníh,....) točit umí a jinak tomu nebylo ani zde. Úvod byl velmi zdařilý a celkově atmosféra sněhu, mrazu, vypáleného stavení a kolaborantů, skrývání se v domě ženy a jejích dětí, to vše bylo výborné, avšak poté pro mě Šepiťkové počin až na občasné záchvěvy (výslech Sotnikova nebo poprava) ztratil kouzlo. Víc jak 3* tedy bohužel dát nemohu. (23.02.2015)

Výborné válečné drama ze Sovětského svazu, což jsem od nich ani nečekal, o to víc mě to překvapilo a potěšilo. Vzestup je hra s psychikou postav, která se nádherně daří. Je to také příběh, odehrávající se ve středu války, dost drsný příběh, který začíná a končí prakticky na stejném místě, nikdo se o něm v nedozví, protože ho pořádně ani nebude mít kdo odvyprávět. Zvláštní je na to koukat, o to horší je se v sedadle udržet a psychicky se nesložit, na psychice totiž tento film hodně závisí. Z příběhu je patrné, že tady hlavně půjde o lidi, než o válku samotnou, také to tak nakonec dopadá. Je to síla, hlavně na konci. Jen škoda, že se to k tomu konci tak dlouho táhne, ten konec je totiž neskutečně šílený. Jako kdyby nad náma někdo tahal za nervy tenounkým provázkem, představující právě naše nervy. Opravdu zážitek na tento film koukat. Ani se nedivim, že to je unikát mezi Sovětskou kinematografií. Právem. (07.08.2008)

Film podle novely "Sotnikov" Vasila Bykava (nikoli Bykova jak mylně uvádí text distributora i sovětské titulky, které poruštily jméno významného běloruského autora) kongeniálně převádí na plátno silný příběh, zkoumající člověka v mezní situaci, tváří tvář hrozící záhubě. "Vzestup" není podívanou pro slabé povahy - i přes absenci naturalistických záběrů jsou scény výslechu na hranici drastičnosti a celý snímek je prodchnut depresivní atmosférou, která však jen přispívá k jeho nepříjemně realistickému vyznění. (K osobě autora předlohy a jeho dílu viz např. http://cs.wikipedia.org/wiki/Vasil_Bykav ). (30.03.2008)

Mých sedm oblíbených kritiků (kteří tento film komentovali, samozřejmě včetně mě samého) tvoří průměrné hodnocení filmu 94 %; s takovou by žebříček vypadal asi jinak... I když se blížím ke svým 80 % spíš zespodu, nemohu říct, že by filmu něco chybělo, možná ale v něm něco přebývalo. Možná, že postavy byly příliš černobílé, možná to nebyly ty pravé postavy, možná to na jednoho člověka bylo příliš mnoho (nemoc, postřelení, mučení, poprava)... Distributor říká, že museli "podstoupit také boj s vlastní morálkou a přesvědčením." Sotnikov s něčím takovým nebojoval (ani jinak toho moc nenabojoval), a Rybak s tím bojuje dodnes. (21.07.2017)

Mimořádně podnětná duchovní studie lidského nitra zasazená do kulis druhé světové války a soustředěná na svár dvou existenciálních hledisek, který se rozvíjí mezi dvěma zajatými vojáky a který má „vnější formu“ postoje k vojenské cti. Sotnikov, který se během noční přestřelky smířil se smrtí a vlastně i spáchal vnitřní sebevraždu, pohlíží na svět očima toho, který poznal smrt (apokalyptickou optikou, v níž se tělesno světa rozpadá vědomím posmrtného, věčného života), odmítá nabízenou kolaboraci (čímž by si zachránil život) a nedokáže přijmout taktizování svého druha Rybaka, jenž chce nabídku přijmout, aby mohl později utéci zpátky ke svému oddílu a dál proti nacistům bojovat. Ačkoliv křesťanský rozměr Sotnikovovy situace není vyjádřen slovy, rozvine se s maximálním dosahem v okamžicích jeho umírání: oběšený Sotnikov, který se již v předešlých hodinách vzdaluje běžné lidské fyziognomii a jehož tvář se produchovňuje, je v těchto okamžicích zalit světlem a samotný skon podkresluje stylizované zvonění (ne nepodobné slavným hlasům navrátivších se velikonočních zvonů). Rybak, který se během vyčerpávající pouti, kterou se Sotnikovem podstoupili, aby sehnali potraviny pro své spolubojovníky a převáděné vesničany, doslova sebeobětoval (zanechal ukořistěnou ovci v lese a vrátil se pro raněného Sotnikova, kterému již předtím pomáhal), neunese všeobecné opovržení a po popravě se marně pokouší o sebevraždu a nakonec se pod vědomím své bezvýchodné situace hroutí. Ačkoliv film straní Sotnikovi, jsem přesvědčen, že oba postoje si jsou rovny. Je jasné, že po duchovní stránce je ten Sotnikův mnohem výš, ale ani ten Rybakův nepostrádá smyslu. Jeho konečný pád není zaviněn jeho metafyzickou nezralostí nebo nedostatkem cti, ale osaměním v jeho boji, které mohlo vyvážit jedině porozumění jeho druha, jehož hrdost na dosažený stav mu ale takové gesto nedovolila. Pozoruhodným paradoxem, odvíjejícím se od biblických slov o ponížení a povýšení, je ale to, že jeho vzestup (vzestup duše) podnítila původně slabost – odhodlání k sebevraždě v okamžiku úzkosti, v situaci prohry. Emocionální intenzitu a duchovní hloubku filmu ještě podporuje jeho jazyk, v němž se syrová dokumentárnost spojuje s promyšlenou symbolizací, a úžasná hudba. (02.04.2010)