Život před sebou

Film je to viac-menej klasický, neponúka žiadne inovácie, čo sa týka formy. Vždy to tak nemusí byť. Niekedy stačí obsadiť jednu z hlavných úloh legendou talianskej ženskej hereckej scény - 85 ročnou Sophiou Lorenovou, prostitútky na dôchodku, privyrábajúcej sa opatrovaním detí jej mladších a stále aktívnych kolegýň. Herecky jej úspešne sekunduje mladučký Ibrahima Gueye v úlohe černošskej imigrantskej siroty. Ide o ťažko prispôsobivého zlodejčeka a neskôr úspešného dílera drog. Pohybuje sa na rozhraní vstupu a ponorení sa do miestneho podsvetia a podchytenia jeho schopností miestnym kramárom, bývalým predavačom starých kníh a ručne tkaných kobercov - dnes, ako sám hovorí, predáva samé plastové veci, knihy ho nijako neuživia. Ústredný je ale vzťah medzi staručkou opatrovníčkou, s autentickým zážitkom i pretrvávajúcimi traumami z prežitého holokaustu a mladým černoškom, ktorý sa z počiatočnej vzájomnej neznášanlivosti zmení na niečo oveľa vyššie. (15.11.2020)

Sophia Loren na to pořád má a dokazuje to v tomhle hezky běžícím dramatu. Bála jsem se, že mě to nebude bavit, že se budu nudit, ale nakonec mě to mile překvapilo. Moc krásný příběh, který mě zasáhl u srdce. Líbilo se mi, že se Momo jakožto postava hezky vyvíjel a postupně si uvědomoval, co je pro něj důležité a co je pro něj lepší. Taky se mi líbil ten vztah mezi Rosou a jím, který byl nejdříve plný odtažitosti, ale nakonec se rozloučili jako rodina. Opravdu mě to dojalo a je to krásně zpracované. (23.02.2021)

Tie podprahové vsuvky Netflixu mi mimoriadne prekážajú. Prečo tam musí byť transsexuál a ešte aj s dieťaťom? Sú na to už nejaké kvóty? Odpudivá zvrhlosť sa stáva normou. To sme v oskarovom filme z roku 1978 La vie devant soi našťastie nemuseli trpieť. Pretože tento film je len jeho kopírkou. Len prináša nové kultúrne až pakultúrne obohatenie v podobe africkej imigrácie a samozrejme ponecháva večnú tému holokauzy. Príbeh chlapčeka má svoju silu, ale celkový dojem je u mňa negatívny. Predovšetkým kvôli nekonečnej slniečkársko-libtardskej agitke. (17.11.2020)

Hrát pod taktovkou svého syna musela být asi jedna z nejpříjemnějších věcí v životě Sophie Loren, přestože její role v tomhle snímku není zrovna úsměvná. Stále hraje s tou noblesou a grácií jak jsme jí znali z dřívějších filmů a pro mě bylo ctí jí tady sledovat v roli ženy, která si v životě něco prožila a nemohla to ze svých myšlenek vypustit i když se starala o klubko malých osamocených lidiček jakou byla i ona sama. (19.11.2020)

Když jsem na ten film na Netflixu narazil, působilo to na mě dojmem, že to bude něco jako vykradený Kaurismäki, to jsem ale Pontiho dost přecenil. Ve skutečnosti totiž nepřichází s ničím víc než s "lákadlem" v podobě jedné zestárlé filmové legendy, a tento Pontiho jediný trumf ve smyslu "ber Sophii Loren nebo nech být" mi je dost protivný, protože jsem odjakživa alergický na to, že bych měl chtít nějaký film vidět jen proto, kdo v něm hraje, protože to obzvlášť v tomto případě podle mě navíc maskuje nedostatek jakékoli filmařské invence. Strašně mě nebavilo to sledovat, ten příběh je slepený ze samých ohraných motivů a dramaticky je zcela nezajímavý a předvídatelný, a závěrečný zvrat v Momově vztahu k madam Rose je nevěrohodný, protože není z předešlého děje zřejmé, kdy si ten mladík s nulovou obličejovou mimikou stihl k Rose vytvořit jakýkoli jiný vztah než lhostejnost. Mám Sophii Loren opravdu strašně moc rád, a možná o to víc mě mrzí, když musím napsat, že mi tenhle film bohužel přišel jako ztráta času, a radši si ji budu připomínat v mých oblíbených filmech z 60. a 70. let. Btw. v závěrečných titulcích mě zaujala informace, že film byl dokončen během pandemie Covid-19, a režisér a producenti by chtěli poděkovat celému štábu, že udělali maximum pro to, aby film vzniknul. (16.11.2020)