Člověk obojživelník

Poprvé viděno v dětském věku, když nám tento opus pustili na školním představení místo nějakého toho Lenina v říji. Tenkrát velké nadšení. I knihu jsem si v místní lidové knihovně vypůjčil a přečetl. Po letech těžké zklamání, trapné a nepřesvědčivé, ani nostalgie nepomohla. Někdy je lépe jen vzpomínat. (02.01.2010)

Přestože zabalen do hávu scifistického námětu, je Člověk obojživelník především klasický dobrodružný film s gerojem, sličnou, nevinnou ďjévuškou, slizkým padouchem vykořisťovatelem a jelikož je to provenience sovětská, tak samozřejmě i novinářem (pravděpodobně) proletářským. Jenže u filmu jako je tenhle je černobílost vlastně docela fajn, je to oddechovka se vším všudy, dobrodružná, s romatickou linkou a nejednoznačnost postav by se tam hodila asi stejně, jako kdyby Vinetou řešil trauma z dětství, když se málem utopil v kotli s polívkou ze sušenejch buvolů. Příběh je sice dnešní optikou poměrně jednoduchý, s trochou snahy by se dalo říct přiblblý, ale vzhledem k tomu, že filmařky Obojživelník zastaral jen málo a stále si drží skvělou atmosféru, tak je to zvelika putna. (17.08.2015)

Výchozí vědeckofantastickou zápletku lze vnímat jakožto parafrázi na román Dvacet tisíc mil pod mořem Julese Vernea (kapitán Nemo a jeho ponorka Nautilus, kterou běžní lidé zaměňovali za mořské monstrum/vědcův syn Ichtyandr schopný dýchat pod vodou je lidem znám jakožto „mořský čert“; snaha izolovat se od lidí v hlubinách moře; utopické představy, atd.). S přibývajícími minutami filmu se však stále více do popředí dere romantická linie příběhu a některé ze zajímavých motivů zůstanou pouze lehce načrtnuty – např. profesorova utopická představa o lidech žijících pod vodou. Ve výsledku je Člověk obojživelník vcelku zábavným žánrovým hybridem, který však v některých momentech lehce doplácí na přílišnou naivitu. (09.01.2011)

Sice je to trochu nadsazený, ale věřím, že tenkrát to muselo sklidit zasloužený poprask a ne ledajaký. Jenže já se u toho filmu příšerným způsobem nudil, asi tím, jak je do něj hrozně zasazená ta romantika, a že by vůbec nemusela. Asi tak, když do historickýho románu zasaděj Angeliku. Takže to bych ty autory nejradši sestřelil, protože zkazit příběh tím, že tam zamotaj lásku, a on se zamiluje, ona taky, ale nemůžou k sobě, a tady je problém. Vznikne potom hlavně důvod, proč se toho pro příště radši stranit. Jinak tedy musím uznat, že nápad to teda byl opravdu zajímavý. Už jenom ten název...Člověk obojživelník... (30.05.2008)

Film, který zvátězil v letošním "dětském festivalu" na Veselíčku a překvapivě vyřadil z dlouhodobé soutěže i Červený balónek, o kterém jsem si myslel, že je nepřekonatelný. Ale čas běží, děti stárnou a jejich nároky na film se mění. Moji poznámku, že u některých filmů je třeba i přemýšlet, vzaly vážně. Ichtyandr a jeho osudy ovlivněné fantasmaty jeho otce a hrabivostí okolního světa, je rozhodně zaujaly víc než pomyslné obrázky kreslených seriálů. I svoje pocity z filmu viděného před skoro 60 lety jsem považuji za pozitivní. (20.08.2022)