Slovo

Film, který je určen skutečně primárně věřícím, a ateistům může dát maximálně jakousi zvláštní variaci na téma Romea a Julie (což ani tak samo o sobě není špatné). Vadí mi u filmu ona divadelnost, ačkoliv kameramanské záběry jsou často úchvatné, ale v podstatě se to odehrává ve dvou místnostech, což mi chvílemi přišlo krapet ubíjející. A také si nemyslím, že film skončil nějak dobře vzhledem k tématu. Které je určeno věřícím, respektive daleko spíše těm, kteří se za věřící považují, a to včetně různých farářů a reverendů. Zarazila mě vlastně už na začátku výzdoba zdí na statku - v kuchyni visí obraz snad Darwina, možná Tolstého, v pokoji obraz výjevu z Božské komedie, mluví se o Kierkegaardovi, ale nikde nevisí jediný kříž, jediný obraz Krista. A i ve chvíli, kdy se Inger chce pomodlit k Bohu v kuchyni, je její modlitba přerušena poněkud neomaleným vpádem dědy. Ale ani u "těch druhých" (protože se zde autoři úzkostlivě vyhýbají tomu, aby bylo možné jakoukoliv církev nebo hnutí identifikovat) na zdi nevisí kříže. Vybavil jsem si červené koutky v domech, které bývaly a jsou nejen u pravoslavných (jakožto takový malý ikonostas), ale i v našich českých chalupách společně s klekátkem. Ostatně to můžete vidět ve kdejaké expozici starých chalup a roubenek vevnitř. A s tímto vědomím mne pak pobavilo, jak tvůrci zasadili symbolicky jediný kříž za celý film do krajiny, zhruba doprostřed cesty mezi oběma statky. K pravoslaví ten film mimochodem ale odkazuje i tématem jurodivosti, kdy ten jediný skutečně věřící je pokládán za blázna. A ostatní se mezi sebou malicherně dohadují, buď, kdo lépe věří, nebo jestli uzdravil Bůh, či doktor. Nakonec je jasné, že celý film stojí na dvou citátech z Bible, které se ve filmu přímo neobjeví - "Nechejte maličkých přicházet ke mně, neboť jejich je království nebeské." a "Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko, řeknete této moruši vykořeň se a přesaď se do moře." Ostatně to Jan ke konci řekne jasně: " (Dokud nepřijde dítě.) Zatímco ostatní vedou plané, filozofické tlachy tam, kde je potřeba skutečně srdce a láska. Přemýšlejí, proč je člověk zkoušen, aniž by je napadalo se zeptat sami sebe, co oni dávají skutečně Bohu a lidem kolem sebe? Ale naštěstí alespoň jeden z nich si po čtení z Bible a citátu "Milujte své nepřátele, čiňte dobře těm, kdo vás nenávidí." něco uvědomí... Ale pořád je to jen první krok z toho marastu sebeuspokojení nad svou platonickou a povrchní vírou (jak to nazve Jan hned při svém prvním útěku a "kázání" na hoře.) (24.02.2024)

Mysteriózní adaptace románu Kaje Munka se odehrává v polovině dvacátých let minulého století na dánském venkově, kde dává strohou formou, ale výstižným obsahem pohlédnout na plejádu archetypů: počínaje vědeckým ateistou, prostým bezvěrcem, dále věřícím odpadlíkem od oficiálního náboženství, křesťanským duchovním, až po vyšinutého teologa trpícího velikášskými bludy, vystavěnou podle jejich postoje k duchovní víře a důvěry v nadracionální principy. Tito lidé, rozcházející se ve svém přesvědčení, jsou později spojeni tragédií jedné z rodin a v rozhodujícím okamžiku společnou vírou dosahují jejího naplnění. Výklad této události po bezmála dvou hodinách přísně racionálního příběhu je pochopitelně nejednoznačný a vzhledem k charakterové diferenci postav i neadresný. Na rozdíl od Bergmana, který se ptá po smyslu víry, Dreyer se zdá být o smyslu přesvědčen a spíše se táže po způsobu. (01.12.2005)

„Běda vám, pokrytci, tobě i tobě a tobě. Běda vám za falešnou víru! Běda tomu, kdo ve mě nevěří, kdo nevěří v příchod Krista, který vám byl seslán Stvořitelem nebe a země. Vpravdě běda vám, soudný den se blíží. Bůh mě vyzval k proroctví před Jeho tváří. Běda tomu, kdo nevěří! Protože jen ti, kdo věří, budou vpuštěni do království nebeského. Amen.“ No, amen. Aneb není nad to, když váš příbuzný začne studovat teologii a jebne mu u toho. Pak nemusí děsit jen malé děti, ale může svými pomatenými kecy nahnat strach i vám…Věděl jsem, že budu všechno, jen ne cílovka. Přesto jsem se snažil přistupovat ke snímku jako ke spirituálnímu filmu s co nejmenšími předsudky. Ale i přes mou snahu to prostě nešlo. Slovo je přehlídkou konzervatismu, sektářství, zpátečnictví a zaslepené víry. Zároveň je divákovi u jeho sledování poměrně nepříjemně, svou roli v tom jistě sehrává i zvuk v podobě neustálého nevlídného větru na pozadí. A závěr? Mohl by být dojemný…kdyby nebyl tak zrůdně demagogický. Takže stejně jako u Gertrudy dávám pouze 2*. (16.02.2024)

Nečekal jsem, že mě ten film bude bavit, ale jeho pomalé tempo mě najednou strhlo, což mě nesmírně překvapilo. A to i proto, že tohle je film o víře v boha. Primárně je to křesťanský film, ale smysl je možné vztáhnout na jakoukoli víru. A ten konec... Se zatajeným dechem jsem čekal, jak to dopadne, a to i přesto, že jsem to věděl. (27.12.2014)

Ordet je předposlední Dreyerův film, bývá považován za jedno z jeho mistrovských děl. V době jeho vzniku už pracoval Bergman na scénáři Sedmé pečeti – i ona nese s odstupem padesáti let rysy „starého“ filmu – přesto je Bergman o generaci mladší a na jeho estetice je to znát. Staroba u Dreyera se projevuje v dramaturgii poznamenané němým filmem a melodramaty třicátých let; dále v hudbě (neznám filmovou hudbu až do šedesátých let, která by nepoužívala sacharínovitě sirupovité falešné smyčce…), v rozvleklosti výstavby situací. Dreyerův film působí dnes bez ohledu na vznešenost poselství chvílemi jako surreálná Krkonošská pohádka (je to tedy jakési retro na druhou, reálný čas je 1925; je to až na pár záběrů zjevná studiovka; herci jsou stará škola – Trautenberg je přesný, jen Anči je v druhé půli filmu trochu cítit formaldehydem). Celé mi to zatuchlostí připomnělo také atmosféru bytu staré bigotní babičky – v něm je také vše na svém místě, přepečlivě uklizené (jak účelně a – divadelně – na sebe situace navazují: když někdo skončí dialog, už se objeví někdo další ve dveřích!), retro designové kousky (záběry kamery jsou občas úžasně art-deco – viz mrtvola!) na nás pomrkávají ze všech koutů, ale když se něčeho dotkneme, zjistíme, že to lepí (co ti naaranžovaní sektáři a smuteční hosté??), případně je kolem toho kolečko zašlé špíny (oddělené postele manželů, bigotnost na námluvách) – staří lidé uklízí už také jen na oko, pro návštěvu – ani Dreyer mě nepřesvědčil o tom, že víra pomateného quasi-Ježíše je v závěru filmu silnější, než zoufalství čerstvého vdovce anebo čistota mladé lásky. V dialozích je znát silná inspirace Ibsenem (a Strindbergem), ale obrazy, které oni dva dovedli vyvolat byly mučivější, ostřejší, přesnější, než obrazy Kaje Munka, autora předlohy. Film je chvílemi nepříjemně morbidní (když lékař přestřihuje nůžkami prahy rodiččiny vaginy – zvuková stopa!), přičítám to kalvínské urputnosti a fascinovanému vztahu seveřanů ke smrti; to, že nechal Dreyer udát se v závěru filmu „zázrak“ je myslím libovůle věřícího tvůrce na úkor výrazu a pravdivosti situace. Zřejmě i pro mé pohanství mi takový nesourodý prvek v jinak velmi stroze působícím (ty úsporné střihy!), o realističnost se snažícím snímku, způsobil nanejvýš křivý úsměv na tváři – asi jako kdyby byl na pohřební hostině dort a na něm šlehačkou bohatě nazdobená rakvička. (12.10.2010)