Slovo

Film, který je určen skutečně primárně věřícím, a ateistům může dát maximálně jakousi zvláštní variaci na téma Romea a Julie (což ani tak samo o sobě není špatné). Vadí mi u filmu ona divadelnost, ačkoliv kameramanské záběry jsou často úchvatné, ale v podstatě se to odehrává ve dvou místnostech, což mi chvílemi přišlo krapet ubíjející. A také si nemyslím, že film skončil nějak dobře vzhledem k tématu. Které je určeno věřícím, respektive daleko spíše těm, kteří se za věřící považují, a to včetně různých farářů a reverendů. Zarazila mě vlastně už na začátku výzdoba zdí na statku - v kuchyni visí obraz snad Darwina, možná Tolstého, v pokoji obraz výjevu z Božské komedie, mluví se o Kierkegaardovi, ale nikde nevisí jediný kříž, jediný obraz Krista. A i ve chvíli, kdy se Inger chce pomodlit k Bohu v kuchyni, je její modlitba přerušena poněkud neomaleným vpádem dědy. Ale ani u "těch druhých" (protože se zde autoři úzkostlivě vyhýbají tomu, aby bylo možné jakoukoliv církev nebo hnutí identifikovat) na zdi nevisí kříže. Vybavil jsem si červené koutky v domech, které bývaly a jsou nejen u pravoslavných (jakožto takový malý ikonostas), ale i v našich českých chalupách společně s klekátkem. Ostatně to můžete vidět ve kdejaké expozici starých chalup a roubenek vevnitř. A s tímto vědomím mne pak pobavilo, jak tvůrci zasadili symbolicky jediný kříž za celý film do krajiny, zhruba doprostřed cesty mezi oběma statky. K pravoslaví ten film mimochodem ale odkazuje i tématem jurodivosti, kdy ten jediný skutečně věřící je pokládán za blázna. A ostatní se mezi sebou malicherně dohadují, buď, kdo lépe věří, nebo jestli uzdravil Bůh, či doktor. Nakonec je jasné, že celý film stojí na dvou citátech z Bible, které se ve filmu přímo neobjeví - "Nechejte maličkých přicházet ke mně, neboť jejich je království nebeské." a "Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko, řeknete této moruši vykořeň se a přesaď se do moře." Ostatně to Jan ke konci řekne jasně: " (Dokud nepřijde dítě.) Zatímco ostatní vedou plané, filozofické tlachy tam, kde je potřeba skutečně srdce a láska. Přemýšlejí, proč je člověk zkoušen, aniž by je napadalo se zeptat sami sebe, co oni dávají skutečně Bohu a lidem kolem sebe? Ale naštěstí alespoň jeden z nich si po čtení z Bible a citátu "Milujte své nepřátele, čiňte dobře těm, kdo vás nenávidí." něco uvědomí... Ale pořád je to jen první krok z toho marastu sebeuspokojení nad svou platonickou a povrchní vírou (jak to nazve Jan hned při svém prvním útěku a "kázání" na hoře.) (24.02.2024)

Slovo ponúka všetko, čo by mal ponúkať film o problematike náboženstva. Rieši otázky kresťanského pokrytetstva, nulovej asertivity jeho najväčších hlásateľov, kontrastov a relatívnosti vedy a viery, šialenstva a rozumu, alebo života a smrti. Je polemikou o hĺbke viery, o úprimnosti a opodstatnenosti modlitieb a viery v zázraky. To všetko orámované silným a jasným príbehom s jasne charakterizovanými postavami, ktorých chovanie tieto otázky v divákovi vyvoláva. Dreyer používa silnú filmovú reč a množstvo detailov, nad ktorými je čas popremýšlať už počas filmu, ako napríklad osamelý kríž v krajine, lekár ako predstaviteľ viery vedľa kňaza a medzi nimi svietiaca lampa, alebo mladí milenci, pozerajúci sa na obrázok Ježiša v knihe z opačnej strany stola. Pokiaľ opominiem koniec, jednalo by sa o obyčajný príbeh zo života, ktorému silnú náboženskú auru dodávajú iba dialógy a myslenie postáv. Záver je na takúto artovú snímku netradičný, pretože sa jedná o- SPOILER: nádherný happy end, ktorému sa ťažko v Hollywoode niečo vyrovná. A skutočný život môže začať.... (07.04.2013)

Jak mám hodnotit film o víře, její důležitosti a dokonce moci, když je mi ta víra naprosto cizí? Natočený je Ordet výborně - atmosféra je seversky tíživá, záběry jsou místy až nepříjemně dlouhé, ale děj jimi přesto neztrácí na zajímavosti. Téma samotné, ač podané dramatickou formou konfliktů, nepochopení a hledání, je dost slabé - nepropracované, jednostranné a místy až dogmatické. Navíc mi celé zakončení snímku, které snad mělo nějak přesvědčit, přišlo jako velice špatný vtip - takovým happyendem (nějaký ten zázrak, nejedno láskyplné objetí, slzy, prozření...), se často nemůže chlubit ani lecjaký (pod)průměrný americký film. 2 jsou málo a 3 možná až příliš - 2,5 (01.12.2009)

Nábožensko - kresťanský, filozofický, duchovný, odvážny, i smutno - melancholický film s výraznou kamerou, ale ešte výraznejším človekom za kamerou, ktorý chce ukočírovať problémy z rodiny Borgenovcov, ktorí majú niekoľko rodinných ťažkostí... Carl Theodor Dreyer, je mimoriadny režisér, ktorý prostredníctvom sugestívneho obrazu, dáva zažiť filmové - situácie, na vlastnej koži. Minimalistický pocit, je na mieste, pričom sa používa - minimum strihu, interiérové scény pridávajú na dôraze, ktorý dbá na vžitie sa do postáv, ktoré sú nezpochybniteľné, vo filme dominuje, najmä extrémne výrazná postava, Johannes Borgen, ktorého viera v Boha, je tak silná, že učiní - zázraky. Občas som mal menšie problémy, čo sa týka - záveru, ktorý bol až nad mieru - zaťažkavajuci, že sa mi slzy tlačili do popredia. Silný film so silnou témou ! (31.01.2016)

Tenhle film naprosto úžasně ždímá emoce, nahlíží na lidi, jejich bolesti a jejich víru. Jedná se o velmi silné a dost filozofující(/teologizující) dílo s několika naprosto úžasně kompozičně promyšlenými scény. Bohužel se jenom nedokážu nikdy ztotožnit s tak naprosto pronáboženskym vyznění snímku. Závěrečná věta mě rozčílila. Víra je věc jednotlivce, ale mám radši, když mi je poskytnuta větší svoboda v interpretování a přemýšlení nad filmem. Takhle se stává film přehnaně dogmatickým. Pro mě jako pro ateistu je to těžce zkousnutelné, cítím, že je mnou manipulováno a to se mi nelíbí. Netušil jsem, že Dreyer je Ježišova Leni Riefenstahl ;) (26.08.2010)