V roce se třinácti úplňky

Mé první setkání s filmografií Rainera Wernera Fassbindera, jemuž jsem po tomto snímku bezmezně propadl. Je to již spousta let, ale pamatuji si to skoro jako by to bylo včera, natolik na mě tento film tehdy zapůsobil. Výjimečná podívaná, které není rovno. Sekvence z jatek patří k tomu nejsugestivnějšímu, co jsem kdy viděl. (19.01.2013)

Rainer Werner Fassbinder vládne schopností klást pocity bytostně lidské, tedy ty jež máme všichni bez rozdílu, nad nejrůznější národní, třídní, rasové, sexuální, gendrové a jiné třenice, což vám velmi usnadňuje jakékoli vcítění - vše je přirozené, přesto, že z racionálního hlediska dost bizardní. Jeho gayové nikdy nejsou gayové, jeho transexuálové nejsou transexuálové - jsou především lidmi, což se ve filmu vidí zřídka. S tematikou jiné sexuální preference je to podobné jako s tzv. ženskou literaturou - literaturou pro ženy a tou, kterou ženy samy píší - obojí až na čestné vyjímky podivně stylizované. Bohužel. (22.11.2008)

Fassbinder tento film natočil krátce poté, co jeho přítel Armin Meier reagoval na jejich společný rozchod sebevraždou. Film sleduje posledních pět dnů života Elvíry Weisshaupt, která byla ještě před léty mužem. Ke změně pohlaví se (tehdy ještě) Erwin rozhodl kvůli neopětované lásce k excentrickému podnikateli s koncentráčnickou zkušeností Antonu Seitzovi. Elvíra své poslední chvíle tráví chozením po Frankfurtu nad Mohanem, při kterém potkává staré známé a rekapituluje život, až nakonec zjišťuje, že již nemá cenu žít. Film obsahuje tolik úrovní (politická, společenská, osobní), že je divák během jednoho zhlédnutí nemůže všechny ani registrovat, natož plně pochopit. Co se týče stylové stránky, najdeme zde všechny Fassbinderovy "trademarky" - výrazné rámování obrazu, časté užívání zrcadel, nediegetický zvuk... Film, na který se můžete dívat znovu a znovu, aniž by ztrácel na síle. (03.04.2007)

Fassbinder se nejen tímto filmem jeví jako průkopník mapující situaci sexuálních menšin. A nejen jich, ale odcizení vůbec. ä také možností a limitů toho, co i nejsilnější člověk dokáže snést. Mezních situací v našich životech je vždy víc než jen ta jedna jediná. Ale jen jedna je ta, která je oním pomyslným jazýčkem na vahách. Mechanismus osobnostní destrukce, vedoucí k nevyhnutelné katastrofě, je tu zachycen téměř laboratorně a současně položen do tehdy zvlášť palčivých německých kontextů. Je těžké říci, jakým dojmem působí pohled na zpackaný život transsexuální bezradné ženy, která je současně otcem rodiny i poloviční "námezdnou ženou" nejvíce se děsící prázdnoty a otupělosti, do které se postupně propadá svou stupňující se osamělostí. Chorobopis je perfektní, anamnéza dokonalá. Terapie zato chybí přímo křiklavě. A deprese, která z toho všeho pramení, je cítit i dnes. Je to hořká, trpká dokonalost. (23.02.2012)

Fassbinder je citový vyděrač a navíc nositel morálních poselství, která ovšem svému divákovi předkládá s elegancí úderu pěsti nebo kopance do břicha. Samozřejmě na tom, co sděluje, je pořádný kus pravdy, jenže s jeho melodramaty mám často problémy a v tomto případě mi to navíc ani trochu neulehčil. Jeho hrdina je sice chudák, kterého je nutné politovat, ale zároveň je i notně nesympatický, slabošský a nerozhodný - a zároveň neskonale naivní. Film na silně přetaženou stopáž a některé scény jsou natočené těžkopádně. Některé naopak bravurně, ale vyvolávají tak tísnivý pocit, že je to ve finále kontraproduktivní. K nim patří např. dlouhá pasáž, kdy kamera na jatkách sleduje zabíjení, stahování, vyvrhování a porcování zvířat. Režisér chce vyvolat pocit maximálního odcizení a deziluze. Daří se mu to tak dobře, že vznikl z mého pohledu silně depresivní, nepříjemný film se stejně nepříjemným hlavním hrdinou, který intenzivně pracuje na své zkáze. Fassbinderův film je sice o problémech se sexuální identitou, ale v první řadě je to film o vyrovnávání se se svou minulostí a minulostí celé společnosti. Celkový dojem: 40 %. (02.12.2009)