Režie:
Hajao MijazakiScénář:
Hajao MijazakiKamera:
Acuši OkuiHudba:
Džó HisaišiHrají:
Sóma Santoki, Takuja Kimura, Džun Fubuki, Džun Kunimura, Kaoru Kobajaši, Karen Takizawa, Keiko Takešita, Kó Šibasaki, Masaki Suda, Sawako Agawa, Šinobu Ótake (více)Obsahy(2)
Dospívající chlapec Mahito se s tatínkem přestěhuje na venkovské sídlo daleko od hektického Tokia. V novém domově se seznámí se svéráznou mluvící volavkou, která ho láká k prozkoumání záhadné opuštěné věže. V ní Mahito objeví magický svět, jemuž vládne tajemný stařec. Na cestě za poznáním se potká se statečnou dívkou Himi, armádou papoušků i roztomilými stvořeními Warawara. Mistr animace Hajao Mijazaki (Můj soused Totoro, Cesta do fantazie a Princezna Mononoke) se ve svém posledním filmu opět vydává za hranice fantazie a snů. (Aerofilms)
(více)Videa (6)
Recenze (89)
Měj se, Mijazaki! Budeš chybět. ___ Odcházení jde jen stěží zvládnout se ctí. Člověk s časem příliš často hořkne a stále více brblá. Zapouzdří se a okolní svět se proto stává cizím. Říkáme si, že nám se to určitě nestane, ale komu to vyjde..? Myslím, že Chlapec a volavka je především právě o snaze smířit se sám se sebou a s neodvratným během času. Jde o Mijazakiho osobní ohlédnutí – nikoliv však sebestředné (!) – za hořkou i sladkou nevyhnutelností generační obměny, s láskou i kritikou k tomu starému, s úctou k tomu, co přichází. Ať už jde o Mijazakiho osobní život nebo o běh dějin v širším slova smyslu. ___ Stáří má tendenci budovat pomníky. Chce předávat dalším generacím své životní obdivuhodné dílo. Chce mladším určit cestu, učinit z nich pokračovatele svého odcházejícího světa. Ten si ale nastávající generace zkrátka dobrovolně nevybraly, drtíme je tlakem očekávání. A když své tvorbě někdo zasvětí svůj celý život, je na sklonku náročné přijmout, že nová generace o takové dědictví ne vždy stojí a ne vždy v jeho odkazu bude konat. Že bytostně potřebují zkusit najít svou vlastní cestu. A že oni sami se potřebují vyrovnat s odcházením svých blízkých, rodičů a prarodičů, které může působit jako zrada, jako nespravedlnost. ___ Od vydání Můj soused Totoro uplynulo k uvedení Chlapce a volavky 35 let. A přesto, opojná lehkost, hravost a nezkaženost Totora lze v krátkých okamžicích koutkem oka zahlédnout i v posledním snímku mého nejmilejšího režiséra. A to přestože je Chlapec a volavka pomalé meditační dílo prostoupené náročně dešifrovatelnými podobenstvími. Je možná příliš dlouhé, možná otevírající příliš mnoho nedovysvětlených témat. Přestože je tíživé a nenabízí pro spoustu obrazů vysvětlení, přestože v něm převažuje smutek a sporadický smích nabízí jen chvilkovou úlevu, tak i zde odkaz Totora v Mijazakiho nátuře zůstal přítomný, byť prim tentokrát hraje spíše potřebnost smíření. Vážím si toho, že se Mijazaki nezpronevěřil sám sobě a jeho dílo i po tolika letech promlouvá skrze postavy, které nejsou ani zlé ani dobré, že promlouvá skrze děje, které připouští lehkovážnou radost a naději ve světě kam patří i smrt a bolest. Že vždy a všem náleží možnost odpuštění. Že respekt k různosti a snaha nelámat nad ostatními hůl zůstává nezpochybnitelnou premisou po celou jeho tvorbu. ___ Mimochodem, tuším, že pustit si Chlapce a volavku na LSD, by mohl být dost zásadní zážitek. A ta animace je opravdu úchvatná. ()
Mám rád dílo pana Mijazakiho, bylo období, kdy jsem ho doslova miloval a musel si každý rok alespoň jednou pustit nějaký jeho film. Byl jsem jeho dílem tak posedlý, že jsem roky 2009-2012 strávil honbou za jím zrežírovanými kraťasy (v jakékoli formě a kvalitě) – těmi, které oficiálně nešli nikde sehnat kromě muzea Ghibli v Mitace… Miluju ten styl animace, které jeho filmy mají, způsob vyprávění a poselství, která mi chtějí říct, dokonce i ten milý humor. Nejvíc jsem se ale zamiloval do jeho fantazie, která pro mě byla vždycky tak unikátní, a tak nějak – krásná. Logicky jsem si tedy nemohl nechat další „poslední“ film pana Mijazakiho nechat ujít, i když kvůli zdraví, které už není, co bývalo, jsem na něj šel pouze do místního kina a s českým dabingem. Dabing překvapil, nerušil, zkrátka na dojmu se tahle hlasová verze nakonec ani nepodepsal. Ale zpátky k filmu. Dostal jsem přesně to, co jsem očekával. Animačně to bylo poutavé, hudba byla slyšet, snažila se podtrhnout ty nejlepší okamžiky a byla velmi příjemná. Po stránce fantazie jsem si vše také užil, ten zdejší svět byl opět náležitě poutavý. Dokonce i humor fungoval, byly to opět takové ty milé vtípky, lehká situační komedie, co u mě vyloudila příjemný úsměv v těch správných chvílích. Zaujal mě i příběh, líbilo se mi, co chce říct. Ovšem je tu jeden menší problém… Emocionálně se mnou film rezonoval asi jen tak nějak napůl. Fungoval pro mě vztah chlapce a volavky – to, jak se vyvíjel. Nefungoval pro mě vztah chlapce a jeho rodinných příslušníků, především vývoj vztahu mezi chlapcem a jeho macechou mi autoři nepodali tak, že by mě dokázali přesvědčit o tom, že by se dokázal v určitou chvíli tak zásadně změnit a tak jsem v jednom z klíčových momentů prostě jen seděl a nic necítil, vlastně lžu, cítil jsem pochybnosti… A i celkové vyznění filmu u mě vlastně nakonec asi příliš nezabralo, protože když jsem odcházel z kina, tak jsem měl sice dojem, že jsem viděl něco skvělého, ale rozhodně ne jedinečného a nezapomenutelného, o čem budu ještě hodiny přemýšlet. Zkrátka Chlapec a volavka je pro mě filmem, co si zaslouží 8/10, je z velké části tím, co jsem si od dalšího díla pana Mijazakiho přál, ale nebylo to úplně ono a určitě to nebude první film, na který při vyslovení jména Hajao Mijazaki pomyslím, nebude asi ani druhý, ani třetí… ()
Není to můj šálek čaje. Mohu ocenit opravdu obdivuhodnou animaci a nápadité budování světa, ale lhal bych, kdybych řekl, že mě to divácky uspokojilo. Jednorozměrný, málomluvný protagonista je nudným a nezajímavým pojítkem mezi četnými fantastickými snovými výjevy Hajao Mijazakiho. Emocionálně mě to zcela míjelo a zejména v poslední třetině už mi to přišlo dost ubíjející. Not a fan, sorry. [Sitges 2023] ()
Jsem dalek toho, abych vykřikoval něco o tom, že král je nahý, ale faktem je, že mě úplně minul už Howlův kráčející hrad (k němuž dlužím komentář už nějaký ten rok:)), a tady to není jiné. A když to ještě vezmu tak, že Howl měl naprosto špičkovou vizuální stránku, která obstojí i dnes, zatímco Chlapec a volavka jsou podřízení Mistrovu záměru bilancovat, a proto se vrací uměleckým výrazem až někam k Totorovi, nějak najednou nemám moc k čemu vzhlížet. Tedy, vlastně ano, můžu obdivovat, kam všude se Miyazaki při svých duševních toulkách vydal, ale prosím Vás pěkně, nemělo by to taky být něco víc než Matrix dvojka v ručně malovaných kulisách s nízkým rozlišením textur?:) Nedělám si legraci - máme tu Architekta, máme tu opakované pokusy umačkat a utlouct hlavního hrdinu (který je ve skutečnosti něčím víc, než na co vypadá;)) davem generických potvor... i když přistoupím na to, že Mistr chtěl zanechat památku na to, co vše dokázal ze sebe vydat, a k tomu přidat své niterné pochyby o tom, co nás asi čeká, nic to nemění na tom, že dějově je to jeden velký bordel, kde nic už od ústřední premisy nedává smysl (jak můžou z onoho světa přicházet děti na ten náš, když onen svět vznikl někdy "na počátku období meidži"?). Místy jsem se uchechtával nad časovými a rodinnými paradoxy jak z Red Dwarfa, ale když čekáte, že poslední film takového velikána bude jeho opus magnum, a ona je to jen víceméně náhodná spojovačka obrazů (a odkazů), které jsou víc znepokojivé než působivé... tak to až zabolí. Počkal jsem si i na závěrečné titulky, jestli třeba doprovodná píseň nepřinese nějaký ten klíč, jak rozumět ať už chlapci nebo volavce, ale bohužel, nula bodov:) Nezbývá mi než dát za pravdu Miyazakiho slovům, že jsem tomu asi nerozuměl, když tomu úplně nerozumí ani on sám (přebírám z recenze na Moviezone;)), a jít si radši zahrát Ni no kuni. Nebo si pustit prakticky cokoliv jiného z tvorby studia Ghibli. Dávám 60% a už jen varuji: hlavně na to proboha neberte malé děti, zvlášť jestli máte doma andulky:) Je to totiž asi podobně pro malé diváky jako Pán prstenů;) ()
Galerie (33)
Photo © TOHO Company / Studio Ghibli
Zajímavosti (6)
- Film byl z velké části animován během pandemie covid-19 na přelomu let 2020/2021. Podle Tošia Suzuky izolace značně zrychlila tempo produkce. (Spinelion)
- Film vstoupil do kin bez jakékoli propagace v podobě trailerů, propagačních materiálů nebo fotografií. V rozhovoru pro japonský časopis Bungei Šundžu to před uvedením filmu uvedl producent snímku Tošio Suzuki. „Nebudou žádné trailery, televizní reklamy ani inzeráty v novinách. Myslím, že ve skrytu si to lidé takhle přejí.“ (raikonen16)
Cíleně jsem se před zhlédnutím filmu nedívala na žádné upoutávky a nic jsem si o filmu nezjišťovala. Zároveň jsem v sobě nebudovala žádná očekávání a šla na film v podstatě jako „nepopsaný list“, připravena se nechat filmem unášet. Tak, jak to ostatně zamýšlel sám Mijazaki. A musím říct, že to fungovalo a rozhodně je u tohoto filmu k dobru nečíst si dopředu názory a recenze, ale vytvořit si vlastní názor na základě osobního dojmu. Ale teď už k věci - film je imaginární cestou „kamikakuši“ podobně jako v Cestě do fantazie. Což je jeden z několika důvodů, proč si mě tento film získal (ze všech Ghibli filmů byla Cesta do fantazie vždy mou srdcovkou č.1). Chlapec a volavka sdílí s Cestou do fantazie některé podobné prvky a bytosti a celkově jde o stylově hodně podobný film. Jak jsem pochopila, někteří diváci vytýkají Mijazakimu, že „vykrádá“ sám sebe a „recykluje“ to, co už bylo v předchozích filmech. Já to ale vidím jinak – pro mě je Chlapec a volavka svébytným filmem, ve kterém dozrávají určité postupy, nápady a tendence, které jsou Mijazakimu vlastní. A tak by to mělo být (stále je to ryzí Mijazaki a jeho rukopis je zcela zřejmý – využívá to, co funguje, a zároveň mnoho z prvků filmu dále tříbí a povyšuje na vyšší úroveň). Jeden z elementů filmu, který musím hned zkraje vyzdvihnout, je výborná a místy inovativní režie. Velmi si mi líbilo využití „zkratek“ – sledování některých částí příběhu zpovzdálí ve zkrácené formě a beze slov. Tyhle zkratky byly hezky zvládnuté (i na malém prostoru vypovídaly vše) a elegantně posouvaly děj o kus dál. V čem se dále ve velkém projevuje Mijazakiho mistrovství, je samozřejmě nevídaný smysl pro detail. I v něm spatřuji další posun k ještě větší preciznosti. Osobně jsem si některé prvky animace a všechny ty detaily ve velkém užívala – propracovanost některých drobných pohybů postav (obzvlášť u hlavní postavy), proměny postav (aosagi/volavka a její skoro až plíživá bizarní proměna v „creepy“ chlapíka)… na to všechno byla radost koukat. Nicméně, hodnota filmu Chlapec a volavka naštěstí není jen ta vizuální a formální. V hloubi jde o niterný příběh malého chlapce jménem Mahito, který se snaží vyrovnat se smrtí matky. Stejně jako Čihiro v Cestě do fantazie, i on podniká jakousi cestu za sebepoznáním, ovšem jeho proměna a vývoj jsou mnohem decentnější než u Čihiro. To je dané především charakterem této postavy, jelikož Mahito je mnohem uzavřenější postavou, která dává nahlédnout do svého nitra spíše jen v náznacích. O to je však zajímavější tuto postavu poznávat. Jak napovídá i původní japonský název (který je opět mnohem kryptičtější než relativně obyčejný anglický a český titul), film se týká života a žití. Obzvlášť mě zaujaly motivy koloběhu života a smrti (a téma přijetí tohoto koloběhu), jimiž je film prodchnutý – vykuchané ryby, kterými se krmí „duše“ warawara, a naopak warawara, kteří posléze slouží jako potrava pro pelikány… Mijazaki zkrátka opět nezklamal svým zaměřením na přírodu a život v jeho syrové podobě. Osobně si této tématiky u něj velmi cením. A v neposlední řadě, ani v tomto filmu nechybí smysl pro humor. Humornými postavami a scénkami se rozhodně nešetří (pobaví vás jak banda zvědavých babiček, tak některé bizarní bytosti v čele s přerostlými andulkami „Alexandry“!) a komika krásně vyrovnává vážnější linku filmu. Po tom všem, co jsem tady napsala, je zřejmé, že film boduje v mnoha ohledech (a to jsem ještě nezmínila Hisaišiho hudbu, která je tentokrát spíše decentní, ale má své velmi silné okamžiky a k filmu krásně pasuje). Nicméně najdou se i nedostatky, které vyvěrají z nedotaženého vztahu mezi reálným a „imaginárním“ světem, především nedořešené úlohy onoho druhého světa. Velká část příběhu se totiž odehrává v této fantastické rovině, v jakési jiné dimenzi, jenže [spoiler!] když se v příběhu objeví postava prastrýce, který tento svět drží v rukou a snaží se zabránit jeho zhroucení, není vlastně jasné, proč je to nutné a k čemu to všechno je. Tím spíš, když nakonec opravdu dojde ke zhroucení oné druhé dimenze, ale neplynou z toho žádné důsledky. Chápu, že film dává důraz na lidský život a skutečný svět (ostatně právě to si ve výsledku hlavní postava volí), ale zaráželo mě, jak osud tohoto fantastického světa film už dále nijak neřeší a jak je v tomhle ohledu děravý. Postava prastrýce zůstává pro diváka nečitelná. O co mu šlo? Jaký byl jeho cíl a záměr s touto dimenzí a proč nakonec nevadí, že se zhroutila? Otázky zůstávají nezodpovězeny… [konec spoileru] S tímto problémem nepochybně souvisí i to, že konec filmu je celkově spíše vlažný, pocitově vyšumí do ztracena a rozhodně se nemůže rovnat se závěrem Cesty do fantazie, který byl mnohem silnější. Když však pominu slabší závěr a určitou nedotaženost ohledně „imaginárního“ světa, není filmu v podstatě co vytknout. Po zhlédnutí filmu mi hlavou běžely veškeré jeho klady, které jsem se zde pokusila shrnout, a celkový zážitek byl natolik příjemný, že mi okamžitě bylo jasné, že se tento film zařadí do mých pomyslných TOP 5 Ghibli filmů. Jsem neuvěřitelně ráda, že se neopakovalo zklamání, které jsem naopak zažila před 10 lety u Zvedá se vítr (Kaze tačinu). Pokud by tento film byl opravdu Mijazakiho poslední, tak si myslím, že to ani nemohl zakončit lépe. ~(4,5★)~ () (méně) (více)