Chlapec a volavka

Měj se, Mijazaki! Budeš chybět. ___ Odcházení jde jen stěží zvládnout se ctí. Člověk s časem příliš často hořkne a stále více brblá. Zapouzdří se a okolní svět se proto stává cizím. Říkáme si, že nám se to určitě nestane, ale komu to vyjde..? Myslím, že Chlapec a volavka je především právě o snaze smířit se sám se sebou a s neodvratným během času. Jde o Mijazakiho osobní ohlédnutí – nikoliv však sebestředné (!) – za hořkou i sladkou nevyhnutelností generační obměny, s láskou i kritikou k tomu starému, s úctou k tomu, co přichází. Ať už jde o Mijazakiho osobní život nebo o běh dějin v širším slova smyslu. ___ Stáří má tendenci budovat pomníky. Chce předávat dalším generacím své životní obdivuhodné dílo. Chce mladším určit cestu, učinit z nich pokračovatele svého odcházejícího světa. Ten si ale nastávající generace zkrátka dobrovolně nevybraly, drtíme je tlakem očekávání. A když své tvorbě někdo zasvětí svůj celý život, je na sklonku náročné přijmout, že nová generace o takové dědictví ne vždy stojí a ne vždy v jeho odkazu bude konat. Že bytostně potřebují zkusit najít svou vlastní cestu. A že oni sami se potřebují vyrovnat s odcházením svých blízkých, rodičů a prarodičů, které může působit jako zrada, jako nespravedlnost. ___ Od vydání Můj soused Totoro uplynulo k uvedení Chlapce a volavky 35 let. A přesto, opojná lehkost, hravost a nezkaženost Totora lze v krátkých okamžicích koutkem oka zahlédnout i v posledním snímku mého nejmilejšího režiséra. A to přestože je Chlapec a volavka pomalé meditační dílo prostoupené náročně dešifrovatelnými podobenstvími. Je možná příliš dlouhé, možná otevírající příliš mnoho nedovysvětlených témat. Přestože je tíživé a nenabízí pro spoustu obrazů vysvětlení, přestože v něm převažuje smutek a sporadický smích nabízí jen chvilkovou úlevu, tak i zde odkaz Totora v Mijazakiho nátuře zůstal přítomný, byť prim tentokrát hraje spíše potřebnost smíření. Vážím si toho, že se Mijazaki nezpronevěřil sám sobě a jeho dílo i po tolika letech promlouvá skrze postavy, které nejsou ani zlé ani dobré, že promlouvá skrze děje, které připouští lehkovážnou radost a naději ve světě kam patří i smrt a bolest. Že vždy a všem náleží možnost odpuštění. Že respekt k různosti a snaha nelámat nad ostatními hůl zůstává nezpochybnitelnou premisou po celou jeho tvorbu. ___ Mimochodem, tuším, že pustit si Chlapce a volavku na LSD, by mohl být dost zásadní zážitek. A ta animace je opravdu úchvatná. (22.11.2023)

Mám rád dílo pana Mijazakiho, bylo období, kdy jsem ho doslova miloval a musel si každý rok alespoň jednou pustit nějaký jeho film. Byl jsem jeho dílem tak posedlý, že jsem roky 2009-2012 strávil honbou za jím zrežírovanými kraťasy (v jakékoli formě a kvalitě) – těmi, které oficiálně nešli nikde sehnat kromě muzea Ghibli v Mitace… Miluju ten styl animace, které jeho filmy mají, způsob vyprávění a poselství, která mi chtějí říct, dokonce i ten milý humor. Nejvíc jsem se ale zamiloval do jeho fantazie, která pro mě byla vždycky tak unikátní, a tak nějak – krásná. Logicky jsem si tedy nemohl nechat další „poslední“ film pana Mijazakiho nechat ujít, i když kvůli zdraví, které už není, co bývalo, jsem na něj šel pouze do místního kina a s českým dabingem. Dabing překvapil, nerušil, zkrátka na dojmu se tahle hlasová verze nakonec ani nepodepsal. Ale zpátky k filmu. Dostal jsem přesně to, co jsem očekával. Animačně to bylo poutavé, hudba byla slyšet, snažila se podtrhnout ty nejlepší okamžiky a byla velmi příjemná. Po stránce fantazie jsem si vše také užil, ten zdejší svět byl opět náležitě poutavý. Dokonce i humor fungoval, byly to opět takové ty milé vtípky, lehká situační komedie, co u mě vyloudila příjemný úsměv v těch správných chvílích. Zaujal mě i příběh, líbilo se mi, co chce říct. Ovšem je tu jeden menší problém… Emocionálně se mnou film rezonoval asi jen tak nějak napůl. Fungoval pro mě vztah chlapce a volavky – to, jak se vyvíjel. Nefungoval pro mě vztah chlapce a jeho rodinných příslušníků, především vývoj vztahu mezi chlapcem a jeho macechou mi autoři nepodali tak, že by mě dokázali přesvědčit o tom, že by se dokázal v určitou chvíli tak zásadně změnit a tak jsem v jednom z klíčových momentů prostě jen seděl a nic necítil, vlastně lžu, cítil jsem pochybnosti… A i celkové vyznění filmu u mě vlastně nakonec asi příliš nezabralo, protože když jsem odcházel z kina, tak jsem měl sice dojem, že jsem viděl něco skvělého, ale rozhodně ne jedinečného a nezapomenutelného, o čem budu ještě hodiny přemýšlet. Zkrátka Chlapec a volavka je pro mě filmem, co si zaslouží 8/10, je z velké části tím, co jsem si od dalšího díla pana Mijazakiho přál, ale nebylo to úplně ono a určitě to nebude první film, na který při vyslovení jména Hajao Mijazaki pomyslím, nebude asi ani druhý, ani třetí… (28.11.2023)

Není to můj šálek čaje. Mohu ocenit opravdu obdivuhodnou animaci a nápadité budování světa, ale lhal bych, kdybych řekl, že mě to divácky uspokojilo. Jednorozměrný, málomluvný protagonista je nudným a nezajímavým pojítkem mezi četnými fantastickými snovými výjevy Hajao Mijazakiho. Emocionálně mě to zcela míjelo a zejména v poslední třetině už mi to přišlo dost ubíjející. Not a fan, sorry. [Sitges 2023] (07.10.2023)

Jsem dalek toho, abych vykřikoval něco o tom, že král je nahý, ale faktem je, že mě úplně minul už Howlův kráčející hrad (k němuž dlužím komentář už nějaký ten rok:)), a tady to není jiné. A když to ještě vezmu tak, že Howl měl naprosto špičkovou vizuální stránku, která obstojí i dnes, zatímco Chlapec a volavka jsou podřízení Mistrovu záměru bilancovat, a proto se vrací uměleckým výrazem až někam k Totorovi, nějak najednou nemám moc k čemu vzhlížet. Tedy, vlastně ano, můžu obdivovat, kam všude se Miyazaki při svých duševních toulkách vydal, ale prosím Vás pěkně, nemělo by to taky být něco víc než Matrix dvojka v ručně malovaných kulisách s nízkým rozlišením textur?:) Nedělám si legraci - máme tu Architekta, máme tu opakované pokusy umačkat a utlouct hlavního hrdinu (který je ve skutečnosti něčím víc, než na co vypadá;)) davem generických potvor... i když přistoupím na to, že Mistr chtěl zanechat památku na to, co vše dokázal ze sebe vydat, a k tomu přidat své niterné pochyby o tom, co nás asi čeká, nic to nemění na tom, že dějově je to jeden velký bordel, kde nic už od ústřední premisy nedává smysl (jak můžou z onoho světa přicházet děti na ten náš, když onen svět vznikl někdy "na počátku období meidži"?). Místy jsem se uchechtával nad časovými a rodinnými paradoxy jak z Red Dwarfa, ale když čekáte, že poslední film takového velikána bude jeho opus magnum, a ona je to jen víceméně náhodná spojovačka obrazů (a odkazů), které jsou víc znepokojivé než působivé... tak to až zabolí. Počkal jsem si i na závěrečné titulky, jestli třeba doprovodná píseň nepřinese nějaký ten klíč, jak rozumět ať už chlapci nebo volavce, ale bohužel, nula bodov:) Nezbývá mi než dát za pravdu Miyazakiho slovům, že jsem tomu asi nerozuměl, když tomu úplně nerozumí ani on sám (přebírám z recenze na Moviezone;)), a jít si radši zahrát Ni no kuni. Nebo si pustit prakticky cokoliv jiného z tvorby studia Ghibli. Dávám 60% a už jen varuji: hlavně na to proboha neberte malé děti, zvlášť jestli máte doma andulky:) Je to totiž asi podobně pro malé diváky jako Pán prstenů;) (29.11.2023)