Chlapec a volavka

Už o Zvedá se vítr se tvrdilo, že to nejspíš bude Mijazakiho poslední film, a nestalo se tak. Ani Chlapec a volavka nemusí být závěrečnou tečkou, přesto je z něj trochu cítit autorská rekapitulace, ohlížení se za vlastním dílem a v závěru i příběhem zpřítomněné předávání žezla mladší generaci. Mistr animace a filmového vyprávění každopádně nijak nepolevil v množství nápadů, pestrosti svých vizí a hloubce předkládaných myšlenek, jeho film vypadá nádherně a přetéká magickými, pohádkovými a snovými prvky, které umí být někdy kruté a jindy něžné. Úvod je ještě civilní a prakticky bez nadpřirozena, jakmile se ale titulní volavka zazubí, začne promlouvat lidským hlasem a hlavní hrdina (bohužel nepříliš zajímavý) se propadne do fantazijního světa, při jehož procházení se musí vyrovnat se ztrátou matky a s pocity bolesti, samoty, zloby a smutku, tak se Mijazakiho představivost a hravost roztočí na plné obrátky. Snaha stihnout toho říct na poli dvou hodin co nejvíc vede k tomu, že místy je film hodně nahuštěný a nenechá některé scény pořádně doznít. Mijazaki se přitom vrací ke svým osvědčeným příběhovým schématům (nejznatelněji čerpá z vlastní Cesty do fantazie) a častým trademarkům. Film je skoro až katalogem toho, co vše si lze spojit s Mijazakiho filmy, přesto na úroveň jeho nejlepších snímků nedosahuje. (12.10.2023)

RECENZE: Chlapec a volavka připomene, proč je Mijazaki král - Českokrumlovský deník  Legenda světové animace a zakladatel věhlasného studia Ghibli Hajao Mijazaki uvedl do kin svou novinku Chlapec a volavka, jíž si po deseti letech odskočil z filmařského důchodu zpátky na výsluní stříbrného plátna. Výsledek je přinejmenším okouzlující. Už proto, že japonský mistr, který stojí např. za oscarovou Cestou do fantazie, si nemusí nic dokazovat. Raději si hraje a obrací se k podstatě, tedy vlastnímu osudu. Kdepak, že by dvaaosmdesátiletému tvůrci snad došly peníze a musel tak škemrat nájem na divácích. Cena vstupenky se v tomto případě bohatě vrátí. Jednak film publikum odmění úžasnou animací, jež oplývá nápady doslova v každém jednotlivém záběru. Zadruhé nechá běžné smrtelníky na okamžik nahlédnout do neochvějné říše Mijazakiho snů, což samo o sobě budí zvědavost, za níž se zkrátka platí. Avšak i tíha úcty ke géniovi a jeho odkazu je zde znát. V Chlapci a volavce totiž Mijazaki buduje věčný obraz sebe samého; jak napověděly rozhovory v médiích, adresovaný je zejména jeho vnukovi. A to je krásné, neb režisér je stále jako ten malý citlivý kluk s duší dobrodruha a superhrdiny zároveň, nic mu není cizí, ničeho se nebojí a kupředu ho pohání touha za poznáním, kterou mu v souvislosti s matčinou smrtí vnukne modrá volavka. Příběh Mijazaki tentokrát zasadil na konec druhé světové války, přičemž hned úvodní sekvence s hořící nemocnicí dá jasně najevo, v jakém duchu se dílo v následujících minutách ponese. Nebyl by to však opěvovaný král, aby nejednou nepřekvapil, ze zdánlivě prosté hříčky nevybočil a nenechal diváka snít, plakat, bát se, to vše bez ohledu na rámec časoprostoru. Právě koncept křehkého světa dětské fantazie, jenž leží skrytý za branou skutečnosti, je onou esencí působivosti, již do slastného požitku z vnímání nádherně vylaďuje hudba režisérova letitého spolupracovníka, skladatele Džóa Hisaišiho. Těžko v poslední době pohledat animovaný snímek s hlubším poselstvím a přirozenější krásou jazyka. Zvláště dnes, v záplavě spotřebních rychlokvašek od korporátu Disney, působí Chlapec a volavka jako natolik vytoužený návrat k prvotní čistotě. A jak vidno, tu Mijazaki vyznává nejvíce. (03.12.2023)

Chlapec a volavka coby Miyazakiho (tentokrát už určitě?) poslední celovečerní animovaný film v sobě snoubí výtvarnou stylizaci z jeho předchozích snímků a dokazuje, že Mistrova imaginace a zručnost ještě nejsou za zenitem. Úvod filmu je sice pozvolnější, nicméně od první konfrontace s volavkou a zejména po vstupu do věže jde o vizuálně podmanivou a dějově vytříbenou podívanou, která - byť zobrazuje vážná témata - umí být humorně odlehčená - ať už šlo o cigaretchtivou služku, armádou "totorovitých" papoušků či samotnou "volavku". Oceňuji, že téma jisté fatálnosti ve spojení s jinými realitami bylo zpracováno decentním a nijak plačtivým způsobem. V neposlední řadě též chválím Hisaishiho střídmý, ale velmi líbivý hudební doprovod. Kvalitní tečka za padesátiletou kariérou! (03.12.2023)

Mijazaki už nebere ohledy na diváka, a vytváří relativně těžkou, i když zábavnou koláž surreálných výjevů jemně zasazených do japonského válečného traumatu. Těžko se to popisuje, musí se to vidět. Je to rozhodně pozdní dílo bez ambice zasáhnout diváky na první dobrou. Ale mám pocit, že kdo chce, ten bude ve filmu postupně odhalovat další a další vrstvy, které byste v jiných filmech těžko hledali. Film mi v něčem připadal evropský (bezčasí a hypnotičnost například Divoké planety) a jako by vznikl na přelomu 70. a 80.let. Je fascinující žít v době, kdy máme možnost vidět nová díla jednoho z největší vypravěčů v dějinách filmu. Každý by to měl vidět! (21.12.2023)

Všechno, o čem kdy Mistr tvořil a všechno, co jsem chtěl vidět. Místy fantasy atmosféra temnější než u Mononoke, reálie si půjčující ze Zvedá se vítr, vlny jak ze Zeměmoří, lesem ukryté budovy jak z Laputy či Totora. A samozřejmě se zase přátelí kluk a holka, i když je tentokrát jejich vztah úplně jiný, než kdykoli předtím. Miyazakiho svět se symbolicky uzavírá v příběhu plném dveří, které mohou vést kamkoli a které člověka i jakéhokoli jiného tvora změní, když jimi projde. Víc než kdy jindy divák musí přijmout pravidla světa, který před sebou vidí, jinak by se neustále rozčiloval nad tím, proč nikdy nezahlédne obyvatele hrobky nebo jak se mohli k moci dostat právě natvrdlí papoušci. Volavka má v sobě překvapivě málo optimismu, realističtěji ukazuje na dospívání, na volby, které za nás nikdo nepřevezme, i na odcházení a smrt. A v tom je těžko popsatelný smutek, stejně jako bezbřehá naděje. (16.01.2024)