Cesta k barikádám
Dokumentární / Drama
Československo, 1946, 109 min
Režie:
Otakar VávraHudba:
Jiří SrnkaHrají:
Jindřich Petr Elbl - KlenObsah
-
Bouřlivé události pražského vyvrcholení Květnového povstání českého lidu r. 1945 jsou vedle exilového druhého odboje a Slovenského národního povstání nejvýraznějším vkladem malé země v srdci Evropy do celosvětového boje proti fašistickému hnědému a černému barbarství zemí totalitní Osy. Součástí povstání byly nejen barikády a krvavé boje, ale i dokumentace všech těchto událostí mnoha desítkami amatérských filmových nadšenců. Z ohromného množství dokumentárního materiálu, který takto vznikl, sestavil Otakar pozoruhodnou mozaiku s řadou záběrů zachycujících ty, kteří nejvíce riskovali. Předky dnešních Pražanů. Den po dni, někdy hodinu po hodině sledujeme obraz boje na život a na smrt, který vrcholí nejen příjezdem sovětských tanků Rudé armády do Prahy v jitřních hodinách 9. května 1945, ale ještě výrazněji projevem prezidenta dr. Edvarda Beneše na rozstříleném Staroměstské náměstí v den jeho návratu do Prahy o týden později. (sportovec)
- komentáře
- zajímavosti
- ext. recenze
- galerie
- videa
- v bazaru
- ve filmotéce
- diskuze
Komentáře uživatelů k filmu (2)
-
sportovec
Toto takřka neznámé a absurdně nedoceňované Vávrovo dílo je holdem desítkám amatérských filmařů, kteří, nikým neovlivňováni a řízeni, s nasazením vlastního života natáčeli události vzrušeného vyvrcholení událostí a dějů Květnového povstání českého lidu. Příznačné je i jeho vyvrcholení: naprosto zapomenutá a opomíjená Benešova řeč ze sutinami a zříceninami staroměstské radnice pokrytého Staroměstského náměstí. Toto dílo by určitě zaloužilo převedení na DVD nosiče (dévédéčka) a mělo by se stát dobrovolnou, a právě proto vyhledávanou pomůckou školního vyučování zejména na středním stupni našeho vzdělávacího systému. Šperky se normální edinec přiměřeně chlubí. Hrdosti a trvale udržitelného vlastenectví není nikdy dost.(25.8.2007)
-
Sandiego
Toto dílo má pro mě hodnotu hlavně kvůli neopakovatelným záběrům přímo z pražského povstání, které působy neuvěřitelně spontánně a bezprostředně (příjezd Beneše uchvacuje silou národního sepjetí, návrat vězňů z Terezína vzbuzuje silné emoce), maximálně výmluvně a bez potřeby poslouchat uhozený komentář. Předchozí kronika Mnichova a protektorátu je klasickým příkladem ideologického zmocnění materiálu, jež působí dnes hodně pateticky až směšné (zrádci olizující důtky Němců mě pobavily nejvíce) a dílo se tak rozpadá na dvě nestejně působivé části. Škoda, že V. neuchoval bohatý materiál pořízený během dnů povstání, určitě by se v něm našly další perly - např. dívka odměněná za statečnost, zato, že vyhodila tank do povětří a mezitím šlo jen o zoufalý pokus o sebevraždu z nešťastné lásky.(25.2.2010)