foto

Otakar Vávra

  • nar. 28.2.1911
    Hradec Králové, Rakousko-Uhersko
  • zem. 15.9.2011 (100 let)
    Praha, Česká republika
  • Sdílet na Twitteru
  • Sdílet na Facebooku

Biografie

Otakar Vávra se narodil 28. února 1911 v Hradci Králové. V Brně odmaturoval na reálce (1928) a začal studovat architekturu v Brně a v Praze. Studia však nedokončil a začal se věnovat naplno filmu, který ho přitahoval, společně s divadlem, již od dětství. Již v Brně a pak v Praze psal filmové kritiky (v té době byl příslušník Levé fronty). Jeho bratr byl spisovatel a cestovatel Jaroslav Raimund Vávra (1902 – 1990).

Do naší kinematografie vstoupil režií svých krátkých avantgardních filmů MODERNÍ VÝROBA OBUVI (1930), ZÁJEZD BAŤOVCŮ (1930), SVĚTLO PRONIKÁ TMOU (1931), ŽIJEME V PRAZE (1934), LISTOPAD (1935), NA STO PROCENT (1938) a PODVOD S RUBENSEM (1940).

Od začátku třicátých let psal z existenčních důvodů scénáře (často s někým ve spolupráci) i náměty. Napsal např. scénáře k málo uměleckým filmům (ZE SVĚTA LESNÍCH SAMOT, VDAVKY NANYNKY KULICHOVY, BEZDĚTNÁ, ULIČNICE nebo BOTOSTROJ), ale také k významným dílům z třicátých let (SVÍTÁNÍ, MARYŠA, JEDENÁCTÉ PŘIKÁZÁNÍ, TŘI MUŽI VE SNĚHU, ULIČKA V RÁJI, MRAVNOST NADE VŠE, HLÍDAČ Č. 47 či JEJÍ PASTORKYNĚ). Později psal scénáře a náměty výhradně jen ke svým režírovaným snímkům (PANENSTVÍ, PŘEDTUCHA, KRAKATIT, JAN ŽIŽKA, JAN HUS, PROTI VŠEM, OBČAN BRYCH, ROMANCE PRO KŘÍDLOVKU, DNY ZRADY, SOKOLOVO, KOMEDIANT aj.).

Vávrovým hlavním cílem byla filmová režie, ke které se dostal ve spolupráci s Hugo Haasem při komedii VELBLOUD UCHEM JEHLY (1936). Jako samostatný režisér se uvedl dramatem podle Aloise Jiráska FILOSOFSKÁ HISTORIE (1937). Ještě tentýž rok převzal režii po zemřelém Josefu Rovenském (dřív si ale přepsal scénář a přeobsadil některé role) u filmu PANENSTVÍ (1937) podle románu Marie Majerové.

Již svými debuty naznačil kam jeho tvorba a cíle spějí. Vávra se vždy snažil o plnohodnotné a umělecké dílo. Nejčastěji adaptoval díla (novely, romány, divadelní hry) našich velkých literátů (Jirásek, Čapek, Čapek – Chod, Winter, Hrubín, Kratochvíl a další). Spoléhal na herecké výkony, a proto si nejčastěji vybíral kvalitní a dobré herce z Národního divadla (Štěpánek, Smolík, Deyl, Rašilov, Řepa, Šejbalová, Baldová, Matulová, Roland, Pačová, Boháč, Dostal, Rubík, Smolíková, Vášová, Záhorský, Dostalová, Pešek, Vydra, Karen, Vojta, Průcha, Brzková, Nasková, Waleská a desítky dalších) a dalších pražských divadel, například Vinohradské (Korbelář, Martin, Nový, Rýdlová, Šlemrová, Hilmar, Nezval, Štěpničková, Gollová, Hanzlík). Obsazoval i velké ženské hvězdy (Mandlová, Baarová, Langová, Dítětová a Vítová).

V roce 1938 natočil renesanční veselohru CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH se Zdeňkem Štěpánkem v hlavní roli Mikoláše Dačického z Heslova, která výborně pozdvihla národní sebevědomí před hrozícím nacizmem. Další rok vytvořil významné filmy: HUMORESKU podle novely Karla Matěje Čapka – Choda, KOUZELNÝ DŮM s ústřední trojicí slavných divadelních heroin Růženou Naskovou, Terezií Brzkovou a Leopoldou Dostalovou a komedii s Oldřichem Novým a Lídou Baarovou DÍVKA V MODRÉM.

Za okupace dál natáčel nákladné a hodnotné filmy. Zpracoval melodramata PACIENTKA DR. HEGLA (1940) s Adinou Mandlovou a Otomarem Korbelářem a OKOUZLENÁ (1942) v hlavní roli s Natašou Gollovou, komedii se Sašou Rašilovem PŘÍJDU HNED (1942) a dramata (podle našich předních spisovatelů): s Lídou Baarovou výpravnou MASKOVANOU MILENKU (1940), s Gollovou poetickou POHÁDKU MÁJE (1940), podle Čapka – Choda velkofilm TURBINA (1941), ŠŤASTNOU CESTU (1943) vyprávějící osudy pěti prodavaček z obchodního domu a ROZINU SEBRANEC (1945) podle Zikmunda Wintra, která byla roztočena za protektorátu, ale dokončena a uvedena až po válce. Po osvobození spolupracoval na dokumentárních snímcích VLAST VÍTÁ (1945), NÁVRAT PREZIDENTA DR. EDVARDA BENEŠE DO PRAHY (1945), CESTA K BARIKÁDÁM (1946) a LÁSKA (1949).

Jako jeden z mála Otakar Vávra okamžitě po skončení války znovu natáčel nákladné snímky: Wintrovu renesanční komedii NEZBEDNÝ BAKALÁŘ (1946), PŘEDTUCHU (1947), Čapkův KRAKATIT (1948), NĚMOU BARIKÁDU (1949) od Jana Drdy a drama o poválečném osídlování pohraničí NÁSTUP (1952).

V polovině padesátých let vytvořil své největší dílo: výpravnou HUSITSKOU TRILOGII (JAN HUS, 1954; JAN ŽIŽKA, 1955 a PROTI VŠEM, 1956) s hlavní postavou Zdeňka Štěpánka. Celá trilogie je však dost poznamenána politickým vlivem. Po trilogii do konce padesátých let zfilmoval dramata OBČAN BRYCH (1958), SRPNOVOU NEDĚLI (1960) a sociální POLICEJNÍ HODINU (1960) s Marií Vášovou. Tvorbu padesátých let ukončil dokumentem NÁRODNÍ UMĚLEC ZDENĚK ŠTĚPÁNEK (1960).

V šedesátých letech jeho tvorba značně kulminovala. Natočil drama NOČNÍ HOST (1961), životopisný film o životě Boženy Němcové HOROUCÍ SRDCE (1962), převedl Neffův román TŘINÁCTÁ KOMNATA (1968). Jeho nejvýznamnějšími snímky šedesátých let a celé kariéry se stala dramata podle Františka Hrubína ZLATÁ RENETA (1965) a ROMANCE PRO KŘÍDLOVKU (1966) a zejména strhující KLADIVO NA ČARODĚJNICE (1969), ve kterém Vávra odsoudil totalitní zvůli, nesmyslný fanatizmus a kruté zlo.

Vávra stvořil v sedmdesátých letech také politicky poznamenanou velkolepou válečnou trilogii DNY ZRADY (1973), SOKOLOVO (1974) a OSVOBOZENÍ PRAHY (1975). Dále zpracoval drama o vzplanutí lásky Jana Nerudy a Karolíny Světlé PŘÍBĚH LÁSKY A CTI (1977), jím opět zfilmovaný „Krakatit“ od Karla Čapka pod názvem TEMNÉ SLUNCE (1980), o životě Jana Amose Komenského natočil snímek PUTOVÁNÍ JANA AMOSE (1983) a za rok drama KOMEDIANT (1984) o hereckém životě v 17. století.

V polovině 80. let uvedl Vávra do kin historické filmy OLDŘICH A BOŽENA (1984) v němž se režisér snažil vyvrátit známou idylickou pověst a drama VERONIKA (1985). Na samém konci totality vytvořil Vávra svůj poslední film EVROPA TANČILA VALČÍK (1989) o historických událostech z roku 1914. Od roku 1989 se Otakar Vávra dostal k režii již jenom výjimečně: natočil epizodu do cyklu GENUS (1995) o Lídě Baarové, středometrážní dokument MOJE PRAHA (2002) a nakonec, v jeho životě vůbec první, hudební videoklip HLAVA KANCE (2006) do alba „Strážce plamene“. Často také vystupoval v různých dokumentech a i pořadech jako pamětník (GENUS, PÁTRÁNÍ PO ESTER, ZLATÁ ŠEDESÁTÁ aj).

Vávrova tvorba a filmy získaly řadu ocenění, např.: Filmovou cenu (1937) za FILOSOFSKOU HISTORII, Zemskou cenu (1939) za HUMORESKU, Národní ceny (1941, 1942) za filmy TURBINA a POHÁDKA MÁJE, Cenu země České (1948) za PŘEDTUCHU a KRAKATIT, za NĚMOU BARIKÁDU Státní cenu (1949), dál titul Zasloužilého umělce (1955), Řád práce (1961), za ROMANCI PRO KŘÍDLOVKU Trilobit (1967), Múzu Kalliopé (1968) a Státní cenu Klementa Gottwalda (1968), titul Národního umělce (1968), Cenu ministra kultury (1968), Cenu Antonína Zápotockého (1973) a Státní cenu Kl. Gottwalda (1977) za trilogii DNY ZRADY, SOKOLOVO a OSVOBOZENÍ PRAHY, Řád republiky (1981), Českého lva (2001) za dlouholetý přínos českému filmu, Cenu za mimořádný umělecký přínos světovému filmu (2001) na karlovarském MFF, Medaili „Za zásluhy“ (2004), Medaili Artis Bohemiae Amicis (2011) a mnoho dalších.

Výrazně se uplatnil na poli pedagogickém. V letech 1946 – 2008 přednášel (založil a vedl katedru režie) na pražské FAMU (od roku 1956 jako řádný pedagog a 1963 jako profesor). Vychoval řadu režisérů, někteří se stali představiteli tzv. „Nové vlny“ v 60. letech (Věra Chytilová, Miloš Forman, Jiří Menzel, Jan Schmidt apod.). Své vzpomínky na profesionální dráhu zachytil v knížkách „Zamyšlení režiséra“ (1982), „Třikrát před kamerou“ (1986), „Podivný život režiséra“ (1996) a „Paměti aneb Moje filmové století“ (2011).

Vávra byl od mládí levicově smýšlející a po roce 1948 udělal velkou kariéru. Byl komunistickým režimem protežován (v letech 1947 – 1951 a 1954 – 1956 uměleckým šéfem tvůrčí skupiny ve Filmovém studiu Barrandov, 1951 – 1954 členem jeho kolektivního vedení). Díky tomu, že mohl točit za všech režimů 20. století, byl jedním z nejkontroverznějších režisérů. Byl oslavován a uctíván za své hodnotné filmy a dost plodnou kariéru, ale také zatracován a urážen (neblaze se mj. podepsal na znemožnění premiérového uvedení sugestivní DALEKÉ CESTY Alfréda Radoka) pro svoji výsadu tvořit vždy ve všech režimech. Vávrův historický a zakladatelský význam pro český film je však neotřesitelný. Rád hrál golf a z prvního manželství má syna Jiřího. Jeho druhou manželkou byla režisérka Jitka Němcová (*1950). Jako první český režisér se v únoru 2011 dožil sta let. Nestor naší kinematografie Otakar Vávra zemřel po kratší nemoci 15. září 2011 v Praze ve věku vysokých neuvěřitelných sta let.

Jarda "krib" Lopour

Herecká filmografie

Fanoušci tvůrce

<< 1-20 >>
všichni fanoušci
(430)