Gallipoli

na gallipolské frontě klid /// jsou filmy, v nichž světácky žijí, chrabře bojují a hrdinně umírají desítky i stovky postav. filmy protkané srdceryvnou hudbou, agitujícími monology a zpomalenými záběry a promazané desítkami i stovkami litrů naoranžovělé náhražky krve. filmy, u kterých se divák dojímá leda nad vlastním dojetím - nad vlastní labilitou, nebo si ve vzácnějších případech nenalhává nic a jeho mysl vnímá jen rakovinné bujení nudy. oproti nim, v umělecky hodnotném filmu se stejným námětem stačí jeden okamžik, třeba i jediná smrt, aby (obrazně řečeno) zarazila nůž hluboko do srdcí i těch nejotrlejších z náročných diváků. řeč je o skutečné a ryzí emoci v kontrastu k vykalkulované náhražce a falši. zmatené mysli se mohou pokusit bedlivěji zvážit systémy hodnot, které demarkují parcely pro krásné city, krásné ideje a krásné obrazy, jež je nesou. ať si kladou otázky po duchovním kontextu, v němž katarzní rána padla (v původním aristotelském smyslu hluboko zasahující bolesti kultivující lidskou duši). válka a v jejím chřtánu člověk. kdo? kam? proč? co člověk, to jiná odpověď a docela jiný příběh. každý z nich by stál za zfilmování a každá otázka za pokus o její zodpovězení. identita, cíl i motivace ale nejsou důležitější, než samotná cesta. Gallipoli je toho výmluvným příkladem a snad tento poukaz trochu poodhaluje, proč právě tento film působí tak ryze, na rozdíl od mnoha jiných, jemu zvnějšku podobných. bez unikátního vztahu dvou hlavních hrdinů, v němž dochází k uctění odvěkého ideálu pevného přátelství dvou mužů (srv. Gilgameš a Enkidu) by nebylo možné tuto komplexní ideu ilustrovat s takovou čistotou a působivostí. ať už při zainteresovaném sledování zastáváte jakkoliv pevnou či extrémní ideologickou pozici v názorech na válku jako takovou, je tato nikoliv tradičně konfrontována s jinou tezí, ale zcela netradičně vedena v soulad s ní. idea vnitřního pouta překlenujícího odlišnosti povah i životních hodnot proniká celým filmem a představuje neobvyklé téma pro film s válečným námětem. divák se nedočká intelektuální polemiky o etickém aspektu války, ale jeho přímého prožití hned ve dvou odlišných, přesto souladných a vzájemně provázaných pojetích. jedině pravým uměleckým dílem mohu nazvat film, jehož nepokrytost člověka donutí zapochybovat i o těch nejzatvrzelejších názorech. na okamžik mě totiž napadlo, že může být cosi vznešeného i na nejzbytečnějším a nejpotupnějším konci, pokud k němu člověk dospěl, aniž by cestou byť na jedinkrát přestal být věrný svému srdci. o dlouhou dobu později jsem si teprve uvědomil vnitřní podobnost s pašijemi. /// záběr ustrne a trvá - filmařským žargonem tak řečená "mrtvolka". jak případné pojmenování! tvář napjatá v podobě extatického vytržení, do široka otevřené oči upnuté k nebesům. (13.09.2012)

Osmnáctiletý australský mladík Archie trénuje na běžecké závody, ale táhne ho to do světa a konkrétně do první světové války, o které pořád čte v novinách a která dělá z australských vojáků v turecku velké hrdiny. Na závodech se seznámí se svým běžeckým soupeřem Frankem a rozhodnou se odjet do světa spolu, aby nakonec skončili v armádě oba, i když Frank se do toho zpočátku moc nehrne. Většinu času člověk sleduje příběh dvou kamarádů a krátké veselé epizodky z jejich cest po egyptských městech a vojenských výcvikových táborech a celé to je takové normální. Archie je velký naivní optimista a ve válce vidí něco velmi hrdinského za každých okolností, zatímco Frank narukoval spíš jen kvůli tomu, že ženským se líbí uniforma a ze stejného důvodu narukovali i Frankovi kámoši z domoviny. Kdo prošel středoškolským dějepisem ale ví, že válčení na Gallipoli nebylo pro australské vojáky zrovna nejpříznivější a celý film směřuje k tomu starému známému poselství o nesmyslných válkách. Člověk ví co čekat a režisér diváka zrovna dvakrát nenapíná a většinu času se prostě člověk dívá na tak trochu obyčejné válečné drama o kamarádech ve válce, které tak nějak plyne a člověk kouká a nenudí se, ale zároveň ani nevidí nic příliš extra. Zlom přijde ale ve chvíli, kdy jsou hlavní hrdinové nasazeni do ostré akce na Gallipoli a atmosféra se začíná dost hrotit. Pořád někde střílí z kanónů, občas někoho trefí i když jsou všichni ještě v táboře a jediný koho nepřešlo nadšení je Archie. A tohle nakonec vyústí v těch docela hustých posledních dvacet minut završených tou známou a slavnou poslední scénou, na kterou člověk nezapomene (já jsem na ni nezapomněla ani když jsem ten film viděla jako úplně mrňavá) a která to vytáhne nejmíň na čtyřku a kvůli které stojí za to Gallipoli vidět. Jo a taky občas tam pro mě úplně nepochopitelně hraje taková podivná synťáková hudba, ikdyž jindy tam je mnohem přiléhavější orchestrální hudba. A hlavní hrdinové jsou zábavní :). (10.01.2011)

Ten film je o vojne. Ale pritom až na finále, absolútne ignoruje akýkoľvek súboj alebo hrôzu. Tá nastáva na konci a tiež len preto, lebo už všetky postavy dôverne poznáme a tým pádom môže Weir zaťať do živého. A och, že sa mu to podarilo. Weir citlivo vedie svojich hrdinov, odhaľuje nám ich silné stránky, ich motivácie, a akúsi hravosť. Na začiatku sú to len chlapci. Túžiaci po dobrodružstve s akým sa stretávajú v knihách. Každá jedna vlastnosť, alebo prekážka, ktorú na svojej ceste do vojny musia prejsť má svoje opodstatnenie. Mark Lee aj Mel Gibson si skvelo sekundujú. Ich kamarátstvo im veríme. A či už blúdia nehostinnou púšťou alebo pretekajú uličkami Egypta, zažívame tie drobné radosti a starosti s nimi. Ten koniec je potom perfektný. Rozhodne film, čo bude rezonovať dlho. Prečo som toto objavil až teraz? (11.04.2021)

Hodne netradicni valecnej snimek. 50 minut jenom trva, nez se hlavni dvojka dostane mezi vojaky a valcit se zacne az za dalsich 25 minut a ani pak to neni nejak klasickej valecnej film. Ale ono tady ani tak o tu valku nejde, tady jde spis o jednotlivy postavy, hlavne teda dvou kamaradu bezcu. No a zaver je sice hodne silnej, ale na druhou stranu me drobet nasral. No a co se tyce mladyho Gibsona, v hlavni roli tu je sice Mark Lee, ale Gibson na sebe strhava vetsinu pozornosti, ale i presto se dobre doplnujou. Takze celkove zajimavej pribeh, paradne natoceny a dobre zahrany, ale pokud se tesite na klasickej valecnej film, tak od tohohle ruce pryc. (25.11.2008)

Už od od začiatku kariéry Petra Weira platilo, že ten chlap točí iba výborné filmy. Aj keď Gallipolli dokonalosti Truman Show, Dead Poets Society alebo Master and Commander nedosahuje je to skvelé.Iba málo filmov dokázalo lepšie vystihnúť nezmyselnosť vojny ako tento vo svojom finále. A ako bonus samozrejme mladý Mel Gibson (29.03.2015)