Gallipoli

Je to film zručně řemeslně natočený, ale na druhou stranu nijak zvlášť vybočující z klasického schématu příběhu o přátelství na pozadí války (jejíž přítomnost je zde opravdu podružná a projeví se pořádně až v poslední třetině filmu). Jinak obvzlášť se nehodící mi přišla hudba upomínající na zlatá syntetyzérová osmdesátá - která ovšem nevím co má dělat v dramatu odehrávajícím se v roce 1915. Přes všechny výhrady je ale Gallipoli zřetelně nadprůměrný snímek. (23.06.2005)

Jeden z těch dalších anti-válečných filmů, na které by se nemělo zapomínat. Na Gallipoli jsem se docela těšil, o to více mě mrzelo, že vlastně celých 80 minut se ve filmu neděje nic, co by stálo za zmínku. Jasný, příběh to posune, ale na film, který si připomíná jedinou australskou historickou vsuvku do první světové války je to hodně málo. Na druhou stranu bylo sympatické slyšet ve filmu muziku Jean Michel Jarreho. Znělo to v něm tak jako docela dost zvláštně, ale sedlo mi to. Je to zvláštní, kdyby mi někdo řekl, že ve válečném filmu hraje jeho muzika, asi bych se posmál. Přitom to opravdu docela pěkně funguje. Přesto mě ale film celých 80 minut vcelku schopně nudil, o to více mě překvapil samotným koncem. Do té doby je to vcelku průměrné drama, ale od té doby neskutečně dobrý anti-válečňák, kde ta poslední scéna ukáže, jak je válka krutá. Jenže by to nemuselo být až tak průkazné....takový příběh prožívala každá linie za první světové války. A co měli řikat ti, co prožívali zákopovou válku ve Francii? Ti teprv...Ale tak co. Film to byl i tak pěkný. Rozhodně měl něco do sebe. To tyhle filmy maj. Ale k dokonalosti jim vždycky něco chybí. (16.05.2010)

Ale je to hodně slabých 5*a tu pátou hvězdu dávám jenom kvůli silnému závěru. On ten film je hodně povedený a skvěle natočený a zahraný, taky je perfektně vedený a krásně ukazuje, jak dvojice hlavních hrdinů má zpočátku o válce dost naivní představy a na konci jim je krutě ukázáno, jak moc byly jejich představy zkreslené... Celkem mě ten film i bavil, akorát první polovina pro mě měla podmanivější tempo, než ta druhá, u které mi připadalo, že se mírně táhne. A jelikož mě to už nebavilo tolik, jako první polovina, dlouhou dobu jsem chtěl dát jen silné 4*, ale naštěstí to zachránil závěr. Jinak jsem bůhvíproč čekal, že to bude méně válečné (jelikož tenhle žánr moc nemusím), ale tohle je můj problém a do hodnocení ho zahrnovat nebudu. I tak se mi ten film líbil, i přes tu ne tak zajímavou druhou polovinu. Slabých 5* (21.06.2020)

Film o priateľstve, o strate ideálov a o vojnovom vytriezvení. V tomto smere snímok pripomína Na Západe nič nového, len príbeh nie je tak pútavo prerozprávaný a nemá ani tak dramaticko-emotívny podtón. Aj napriek tomu film hodnotím ako slušná vojnová dráma. Mel Gibson musel byť za mlada riadne číslo :). 75/100 (11.03.2015)

na gallipolské frontě klid /// jsou filmy, v nichž světácky žijí, chrabře bojují a hrdinně umírají desítky i stovky postav. filmy protkané srdceryvnou hudbou, agitujícími monology a zpomalenými záběry a promazané desítkami i stovkami litrů naoranžovělé náhražky krve. filmy, u kterých se divák dojímá leda nad vlastním dojetím - nad vlastní labilitou, nebo si ve vzácnějších případech nenalhává nic a jeho mysl vnímá jen rakovinné bujení nudy. oproti nim, v umělecky hodnotném filmu se stejným námětem stačí jeden okamžik, třeba i jediná smrt, aby (obrazně řečeno) zarazila nůž hluboko do srdcí i těch nejotrlejších z náročných diváků. řeč je o skutečné a ryzí emoci v kontrastu k vykalkulované náhražce a falši. zmatené mysli se mohou pokusit bedlivěji zvážit systémy hodnot, které demarkují parcely pro krásné city, krásné ideje a krásné obrazy, jež je nesou. ať si kladou otázky po duchovním kontextu, v němž katarzní rána padla (v původním aristotelském smyslu hluboko zasahující bolesti kultivující lidskou duši). válka a v jejím chřtánu člověk. kdo? kam? proč? co člověk, to jiná odpověď a docela jiný příběh. každý z nich by stál za zfilmování a každá otázka za pokus o její zodpovězení. identita, cíl i motivace ale nejsou důležitější, než samotná cesta. Gallipoli je toho výmluvným příkladem a snad tento poukaz trochu poodhaluje, proč právě tento film působí tak ryze, na rozdíl od mnoha jiných, jemu zvnějšku podobných. bez unikátního vztahu dvou hlavních hrdinů, v němž dochází k uctění odvěkého ideálu pevného přátelství dvou mužů (srv. Gilgameš a Enkidu) by nebylo možné tuto komplexní ideu ilustrovat s takovou čistotou a působivostí. ať už při zainteresovaném sledování zastáváte jakkoliv pevnou či extrémní ideologickou pozici v názorech na válku jako takovou, je tato nikoliv tradičně konfrontována s jinou tezí, ale zcela netradičně vedena v soulad s ní. idea vnitřního pouta překlenujícího odlišnosti povah i životních hodnot proniká celým filmem a představuje neobvyklé téma pro film s válečným námětem. divák se nedočká intelektuální polemiky o etickém aspektu války, ale jeho přímého prožití hned ve dvou odlišných, přesto souladných a vzájemně provázaných pojetích. jedině pravým uměleckým dílem mohu nazvat film, jehož nepokrytost člověka donutí zapochybovat i o těch nejzatvrzelejších názorech. na okamžik mě totiž napadlo, že může být cosi vznešeného i na nejzbytečnějším a nejpotupnějším konci, pokud k němu člověk dospěl, aniž by cestou byť na jedinkrát přestal být věrný svému srdci. o dlouhou dobu později jsem si teprve uvědomil vnitřní podobnost s pašijemi. /// záběr ustrne a trvá - filmařským žargonem tak řečená "mrtvolka". jak případné pojmenování! tvář napjatá v podobě extatického vytržení, do široka otevřené oči upnuté k nebesům. (13.09.2012)