Dáma ze Šanghaje

Esteticky se jedná o famózní film a režisérská genialita Orsona Wellese má co říct i po více než šedesáti letech, nicméně si podobně jako velká část zdejších hodnotících myslím, že si pan režisér měl méně hrát a více se soustředit na důležitější součásti filmového celku, například zajímavější příběh, nebo větší napětí (byť slavná scéna v zrcadlovém bludišti si svoji pověst zasloužila právem), nemluvě o tom, že zdejší pojetí hlavní ženské postavy částečně kopíruje bezchybnou Pojistku smrti. Zatímco Občana Kanea nepovažuji "jen" za kinematografickou šablonu, ale za formálně výrazný celek, tento film je natolik schematický, že jediné, čím se můžeme kochat, je skutečně onen vizuál a překrásná Rita Hayworth - neboli hlavní dva důvody, proč dávám slabší čtyři hvězdy, naštěstí nijak neovlivňující moji přízeň k režiséru Wellesovi. (01.07.2010)

Je to asi rouhačství, ale pro mě nejuspokojivější Welles: Žádná velká témata ani velké příběhy jako v Občanu Kaneovi, Ambersonech nebo Falstaffovi, místo toho šestáková historka jako záminka pro radostnou filmařinu, která neslouží vyšším cílům ani si nic nedokazuje — v Cizinci vzorně naplňoval žánr a podlézal divákovi, tady si s žánrem pohrává, zápletku moc neřeší, nedoříkává věci, klidně si dovolí být ukecaný a teatrální — může, protože atmosféra jak bejk protože nádherné a funkční kompozice a svícení, které se naučil na „větších“ filmech — a protože podmanivý hlas, který z těch monologů dělá poezii — suché komentáře, nadhled, humor, dialogy, všechno trošku předimenzované, ale proč by ne (realismus není jediná cesta a může taky pěkně nudit) — postavy nejsou „uvěřitelné“, ale mj. díky výrazným typům v obsazení mají velmi živoucí rysy, vlastnosti, slabosti, vzájemnost a smutky, kterými oslovují a přece jen cosi netriviálního o světě říkají — soudní scéna (tragédie uprostřed (povedené) frašky, střihy mezi šachovnicí a porotou už už na hraně symbolismu, který neměl rád) — pouťová scéna (hotovej Bergman) — extáze z drobností jako závěrečný odchod skrz turniket, který už nejde otočit zpátky — studio podle něj „zkazilo“ hlavně hudbu (jeden stokrát přearanžovaný motiv a spousta mikymauzování), ale ona funguje. Klenůtek, pocitovka, esence Wellesova stylu, dát si znovu, pustit ženě (poslední bod splněn se značným ohlasem). (01.12.2018)

Maybe I'll live so long that I'll forget her. Maybe I'll die trying. http://filmnoirblog.blogspot.com/2010/03/dama-ze-sanghaje-1947.html P.S. Na LFŠ 2010 konečně viděno na plátně. Kopie sice nebyla z nejlepších, ale lepší než nic. (26.07.2010)

Pokud se nehodláte posadit na prdel z řemeslné stránky, tak vás čeká nevýrazný prázdný noir, kde jsou postavy jenom "aby se neřeklo." Rita Hayworth je nádherná ženská ( v krátkém sestřihu bych jí skoro nepoznal, jsme zvyklý na "Gildu" ), ale tady nežije. Orson Welles má uhrančivý přízvuk, ale to je asi tak všechno. Tenhle film není vůbec o lidech. Jediné, co mě okouzlilo, byla hudba. V pozadí hraje téměř neustále. (18.02.2007)

Typický klasický noir so všetkým, čo k nemu patrí - zapeklitý kriminálny prípad, súd, osudová žena, mrtvoly a vražedná zápletka. Film sa veľmi pomaly rozbieha a hlavne v prvej polovici vidí divák veľa vaty. Welles obsadil do hlavnej role sám seba, pravdupovediac, na neho ako na milovníka som si musel veľmi dlhý čas zvykať. Celkovo je film tradične na 40-te roky dosť ukecaný a zaujímavých scén, napríklad ako tá psychadelická zo zrkadlami v závere, je minimum. (28.10.2019)