Byl by to hřích

Když jsem se seznamovala s hrdiny této emotivní minisérie, nepředpokládala jsem, že by mi mohli nějak extra přirůst k srdci. Ale opak se stal pravdou, a tak jsem poslední epizodu skoro celou probrečela, jak moc jsem byla dojatá vývojem a uzavřením celého příběhu. Kromě skvělého scénáře a velmi silných hereckých výkonů musím pochválit parádní soundtrack, který téměř dokonale vystihl atmosféru doby, v níž se smrtelná nemoc AIDS začala rychle šířit především uvnitř komunity homosexuálů. (85%) (24.12.2022)

Russell T. Davies se skoro třicet let odhodlával napsat silně autobiografický příběh o nástupu jedné z nejstrašnějších nemocí v moderních dějinách a především o děsivě pomalé odezvě ze strany britské Thatcherovské vlády, protože přece šlo "jen o gaye". Naštěstí to nedělá nějakým káravým způsobem. Naopak. "Byl by to hřích" je oslavou bujarého mládí, objevování sebe sama, vzletných vyhlídek i tvrdých pádů, které korespondují s nástupem zákeřného viru. Sledujeme osudy tří hlavních postav a jejich přátel mezi lety 1981 - 1991, kteří tuto hrozbu berou nejprve na lehkou váhu (jako drtivá většina země), aby pak s úděsem sledovali, jak jim AIDS mění život v noční můru. Davies opět dokazuje, že umí psát postavy, které vám přirostou k srdci v řádu minut. Jsou to obyčejní lidé, kteří mají k dokonalosti daleko. A to platí i o vedlejších postavách včetně hvězdných "cameí" v podobě Neila Patricka Harrise a Stephena Frye. Pokud nejste militantní homofob, připravte se, že vás tato skvělá minisérie dožene k slzám. A ne jednou. Ovšem ani o veselé chvíle v rytmu největších popových hitovek 80. let není nouze. Televizní rok 2021 se tímto majstrštykem rozjel ve velkém tempu. (24.01.2021)

La! Srdcervoucí! Výborně napsaná minisérie, která hrůzy vyvolané HIV vyvažuje lehkým humorem. Postavy prakticky okamžitě přirostou k srdci. Soundtrack pulzuje 80´s peckami. A od třetí epizody až do samého hořko sladkého konce servíruje Russell T. Davies momenty, u kterých divák nekontrolovatelně propuká v pláč. Poměrně náročný projekt na binge watching, na druhou stranu občas je asi potřeba se nechat takhle rozbít. (24.01.2021)

"Kluci v Londýně umíraj, tvrdí, že měli raka, nebo zápal plic. Neřeknou, co je zabilo, lžou o nich. A to já nechci. Víš proč? Moc jsem si to užil." Tahle minisérie mě vzala na pestrou cestu do 80. let. Se všemi radostmi, nespoutaností i prokletím tehdejší doby. A moc jsem si to užila. Od postav, který nejde nemilovat, až po soundtrack. (10.03.2021)

Strašně vyprázdněné postavy, které jsou jen prostými nositeli určitých znaků a osobnostních rysů. Až na Ritchieho neprojdou žádným vývojem a je velmi těžké aby diváka dokázaly něčím oslovit. Například chudák Colin má jen umřít, aby ukázal, že k nákaze HIV není třeba být promiskuitní extrovertní osobnost. Nejhorší to mají postavy ženské, které jsou v tak silně gay seriálu zastoupeny minimálně a jejich role se dají rozdělit na pečovatelky a hysterky. Jinak jsou ty téměř čtyři hodiny samozřejmě úplně přepálené a děj seriálu by se dokázal vtěsnat do průměrně dlouhého filmu. Spousta prvků a témat je jen načrtlých, jen aby kolem nich seriál rychle projel v jasně daných kolejích a radši se v nich moc nešťoural. V tomhle u mě zatím na plné čáře vyhrává procedurální 120 BPM, na který jsem s radostí vzpomínal i díky skladbě Smalltown Boy na konci prvního dílu. Na konec jsem ale rád, že vznikl seriál, který se tématu AIDS věnuje. Jen škoda, že se Daviesovi nedaří na diváka uvrhnout ani desetinu té nepředstavitelné bezmocnosti, kterou museli v té době lidé prožívat. Pořád je to moc učesané a uspěchané, takové dnešní... Celkovým vyzněním se to podobá třeba staršímu švédskému seriálu Torka aldrig tårar utan handskar. (04.02.2021)