Raskolnikov

Prvé filmové spracovanie sociálno-psychologického Dostojevského románu Zločin a trest sa ujal nemecký režisér Robert Wiene. Jeho vklad do náročnej látky je viac ako nápadný práve svojským expresionistickým videním. Studené a temné ruské exteriéry a interiéry tak dostali nevšedný vizuál kulís, hlavne šikmých dvier a okien. Vo filme hrajú herci moskovského divadla, trochu mám výtku voči obsadeniu študenta Raskolnikova 30-ročným Chmarom s výraznými ostrými črtami tváre, takže posobí príliš staro. Samotný príbeh je temný ako jeho predloha a postupný rozklad osobnosti hlavnej postavy pod ťarchou viny je obdivuhodný. Prvý komentár. (30.01.2016)

Svojrázna adaptácia slávneho románu, ktorý mnohým ľuďom zmenil pohľad na konfrontáciu jednotlivca v neistej spoločnosti. Rukami nemeckých expresionistov tu samozrejme nevidíme tak hĺbavý a plnohodnotný zážitok, ktorý vám čítaním Dostojevského románu vie priniesť viacvrstvové naratívne psychologické línie, ale presne to, čo od toho očakávate. Úsporné medzititulkové dialógy a vnútorné monológy, geometricky nevieryhodná temná architektúra historických budov, v ktorých je zvýraznená samota a predzvesť nekalých skutkov. Výborná práca očnej artikulácie, hororové hudobné doprovody a efektívna vizuálna stavba, ktorá nerobí predlohe ostudu. (22.12.2018)

Hustý! Román jsem četl dvakrát a je výtečný, tahle němá verze je také znamenitá. Expresionistické kulisy a hlavně nervní hudba Karlheinze Stockhausena (ve verzi na "ulož.to") dělají z tohoto filmu správné "psycho". Snad jedinou výtku mám ke staršímu představiteli Raskolnikova. Hraje výborně, ale bylo mu už třicet let, takže na studenta moc nevypadá. Jinak můj třetí Wiene a opět dávám plnou palbu. (24.11.2023)

Dům č. 15, expresionistická nádhera – ten měl být postaven z betonu, a ne z lepenky (stejně tak jako pracovna Porfirije Petroviče a další interiéry). Dodekafonická hudba – kompatibilní spíš s architekturou než s postavami (snad jako hudba rozrušené mysli), se neposlouchá nelibě. Samotné hrdiny (je jich tu spoustu) se nepodařilo důsledněji prokreslit – to platí nejen pro Raskolnikova (viz též Flego ****), ale hlavně pro již zmíněného Porfirije Petroviče, jehož interpretace sváděla i k jiným motivacím. Jako to tehdy bylo obvyklé, jsou zde zdůrazněny silné emoce, kdežto pro subtilnější duševní hnutí je tu jen málo místa. Pěkně jsou zpracované scény "lichoradka" a především "kašmar (cauchemar - nevím, jak je to správně rusky) v expresivně mystické architektuře... Pamflet o "tragédii výjimečného člověka" je možno najít i u Hitlera a jiných. Raskolnikov se na druhou stranu plotu dostal proto, že se dokázal zbavit právě onoho tragického rysu moderního člověka, kterým je pýcha. Pozn. 1:Dostojevského kniha byla zfilmována snad/prý třicetkrát. Vedle této verze bych chtěl položit prvotinu Aki Kaurismäkiho - dovedu si rovněž představit syntézu pohledu obou režisérů. Pozn. 2: Zde by nebyla k zahození studie spolupráce Roberta Wieneho s ruským divadlem Stanislavského a uměleckým poradcem Andrejem Andrejevem (možná tu byl důležitějším mužem než Wiene). Pozn. 3: Film kulminuje vystoupením komisaře Pavla Pavlova, u kterého se později zřejmě přiučil i detektiv Colombo. (14.07.2016)

Wiene ako prvý sfilmoval jeden z najznámejších a najkvalitnejších románov svojej doby a popasoval sa s tým naozaj so cťou. Iste, teraz je už to filmové spracovanie takmer nepozerateľné, ale verím, že v dobe nemých filmov toto patrilo medzi top v rámci filmovej tvorby. Obsadenie Chmara trošku diskutabilné. Každopádne, kto má rád Dostojevskeho, nemal by minúť tento film ako určitú mantru, na základe ktorej sa spracovávali tie ďalšie verzie. Na zhliadnutie tu: https://www.youtube.com/watch?v=WpgVh673dyc&t=4s ... 60 % (18.01.2019)