Za zvuků hudby

O tomhle filmu jsem se (já nevzdělanec :) dověděl až z tabulky dle inflace přepočítaných výdělků všech filmů v americké distribuci. V té nefiguruje na vedoucích místech ani "Titanic", ani "Hobiti", ale "Jih proti severu", "Star wars" a na třetím místě tenhle muzikál ! ... No a protože chodím do superzásobené půjčovny, tak byl na pořadu večerního DVD promítání právě tenhle film.... A musím přiznat, že mě dostal. Jak kvalitou zpracování, tak hereckými výkony, příběhem a nakonec i délkou :) Ale i přes téměř tříhodinovou stopáž (rozdělenou tak jak bývalo zvykem "přestávkou" :), je to nádherný film, který vážně stojí za to vidět (Zvlášť když se člověk z dokumentu dozví, že byl zfilmován skutečný příběh). Tohle je prostě klasika..... P.S. Kéž by se něco podobného dalo napsat po čtyřiceti letech o nějakém současném filmu. (20.08.2004)

Já vám nějak nevim....asi mě za tohle přizabijete, ale to je tak strašně kýčovitej a trapnej film, že jsem se styděla sama za sebe, že na to koukám....akorát ten Christopher Plummer byl k nakousnutí. Opravdu nepobírám zdejší vysoké hodnocení, kdyby to nebylo považováno za klasiku, tak to má při nejlepším modrou barvu. (02.01.2011)

Za zvuku hudby je zákeřný film. Tváří se tak naivně až bezstarostně, že jsem přestal být ostražitý a navzdory svému vrozenému cynismu jsem při dětském vystoupení pro baronku málem uronil slzu. Samozřejmě to nikdy nepřiznám a raději se budu nimrat v tom, jak se mi líbila disciplinovanost pochodujících dětí, schopnost chlapa přiznat svůj omyl i volný pohyb po přírodě neohraničené elektrickými ohradníky chovatelů fialových krav. Zkrátka jsem pocítil prostou radost ze života a to není málo. Přes všechnu chválu nemohu nahodit plné hodnocení, neboť je mi lehce proti srsti, že hrdí Rakušané radostně žvatlají anglicky a německy užívají jediné slovo - Edelweiss. (03.09.2013)

Film reprezentující lesk a bídu broadwayských muzikálů - do stejné míry naivní jako duchaplný, patetický jako sugestivní. Záleží na vás, co si vyberete. Skoro až pohádkovému příběhu, kdy rodina o devíti členech uteče před nacisty s písní na rtech, se dá velmi snadno vysmát - jako příkladu naivity amerických muzikálů. Také se můžete bavit hledáním hned několika logických trhlin (např. Marie zavírá okno a asi po minutě jím vleze dovnitř jedna z dcer nebo matka představená, které vadí, že si Marie v klášteře zpívá - a pak jí v jedné z posledních scén dává rady písní). A nebo se prostě na všechno vykašlete a tenhle krásný snímek s úchvatnou hudbou a dokonalou kamerou o tom, že láska zvítězí nad nenávistí, si prostě užijete. Já zvolil druhou cestu. (08.05.2014)

Muzikál o tom, kterak vnímavé a činorodé guvernantce srdce dětí skrze hudbu získati se podařilo, jakož i o tom, kterak na rodinnou idylku i nacisté jsou krátcí. V podstatě je to hezké, ale je to vlastně taková pohádka, kde dobro zvítězí nad zlem, zlotřilí zlotřilci ostrouhají a dobro triumfuje a přitom je to vše takové uhlazené a čisté. Možná vynechat ten nacismus, neznělo by mi to tak trochu nemístně. (27.05.2013)