Klara Rumjanova

Stejně jako u nás, i v Rusku jsou herci, kteří ztvárnili řadu filmových rolí, každý si však spíš než jejich tvář vybavuje jejich hlas. Byl to především její hlas, co Klaře Michajlovně zajistilo významné místo ve světě ruské, resp. sovětské, kinematografie. Herečka, která se měla v budoucnu stát hlasem zajíčka, který přivádí k infarktu zlého vlka v růžových trenýrkách, stejně jako malého žabáka hledajícího tatínka a ikonické postavy Čeburašky, se narodila 8. 12. 1929 v Leningradu. Když v desáté třídě viděla film s Ljubov Orlovou, rozhodla se, že se stane herečkou. Toto přání, které má mnoho dětí, realizovala. Na konci 40. let přijela do Moskvy a na první pokus udělala zkoušky na VGIK, kde zahájila studium. Začátek studia znamenal pro Klaru významný milník v životě hned v několika ohledech. Ve svých šestnácti letech se poprvé vdala za mladého pianistu. Její manžel však vyslovil ultimatum. Buď škola, nebo já. Klara neváhala, rozvedla se a s manželem naprosto ukončila jakýkoliv kontakt, její mladé manželství tak nepřežilo ani prvního čtvrt roku. V době dramatického rozhodování však Klara byla již ve druhém měsíci těhotenství. Aniž by někomu co řekla, rozhodla se podstoupit potrat. Tento zákrok si na jejím zdraví vybral krutou daň, Klara zůstala do konce života neplodnou. Jako studentka jezdila koncertovat do okolí Moskvy, posluchači milovali její silný sametový alt. Jednou Klara silně prochladla a onemocněla těžkým zápalem plic. Nemoc ji málem připravila o život, na nějakou dobu ji připravila o hlas. Klařin učitel S. A. Gerasimov ji poslal za věhlasným foniatrem. Lékař konstatoval, že po tak vážné nemoci zpívat již nebude nikdy, při troše štěstí by mohla v budoucnu opět normálně mluvit. Když se Klaře hlas vrátil, zvučný alt byl nenávratně pryč. Na svět přišel vysoký dětsky znějící hlásek mnoha budoucích animovaných hrdinů.

V roce 1953 ukončila studium na VGIK, kde studovala pod vedením S. A. Gerasimova a T. F. Makarové. Ačkoliv její první filmové role přišly ještě během studia, v dalších letech téměř přestala dostávat nabídky na filmové role. Tento nezájem nesla velmi těžce. Podle zákulisní šeptandy za skutečností, že Klara přestala dostávat filmové nabídky, byl zásah tehdy velmi známého a úspěšného režiséra Ivana Pyrjeva; ten byl v roce 1953 generálním ředitelem Mosfilmu a nabídl Klaře roli ve filmu, který natáčel podle vlastního scénáře. Klara, která tehdy byla čerstvou absolventkou, si přečetla scénář a režisérovi ho vrátila s tím, že jí nelíbí ani nabídnutá role, ani scénář a že film je odsouzen k neúspěchu. Ať to bylo jakkoliv, po dobu šesti let, až dokud nebyl Pyrjev odvolán z funkce ředitele, neměla Klara ve filmu šanci. Rok před svou smrtí jí údajně telefonoval a za své chování se omluvil. Dokázala však najít své uplatnění v jiné oblasti kinematografie.

Ačkoliv ji diváci mohli vidět v mnoha filmech, z nichž některé jsou známé i u nás (DVANÁCT KŘESEL - 1971, JAK CAR PETR ŽENIL MOUŘENÍNA – 1976), bylo to především její působení v animovaném filmu, čím se vepsala do historie sovětské kinematografie i do srdcí nejen dětských diváků. Od roku 1962 působila v Sojuzmultfilmu, kde první z dlouhé řady filmů, na jejichž ozvučení se podílela, byl KOUZELNÝ SAD (1962) na motivy kazašské pohádky o chuďasovi, který společně s ptáky zasadil v nehostinné poušti sad, který dával blahodárný stín. Kromě práce ve filmu byla i divadelní herečkou; působila v Moskevském národním divadle filmových herců. Svůj hlas propůjčila různým postavičkám ve více než stovce animovaných filmů, spolupracovala také s rozhlasem a jezdila po estrádních zábavách.

Její odmítnutí role od Ivana Pryjeva nebylo poslední příhodou, kdy Klara udělala sama sobě medvědí službu, která měla dopad na její kariéru. Jejím druhým manželem byl Anatolij Čemodurov (MLADÁ GARDA – 19 48, OSUD ČLOVĚKA – 1959), nejlepší přítel Sergeje Bondarčuka. Ten chtěl mladé herečce pomoci v kariéře a obsadil Klaru do role kněžny Marji ve své filmové epopeji Vojna a mír. Klara zneužívala svého postavení manželky nejlepšího přítele režiséra. Chodila pozdě na zkoušky i na natáčení, hádala se s režisérem a dělala problémy maskérům a kostymérům tak dlouho, až Bondarčuk nevydržel a roli přeobsadil. Marju tak nakonec ztvárnila Antonina Šuranova. Její druhé manželství skončilo v roce 1973. Třetím Klařiným manželem se stal námořní kapitán dálkových plaveb. Bouřlivé manželství po pěti letech ztroskotalo na přemrštěné žárlivosti jejího manžela. Do konce života už potom žila sama.

Během svého dlouhého působení ve studiu Sojuzmultfilm Klara spolupracovala prakticky se všemi režiséry, kteří se věnovali animovanému filmu; mezi nejznámějšími režiséry, s nimiž pracovala, jmenujme alespoň Nikolaje Serebrjakova (ŽIVOT A UTRPENÍ IVANA SEMENOVA - 1964) Ivana Aksenčuka (STRÝČEK STĚPA – MILICIONÁŘ - 1964), Alexandru Sněžko-Blockou (KOUZELNÝ SAD – 1962, RIKKI-TIKKI-TAVI -1966), Michajla Cechanovského (POŠTA – 1964, jde o remake stejnojmenného filmu z roku 1929), či Romana Kačanova (KROKODÝL GEŇA – 1971, ČEBURAŠKA - 1972, ŠAPOKLJAK -1974, ČEBURAŠKA JDE DO ŠKOLY - 1983). V neposlední řadě dlouhodobě spolupracovala s režisérem, jehož jméno u nás zná každé malé dítě, s Vjačeslavem Kotěnočkinem (JEN POČKEJ, ZAJÍCI! - 1969).

Její talent byl oficiálně oceněn, když 29. 12. 1979 získala titul Zasloužilá umělkyně RSFSR, jako jediná herečka získala toto ocenění za působení v animovaném filmu. Kromě filmu byla i spisovatelkou, Její kniha: Mé jméno je žena získala zlatou Puškinovu medaili.

Dne 18. 9. 2004 Klara Rumjanova v Moskvě zemřela. S její smrtí tak navždy umlkl hrdinný zajíček i roztomilý Čeburaška. Pohřbena je Donském hřbitově v Moskvě.

Eva "Jezinka.Jezinka" Nováková