Ivan Osvald

Dne 21. října by se sta let dožil profesor Ivan Osvald, můj táta. Patřil ke skupině recesistů, kteří byli schopni prokazovat se v tramvaji místo legitimace například žaludským esem.
profesor Ivan Osvald
profesor Ivan Osvald (archív Barbory Osvaldové)

Pracoval jako novinář, před druhou světovou válkou mimo jiné ve studentském časopise Mladá kultura, kde se objevovaly příspěvky členů Komunistické studentské frakce (Kostufry) a Jednoty nemajetných a pokrokových studentů; válku prožil v ilegalitě a po ní nastoupil jako zástupce šéfredaktora Mladé fronty, později spolupracoval s Dikobrazem.

Věnoval se hlavně publicistice, především glosám, sloupkům a fejetonům. Pro filmové studio Barrandov spolupracoval na několika scénářích, dodnes je možné v televizích vidět některé jeho filmy, například Rodinné trampoty oficiála Třísky, Vzbouření na vsi, Haškovy povídky nebo Cirkus bude.

Jako pedagog působil na Filmové akademii múzických umění (FAMU), kde učil scenáristiku. Byl znám také jako člen Sedmilhářů, což byl pořad vysílaný původně v rozhlase, později i v televizi. Do skupiny kmenových Sedmilhářů patřil Zdeněk Jirotka, Vladimír Kalina, František Vlček, Jaroslav Otčenášek, Jindřiška Smetanová. Mezi těmi, kteří vyprávěli veselé i mírně uhozené historky se objevili i Arnošt Lustig, Martin Frič, Karel Pech nebo Jaromír Tomeček. Jako matka tohohle podniku, který měl velkou sledovanost, působila režisérka a redaktorka Československého rozhlasu Dita Skálová. Pořad nejen vymyslela a účastníky zorganizovala, také ho pak sestříhala a připravila do vysílání. Jak vzpomínala, ve studiu se nesmělo kouřit, ale bez toho by asi vyprávění nemělo ten správný spád. Dohodli se tedy s účastníky, že eventuální pokutu zaplatí společně. K přípravě natáčení tak patřily popelníky, káva, láhev vína a skleničky. Točilo se rovnou a hlavně nesměl nikdo vyrušovat, protože by sešlost nejspíš ztratila nit.

Za všechny historky, které ve vysílání táta vyprávěl, uveďme například tuhle: „Měl jsem tady jednou sekretářku z filmového klubu z Berlína a šli jsme na Caesara, poněvadž slyšela, že v tom hraje Werich, a chtěla ho vidět. Já jsem jí to překládal neumělou němčinou, jak jsem to zvládal. Potom ale vyjde na forbínu Werich s Horníčkem a mají takový ten rozhovor o tom, že už mnohokrát před tím žili a jaký to byly životy. Werich tam říká: ́Víte, já jsem byl taky slepice. Nebylo to špatný, to mě krmili, všechno jsem dostal, ovšem ten konec byl hroznej. Poněvadž oni mě jako pekli a než mě napíchli na ten rožeň, bylo to dost nepříjemný ́. Já to měl překládat a teď jsem nevěděl, jak se řekne rožeň. Tak jsem to pořád zkoušel, Werich si samozřejmě všiml, že se tam něco děje – a najednou z tý forbíny se ozvalo: ́Spiess se to řekne ́, a hrál dál."

Táta dopisy pro rodinu podepisoval Tativan - pro mne a sestru Gabrielu a Dědekan - pro vnučky Terezu a Zuzanu. Zemřel 14. dubna 1989.

Zdroj: http://osvaldova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=561031