Gilbert Bécaud

„Kdybych neskládal a nezpíval písně, byl bych krotitelem a cestoval bych se svými zvířaty po světě.“

François Gilbert Silly se narodil 24.10.1927 v Toulonu. Tento jihofrancouzský přístav poskytoval útočiště francouzským válečným lodím. Jeho obyvatelé se záhy přizpůsobili divokosti a bouřlivosti námořníků, kteří procházeli městem. Nejinak tomu bylo u Sillyových, kteří svůj ohnivý temperament předali do vínku svému synovi Françoisovi.

Ten již v patnácti letech opustil domov a vydal se do Nice, kde se stal příkladným žákem místní konzervatoře. Zde se velmi aktivně věnoval studiu klasické hudby a hry na klavír. Píle a talent mu pomohly k tomu, že získal Zvláštní cenu za hru na klavír. Zároveň se začal věnovat skladbě, okouzlovala ho klasická hudba, tak psal symfonie, skladby pro komorní orchestry a na svém kontě má i dvě oratoria. Jako skladatel prokázal nejen mimořádný talent, ale i velmi široký záběr, byl schopen napsat obyčejnou píseň, symfonii i operu.

Rok 1946 přináší do Francie okouzlení z konce války, touhu svobodně se nadechnout a hlavně se bavit. Mladý Silly odchází do Paříže, kde s prázdným žaludkem i kapsami nalézá přátele, u nichž se může ubytovat. Brzy se na něj usměje štěstí a Silly získává práci jako klavírista v jednom nočním baru. V poválečné Paříži rostou bary jako houby po dešti a všechny mají zájem o vynikajícího hudebníka. Silly začíná skládat své první šansony, texty mu k nim píše Pierre Delanoe, jeho budoucí dvorní textař. Silly se začíná vzmáhat, jeho příjmy rostou, neboť písně se líbí. A tak si může dovolit požádat o ruku svou milou, tanečnici Monique Nicolas.

A přichází zlomový rok 1948, Silly se seznamuje s šansoniérem Jacquesem Pillsem, který ho bere jako klavíristu s sebou na dvouleté turné kolem světa. Při vystoupení v Jižní Americe se Silly odváží pod pseudonymem Gilbert Bécaud zazpívat několik svých šansonů. A dostaví se nečekaný úspěch. Silly je nahrazen Bécaudem, Monsieur 100.000 Volt, Grand Gilbertem. Bécaud si říkal sám, Pan 100.000 voltů mu říkali jeho obdivovatelé a Velký Gilbert jeho vydavatelé.

V roce 1952 se Bécaud po návratu do Paříže seznámuje s tehdy již populární Edith Piaf, Pillsovou manželkou, která mu pomáhá nastartovat kariéru zpěváka. Umluví dokonce básníka Louise Amada, aby dal souhlas ke zhudebnění básně „Les Croix“. Bécaud napíše hudbu a sám šanson nazpívá. Okamžitě je zde další úspěch. A přichází vystoupení před vyprodanou Olympií. Návštěvníci pařížské Olympie napětím nedýchali, když čekali, že se na jevišti objeví Gilbert Bécaud a pozdraví je svým neopakovatelným výkřikem „Olé“. Gilbert Bécaud měl k Olympii zvláštní vztah, byl první velkou hvězdou, která v ní po jejím znovuotevření (únor 1954) vystoupila. A koncertoval v ní od roku 1954 rád a pravidelně.

V letech 1947 a 1953 se mihl ve dvou miniaturních roličkách ve filmu. Za jeho faktický filmový debut však můžeme považovat až hlavní dvojroli v pohádkovém vánočním příběhu ZEMĚ, ODKUD PŘICHÁZÍM (1956), ke kterému Bécaud složil i hudbu. V témže roce po pěti letech práce dokončil svoji první operu s názvem „Opera z Aranu“. Tento kus se dočkal v pařížské Opeře sta repríz.

V roce 1959 složil hudbu k válečné komedii BABETA JDE DO VÁLKY s Brigitte Bardotovou v hlavní roli. Mimořádného úspěchu dosáhl roku 1966, kdy po celých šest týdnů pravidelně den co den vyprodával sál pařížské Olympie. Šedesátá a sedmdesátá léta přináší Bécaudovi úspěch i na poli hereckém, Audry ho po boku mnoha hereckých es obsazuje do rozverné komedie LES PETITS MATINS (1962). Muller mu dává hlavní roli v dramatu UN HOMME LIBRE (1973) a Lelouch zve ke spolupráci na filmu CELÝ JEDEN ŽIVOT (1974). Tím se Bécaud s filmem rozloučil a objevil se už jen ve dvou hudebních pořadech západoněmecké televize a v i u nás populárním krimi seriálu NAVARRO (1989) v epizodě Fort Navarro z roku 1995.

Gilbert Bécaud samozřejmě stále dál skládal, vydal 155 hudebních alb, na nichž zaznělo téměř 400 písní. Jeho šansony zpívaly Edith Piaf, Marlen Ditrichová i Dalida. Jeho jeden z nejslavnějších šansonů „Et maintenant“ nazpívalo zhruba půl stovky různých zpěváků a vyšel na všech světadílech v celkovém nákladu 160 milionů kusů. V češtině je tento šanson známý díky textařce Jiřině Fikejzové, která ho pojmenovala „Co bude dál“, a zpěvačce Juditě Čeřovské. Nesporné popularity se dočkala i píseň „L´important c´est la rose“, v češtině známá pod jménem „Podívej, kvete růže“ a v interpretaci Heleny Vondráčkové.

„Moc potřebuji všechny lidi kolem sebe, musím je před sebou vidět. Chci, aby měl každý pocit, že zpívám jen pro něj.“

Gilbert Bécaud všechna svá vystoupení zpíval bez playbacku, mnohdy se doprovázel na klavír. Za své „montérky“ zvolil modrý oblek a modrou kravatu s bílými puntíky. Byl majitel snad největší sbírky kravat, jen s tím ne zcela tradičním prvkem, že všechny jeho vázanky byly totožné modré kravaty s bílými puntíky. Měl jich 150. Jeho představení nikdy nebyla statická, s lehkostí se pohyboval po celém jevišti a aktivně zapojoval publikum. Režií svých představení pověřil svého bratra Jeana Sillyho. Rád a často se věnoval charitativním koncertům. V šedesátých letech uspořádal dobročinný koncert v Belgii, výtěžek byl tak velký, že se za něj podařilo postavit domov pro handicapované děti. Belgický král za to Bécauda povýšil do rytířského stavu.

Gilbert Bécaud byl dvakrát ženatý, se svou první ženou Monique měl tři děti, Gaya (*2.2.1953), Philippe (*1957) a Anne (1966). S druhou ženou, Kitty St John, měli dceru Emily (*1972), která se narodila 4 roky před jejich svatbou. Bécaudův první syn se narodil v den, kdy Bécaud nazpíval své první album „Mes mains / Les croix“.

Gilbert Bécaud byl velmi silný kuřák, platil si dokonce asistenta, který měl za úkol během vystoupení udržovat pro Bécauda zapálenou cigaretu v pohotovostním stavu. Bécaud si občas z jeviště odskočil potáhnout z cigarety. Jeho závislost na nikotinu se mu stala osudnou, trpěl rakovinou plic, jejíž první příznaky se objevily počátkem devadesátých let. V roce 1999, když vystupoval naposledy v německé televizi, bylo patrné, že se mu při zpěvu nedostává dechu. Zemřel v úterý 18.12.2001 na své lodi u mostu Saint Cloud na Seině. Úmrtí Gilberta Bécauda veřejnosti oznámil jeho oblíbený textař Pierre Delanoë. Poslední rozloučení s Gilbertem Bécaudem se uskutečnilo v kostele Madeleine v Paříži. Bécaud je pochován v Paříži na hřbitově Père Lachaise. Jeho hrob sousedí s místem posledního odpočinku herečky Marie Trintignant (tragicky zesnulé dcery Jean-Louis Trintignanta). Na hrobě Gilberta Bécauda najdeme mramorovou desku s houslovým klíčem a nápisem „MERCI GILBERT“.

Kateřina "Snorlax" Horáková