“Jsem Ben Turpin; vydělávám 3000 dolarů týdně.” (20. léta)
Bernard Turpin, šilhavý komik a hvězda němého filmu, se narodil se zdravýma očima jako druhé ze tří dětí francouzského majitele obchodů s cukrovinkami v New Orleans. Když mu bylo sedm, rodina se odstěhovala do New Yorku. Od mládí měl neklidnou náturu, žil jako tulák. Od otce prý dostal pro začátek (1885) sto dolarů a ať si s nimi dělá co chce, ale na další ať zapomene; utratil je v herně. Na nákladních vlacích (jako tzv. hobo) prý procestoval celé Spojené Státy a jak sám později uvedl, během pěti let ho mezi Atlantikem a Pacifikem vyhodili z vlaku tolikrát, jako nikoho jiného z “oboru”. Umýval nádobí v Pittsburgu. Svoji kariéru odstartoval úplně náhodou, když jednou na vlaku dovandroval až do Chicaga, kde při různých sešlostech předváděl všelijaké skopičiny.
V novinách ho jednou zaujal inzerát, ve kterém měli zájem o nějaká komediální vystoupení a spolu s partnerem byl úspěšný. Sólově pak účinkoval v různých estrádních turné i pod cirkusovými stany. Pravidelně bavil obecenstvo svými ráznými kousky, prudkými pády na zadnici a samozřejmě svýma očima (mimo typického pohledu ho charakterizovala drobná šlachovitá postavička a kartáčový knírek). Šilhat prý začal, jak sám uvedl, po jedné nehodě a byl přesvědčený, že tato vada byla podstatou celého jeho komického projevu. Podle jiných pramenů ho pravé oko přestalo poslouchat během předvádění šilhající postavy v úspěšné estrádě Happy Hooligan. Je ironií, že právě toto postižení posílilo jeho postavení komika a díky němu si také vydobyl renomé.
Na plátnech se poprvé představil už před více než sto lety. V roce 1907, kdy se také ve svých osmatřiceti letech poprvé oženil, se v Chicagu zrodilo studio Essanay, u kterého od jeho počátků působil v různých roličkách a komických skečích; pro Essanay pracoval navíc i jako vrátný. V roce 1912 byl již u filmu zavedenou, ne-li vedoucí osobností, dával rozhovory a psal články pro nové filmové časopisy (první z nich byl založen rok předtím).Kolegové vzpomínali, že se snad po každém úderu do hlavy díval do zrcadla, aby se ujistil, zda stále ještě šilhá. Turpin byl zbožným katolíkem a jeho spolupracovníci ho příležitostně popichovali vyhrožováním, že se budou modlit, aby se jeho zrak upravil (a tím ho připravil o živobytí). Své slavné oči si dokonce nechal pojistit u Lloyda v Londýně na 25 tisíc dolarů. Turpin vytvořil rázovitý styl fyzicky náročné komedie zahrnující mj. už zmiňované komicky působící, ovšem náročné pády na zadek, které ohromovaly dokonce i jeho soudruhy z tvrdého světa němé grotesky. Jednou z jeho specialit byl kotrmelec vzad, který pojmenoval “stoosmička” (podle přemetu o 180 stupňů) a který byl schopen předvádět až do svých šedesáti.
V roce 1915 se u Essanay objevil Charlie Chaplin, který předtím točil u průkopníka americké grotesky, Macka Sennetta a studio udělalo z Turpina jeho filmového společníka. Chaplin zde pomalu vyzrával ve zdatného filmaře, pracoval pomalu a intuitivně - Turpinovi se jeho metody nelíbily; vyznával přímočaré gagy spíše než promyšlenou komiku. Duo Chaplin-Turpin nemělo dlouhého trvání, skončilo Chaplinovým odchodem do Kalifornie k Mutual (producentské neshody). Vzájemná spolupráce ale Turpinovi něco přinesla: po natočení dvoukotoučové (37-minutové) grotesky BURLESKA O CARMEN (1915) s Chaplinem, Essanay dotočilo s Benem další scény, přidalo některé Chaplinem již vyřazené, film finálně získal dvojnásobnou délku a mohl být uveden jako celovečerní (to bylo v roce 1916, Chaplinovi se tato verze nelíbila, nicméně až do roku 1990 se distribuovala právě tato, a až poté byla zrekonstruována ta původní, z roku 1915). Po Chaplinově odchodu Essanay přežívalo už jen několik let. Turpin si byl zřejmě brzy vědom nastalé situace; začal točit dvoukotoučové komedie u společnosti Vogue. K ruce mu byl i dřívější komik z Essanay, Paddy McQuire. Řada Turpinových komedií u Vogue byla z čistě komerčních důvodů uváděna opakovaně pod různými názvy.
V roce 1917 Ben nastoupil do slavného studia Macka Sennetta. Turpinovy vlohy pro syrové taškařice šly se Sennettovým stylem ruku v ruce a Sennettovi scénáristé, jako Mal St. Clair nebo Frank Capra, ho pro maximální komický efekt obsazovali velmi často proti jeho typu: drsný yukonský zlatokop, něžný a světácký milenec, odvážný kovboj, nebojácný kaskadér apod., a samozřejmě pokaždé něco pokazil. Patří sem A SMALL TOWN IDOL (1921) nebo YUKON JAKE (1924). Často se objevoval po boku jiných hvězd té doby, jako byli Mabel Normandová nebo Roscoe 'Fatty' Arbuckle. Během 20. let si jeho postavy dělaly legraci z opravdových herců a celebrit té doby a Turpin se stal jedním z nejpopulárnějších filmových komiků. Nezapomenutelný je například jeho VŘÍSKOT Z ARÁBIE (1923, The Shriek of Araby), ve kterém paroduje Rudolpha Valentina v tehdejším romantickém trháku ŠEJK (1921).
Turpin měl pověst chlapíka polemizujícího s režiséry. Jednou, během natáčení v Sennettových studiích, už dělal docela velké problémy. Rozzlobený režisér mu prý řekl „Ještě jedno slovo Bene a srovnám ti oči!“ (tehdy se ještě běžně věřilo, že prudká rána do hlavy může spravit šilhající zrak). Od té doby byl prý povolnější. U Sennetta se objevoval jak v krátkých, tak v celovečerních filmech a nadšený svým vlastním úspěchem se začal - i docela cizím lidem na ulici - představovat slovy “Jsem Ben Turpin; vydělávám 3000 dolarů týdně.” Sennett většinu smluv ukončil rokem 1928 a studio zavřel, aby je mohl přestavět pro potřeby zvukových filmů. Turpin se pak upsal nízkorozpočtové společnosti Weiss Brothers-Artclass a jeden rok zde tvořil komdiální “dvoukotoučovky”. Artclass z marketingových důvodů používal v názvech svých snímků jeho výstřední pohled (filmy IDLE EYES nebo THE EYES HAVE IT).
Rok 1929 byl pro celou řadu hvězd němého filmu rokem nejistoty ohledně budoucnosti – přicházela éra zvuku, která si žádala nové dovednosti a techniky. Ben Turpin se už předtím stáhl do ústraní, mj. aby se postaral o svou churavějící ženu Carrie, kanadskou komediální herečku. Po její smrti (v říjnu 1925) se následujícího roku vrátil, ale jeho postavení v branži už bylo rázem docela jinde. Začal investovat do nemovitostí, byl velmi úspěšný a stal se jedním z nejbohatších mužů v Hollywoodu - neměl již žádnou finanční potřebu dále pracovat. V létě roku 1926 se také podruhé oženil (Babette Dietzová).
Producenti jej přesto dále vyhledávali pro různé komické skeče. Za jedno představení žádal pevnou taxu tisíc dolarů, bez ohledu na to, zda šlo o mluvenou roli nebo jen letmé kameo. Ve 30. letech se objevil ve snímku KEYSTONE HOTEL (1935) bratří Warnerů, pojatém jako setkání komiků němé éry. Turpinův hlas byl drsný, skřehotavý a z mládí si nesl prvky neworleanského (“yat”) nářečí. Turpin a Sennett představovali sami sebe v komediálním dramatu HOLLYWOOD CAVALCADE (1939), částečně smyšleném příběhu o éře němého filmu. Film obsahuje scénu, ve které si Turpin stěžuje na práci a připravuje se na natáčení. V šatně se prohlíží v zrcátku a zcela záměrně kříží svoje oči jak nejvíc to jen jde. V sekvenci je vidět, že se svým levým okem, když zrovna nehrál, díval přímo a ve filmech tedy křížil oči úmyslně (levé oko pak stálo symetricky s jeho přirozeně šilhajícím pravým).
Jeho oblíbenou zábavou na stará kolena bylo řídit dopravu na jedné santamonické křižovatce, pokřikoval na řidiče to svoje “Ben Turpin, tři tisíce týdně”, šilhal a máchal rukama a pravidelně prý způsoboval ohromné zácpy. Poslední minirole - instalatér - přišla s filmem LAUREL A HARDY NA MOŘI (1940), kde jeho nezaměnitelný výraz posloužil jako vtipná pointa. Svých tisíc dolarů zde dostal za jeden krátký záběr obličeje a šestnáct slov dialogu (jím pomíchané trubky a dráty zde vedou k tomu, že ledničky hrají a rádia se obalí ledem..). Ben Turpin zemřel v Santa Monice ještě v červenci téhož roku na srdeční slabost. Pohřben byl na hřbitově Forest Lawn Memorial Park v kalifornském Glendale. Ve filmu THE COMIC (1969) hraje Mickey Rooney fiktivního šilhavého komika němé éry Cockeye Van Burena; ačkoli celkovým zjevem nebyla tato postava Turpinovi vůbec podobná, její zrakový hendikep jím byl jasně inspirován.
Marek "džanik" Janík
