kiddo

Revoluce, scénáristická a stylová genialita, již mám namemorovanou. Chytře se staví na kombinaci prostředí, vynikajících postav, pomalu dávkovaných příprav na útěk a komplikací; veškeré překážky jsou očekávatelné a jsou logickým a pravděpodobným vyústěním toho, co se stalo dříve. Pole, kde se může odehrávat další děj, je soustavně rozšiřováno i rafinovanou distribucí informací – jelikož jsou nám poskytovány informace, ke kterým hlavní postava nemá přístup, zvyšuje se tím napětí té které scény, jelikož my ze své pozice domnělé vševědoucnosti nevidíme způsob, jak problém vyřešit. Tím, že jsou nám ale zároveň upírány informace, ke kterým hrdina přístup má (a ke kterým přístup zároveň logicky mít musí), nenabude výsledné rozuzlení nikdy podoby deus ex machina.

OK, napotřetí zvedáme na totáč. Dějová linka je oproti dřívějšku výrazně lépe poskládána a přechody mezi jednotlivými dějišti a scénami jsou zcela přirozené (na rozdíl od předlohy), postavy doznávají až shakespearovských kvalit a konečně se dočkáváme vynikajících rozuzlení nejen nově nadhozených motivů, ale i témat provázejících seriál už od samého počátku. Třetí řada dokonale zachycuje klíčový prvek ságy, a sice dojem vzájemné propletenosti. Víc než kdy jindy se vyplácí nevnímat Hru o trůny jako jednolitý příběh, epizodu od epizody, ale jako propracovanou a podrobnou tapisérii, jejíž jednotlivé pozapomenuté, dávno představené a zdánlivě nedůležité nitky se zničehonic splétají dohromady a dávají vzniknout úžasnému výjevu (z tohohle pohledu zpětně začínám brát na milost užvaněnou, pooomalounku se rozjíždějící první řadu). Plus jsem se oficiálně zamilovala do ženských postav – můžu je nesnášet (Cersei, Maergery), můžu jimi opovrhovat (Catelyn), můžu na jejich charakteru a způsobu uvažování nich nacházet desítky vad (Daenerys, Sansa a Arya), můžu v nich nacházet typické masturbační fantazie (Yara/Asha, Ygritte a Brienne), a přesto nelze popřít, že na rozdíl od 99% feministických idealizovaných výmyslů se jedná o skutečné, trojrozměrné, chybující lidi z masa a krve, kteří se ze všech sil snaží nějak poprat s podmínkami, do nichž byli vrženi. Tak samozřejmé, a přesto tak těžko k nalezení.

Screw destiny, I say we take the fight to them, and do it our way. Co říct jiného, než že teď je to Apocalypse Now? Tematické, charakterové i emocionální zaměření druhé série se vrací v plné parádě a ve spojení s dějovým vývojem čtvrté sezóny dává vzniknout bezkonkurenčnímu fenomenálnímu klenotu, který si troufá prát se s otázkami svobodné vůle, opozice víry a náboženského dogmatu, sebedestruktivního konání dobra, a především zachování osobního přesvědčení a hodnot ve chvíli, kdy se tyto zdají být zbytečným luxusem. Přes neustálé zvraty a epické zápletky z hlavně předchozích dvou sezón nastává dojem, že teprve s pátou, původně závěrečnou řadou dochází k vykrystalizování pravé esence seriálu. Příčinu spatřuju v tom, že Winchesterovi se vůbec poprvé vzpírají manipulaci, stavějí apokalyptický scénář na hlavu a svým prostřednictvím pouštějí ke slovu skupinu, která byla v pečlivě naplánovaném boji nebe a pekla až doposavad podezřele potichu: Bohem opuštěné lidstvo (All those angels, all those demons, all those sons of bitches, they just don't get it, do they Sammy? You see, we're the ones you should be afraid of.). A je to právě lidstvo, se všemi svými vadami a v celé své podělané kráse, co jako nositel svobodné vůle a morálních hodnot spasí svět a označí ho za svůj píseček. Zásadní roli hraje otázka volby, která se zřetelně promítá nejen do očividného děje, ale i do struktury série a která vynikající návazností na zmíněnou druhou řadu působí takřka jako deja vu. Winchesterovi dostávají druhou a poslední šanci na vykoupení a správné rozhodnutí – opět se zde objevují známá klíčová dilemata (nepřehlédnutelně na příklad All Hell Breaks Loose vs. Swan Song), jejichž dřívější nesprávné vyřešení je třeba napravit, a velká část napětí plyne z diváckého porovnávání, jak a zda vůbec mění volby postav katastrofální konec představený ve fantastickém The End a jestli ta či ona událost naznačuje, že Sam a Dean kráčejí po cestě vlastní, nebo „předurčené“ osudem. Přestože se pátá série nevyhýbá poměrně jednoznačnému rozdělení na strany dobra a zla, neváhá záporáky vybavovat velice sympatickými a pochopitelnými pohnutkami a je vynikajícím zamyšlením nad lákavostí selhání a podlehnutí – vždyť proč by vlastně mělo být špatné vzdát se zlu, když zlo na rozdíl od dobra předkládá účinné a logické řešení, myšlenka dobra vychází čistě z nepraktických idejí a osobních principů, nikoli pragmatična, uplatnitelnosti a vnějších okolností, jeho dosažení je silně nepravděpodobné, a zároveň pokud jej dosaženo nebude, následky budou mnohem horší, než pokud se uchýlíme ke zlu? Ke konci už protagonisté jedou výhradně na ničím nepodloženou víru ve správnost svého jednání, což mě zas a znovu utvrzuje v názoru, že přes své okázalé dloubání do absurdit organizovaného náboženství je SPN hluboce nábožensky založené. Nejlepší epizody. The End, Abandon All Hope, My Bloody Valentine, Point of No Return, Dark Side of the Moon, Changing Channels (i přes přítomnost pravděpodobně nejpřekroucenějšího biblického citátu v historii překroucených biblických citátů), Two Minutes to Midnight a především Swan Song, geniální srdcervoucí zakončení původního seriálu. Nejlepší postavy: Lucifer, Gabriel (cheche), Bůh (hihi), jezdci apokalypsy, Crowley, Becky (dokonalé zobrazení typické fanynky), Jo (ano, ta holka má zcela nesouvislou koncepci a plnou prdel nesympatických dětinských rysů, jenže vynikající Aloně Tal se i přesto podařilo doslova z ničeho vytlouct trojrozměrný, obohacující přírůstek do původního ansáblu a dovést ho k jednomu z nejobětavějších, nejhrdinštějších a nejdojemnějších okamžiků v celém seriálu.) Nejlepší hudební momenty: Thunderstruck, Simple Man, Do You Love Me (zombíci + Hříšný tanec. Nemůže nefungovat.), Knockin‘ On Heaven’s Door, Cherry Pie, Rock of Ages, O Death, Supernatural, Americana, vítr (performed by Vítr). Nejlepší replika: Chuckův rámovací monolog ze Swan Song. Fňuk. Nejlepší erotické scény: Obě frakce, Destiel i Wincest, mohou být tentokrát navýsost spokojeny. Casa Erotica 13 je už jen takovou třešničkou na dortu. Nejlepší představení postavy: Smrt. Buh bye.

Because God commanded it. Because we have work for you. Začínám tu vidět vzorec: čím víc je série komická, meta a bořící čtvrtou zeď, tím je depresivnější a tím víc má člověk na konci chuť se schoulit do klubíčka a brečet. Dobrá čtvrtina všech epizod má podobu čisté komedie, polovina zbylých obsahuje výrazně humorné prvky, a přesto ani na okamžik neztrácíme ze zřetele poslední kapitolu předurčeného apokalyptického scénáře, rozpad všeho, co je protagonistům drahé, a patrně nejtragičtější témata celého seriálu. Velká pozornost je věnována proslulému bratrskému poutu, které je na jednu stranu už dlouho otevřeně zobrazováno jako škodlivé a původní zdroj veškerých průšvihů, a na tu druhou teprve jeho definitivní prolomení představuje konečný hřebíček do rakve. Charakterová proměna naznačená v předchozí řadě je zakončena, Sam a Dean si sahají na úplné dno a pozvolna, nenápadně jsou po vzoru svých nebeských a pekelných předobrazů stavěni proti sobě. Pokračuje i charakterová poprava BAMF Johna Winchestera, kterou definitivně završuje bolestné Jump the Shark, kde se nepřehlédnutelně naznačuje, že tím nejhorším, co se člověku může přihodit, je být jako John. Vůbec historie rodiny Winchesterových je zpodobněna jako nekončící šňůra tragických chyb, sobeckých činů, osudové závislosti na svých blízkých a touhy po pomstě, která nakonec přivede k zániku celý svět. A právě tohle považuju na příkladu epizod jako Criss Angel Is A Douchebag, Wishful Thinking nebo Rapture za ústřední téma SPN: nikoli pokrevní vztahy, bratrské pouto, a snad dokonce ani svobodnou vůli, která přijde na přetřes příště, ale to, že správná věc nikdy není příjemná a naopak je možné ji udělat jen za nesmírně vysokou osobní cenu hraničící se sebezničením – čímž je SPN i přes ledabylé nakládání s náboženskými texty až překvapivě náboženské. Další plusové body čtvrtá série získává, když ji sledujeme se znalostí série páté a můžeme pozorovat, jak dokonale jsou Sam a Dean manipulováni do svých rolí a jak očividných rysů nabírá původní verze apokalypsy. Sam coby arogantní, pyšný, podceňovaný a na útěku z rodinného podniku, Dean jako depresivní oběť posttraumatické stresové poruchy a trpící pocitem selhání, oba hledající vykoupení a naplnění své povinnosti na opačné straně a oba pouze loutky v cizí hře. Z čistě tvůrčího hlediska nelze přehlédnout perfektní gradování sezóny, která na nás vrhá hromady nové mytologie, charakterových rovin, zvratů a intenzivních momentů, zrychluje, zrychluje a zrychluje, až nakonec s trhnutím nečekaně zastaví a šokujícím způsobem konečně odhalí, o co už od prvního dílu první řady šlo. Teď už se jde jen zvednout. A jak jen se Sam a Dean zvednou. Nejlepší epizody: (95% sezóny, a proto jen výběr z nejlepšího) Lazarus Rising; Are You There God, It’s Me, Dean Winchester; Monster Movie, Yellow Fever; It’s A Terrible Life; The Monster at The End of This Book; Rapture; When the Leevee Breaks; Lucifer Rising. Nejlepší díl celého seriálu: On the Head of a Pin. Herecké schopnosti všech zúčastněných vytočeny do červeného, fantastická mučicí sekvence znejasňující, kdo vlastně koho mučí, posunutí zápletky, mytologie a charakteristiky postav o celé míle vpřed a Deanovo dlouho očekávané psychické zhroucení. Nejlepší postavy: Castiel, Uriel, Zachariáš, Samuel, Chuck, Jimmy, Pamela, Tessa, Alastair (obzvlášť jeho třetí inkarnace, zomg.) Nejlepší představení postavy: Castiel aneb holy tax accountant aneb nerdy dude with wings aneb Hamburgler aneb uááááááá. Nejhorší postava: Ruby (čistě kvůli Genevieve Cortezové, která zcela ignorovala herecký styl Katie Cassidyové a stala se snesitelnou pouze setrvačností). Nejlepší hudební momenty: Eye of the Tiger; Long, Long Way From Home; Steal the World; Cheek to Cheek; A Well Respected Man. Nejhorší hudební moment: Ready for Love (proč nemůže mít Dean aspoň jednu dobrou sexuální scénu? Protože Destiel.) Nejlepší proslov: Deanovo rozčarování z vlastního života. Nejgeniálnější náboženská disputace: Brakový spisovatel a prorok Chuck si sám vynadá za to, že je krutý, náladový Bůh nutící své postavy procházet šílenými hrůzami a špatným psaním za účelem pobavení a literární symetrie. Nejděsivější monstra: kočka a jorkšír. Nejlepší alias: Dean Smith a Sam Wesson, agenti Angus a Young, Carver Edlund. Nejlepší cameo: Ghostfacers. Vše, čeho se ti dva dotknou, se promění ve zlato. Nejlepší módní výstřelky: Jeníček a učitel tělocviku. Nejúchylnější kdy odvysílaná scéna: Přerostlý depresivní medvídek závislý na chlastu a pornu se pokusí spáchat sebevraždu. Fakt.

There ain’t no happy ending. SPN zahodilo špinavý zrnitý filtr, přešlo k jasnějším barvám, groteskně temnému humoru a otevřeně komickým epizodám, a přesto se nebojím říct, že teprve s třetí sérií začíná příklon k depresivně laděnému realismu a místy psychologické krutosti. Není nouze o neuhýbavé pohledy na hnusnost loveckého života, duševní úpadek postav a mooreovské naznačování, že kdo se dobrovolně živí jako lovec, není úplně v pořádku – typickým příkladem budiž Bobbyho pohnutky nebo paranoidní, udolaný Rufus a jeho cynický monolog o tom, na co se Dean může těšit, pokud přežije dostatečně dlouho. Což nepřežije. Protože kvůli smlouvě z konce předchozí řady drží v ruce jednosměrnou jízdenku do pekla. Upsání peklu vystavuje ústřední duo dosud největšímu tlaku, což se projevuje jednak čím dál horečnějším a zoufalejším laděním jednotlivých dílů, a dále Samovým i Deanovým pozvolným přerodem. Ale zatímco v Deanově případě pokračujeme v předchozím objevování nových hloubek za fasádou zdánlivě jednorozměrného frajírka (jmenovitě naprosté absence vědomí vlastní hodnoty), Sam z domnělé nutnosti „dospět“ přichází o své já a pokouší se stát nemilosrdnější verzí Deana – k čemu to povede, je skvěle naznačeno v Carverově fenomenálním Mystery Spot. Nejlepší epizody: Mystery Spot, A Very Supernatural Christmas, Ghostfacers, Jus in Bello, No Rest For The Wicked. Nejlepší postavy: Ruby (rovněž známá jako Miss Universe of lying skanks aneb Slutty little Yoda), Lilith, Rufus, Nancy, Démon!Dean. Nejhorší postava: Bela. Ačkoli tenhle typ postavy dává ve světě SPN dokonalý smysl, její otravnost byla dotažena daleko za mez snesitelnosti a k tomu podtržena odporně snobskou verzí britského přízvuku. Nepomáhá ani vysvětlení Beliny extrémní čůzovitosti otřepaně temnou minulostí. Nejlepší hudební momenty: Hells Bells, You Ain’t Seen Nothing Yet, Heat of the Moment, Back in Time, It’s My Party, Ghostfacers. Nejlepší hudební moment a nejhorší pěvecký výkon seriálu: Dead or Alive. Podstata seriálu zachycena na prostoru minuty a půl. Bravo. Scéna nejlépe dokazující Kripkeho obrovské megakoule: Je vůbec třeba vypisovat, o který ze spoilerů jde?

Kdyby se z Černého zrcadla vyklubalo to jediné, čím se tohle desetiletí může pochlubit, bohatě by to stačilo.

Kdo by si byl pomyslel, že BM může nabídnout i pozitivní katarzi, fajn citečky na závěr a řachandu jak sviň.

Autorský avatare, ahoj.

Oh hai, Mark, my best friend, how's your sex life, hahahaha? V jednadvacátém století se to jednou co do kultovnosti a oblíbenosti v kinech přinejmenším vyrovná Rocky Horror Picture Show, dejte na má slova. Sledovat jinak než v kolektivu nemá smysl.

OK, oprava: TOHLE, nikoli Ant-Man, je vším, co Strážci galaxie slibovali a čím ani omylem nebyli. Konečně lovestory, s kterou se můžu stoprocentně ztotožnit.