Celou dobu jsem si říkala, že jestli alespoň jedna z nich opravdu neumře, nezaslouží si film ani hvězdu. Malé ženy se ze začátku tváří jako poměrně neškodný rodinný snímek, který se velmi marně snaží navodit atmosféru devatenáctého století. Postupem času však dochází k událostem tak obludným, že člověk, týrán gradací srdceryvných okamžiků, nejednou zauvažuje nad tím, co hrozného musel svět pí. Alcottové provést, že se mu takto pomstila.
Zlomená srdce, propletené vztahy, nesčetné oběti, ustřižené vlasy a mrzák doma na Vánoce - bylo toho tolik, že jsem se občas ani nestihla pohoršovat. Ošklivé. _______Uživatelka kleopatra mi svým komentářem nasadila brouka do hlavy - Film natočený podle výborné knihy není sladkobolnou romantikou pro dojímavé divačky závislé na telenovelách. – jak mohla nahodnotit tolik filmů, když je jednoznačně slepá?
ZAČÁTEK SPOILERU Účinná šablona: looser – popis věci, ve které je looser nejvíc nejhorší a looserův otec samozřejmě nejvíc nejlepší – sexy blonďatá kočka, kterou looser chce, ale nikdy ji nebude moci mít – looser se zaplete s něčím, co je zcela proti otcovu přesvědčení – další fáze obsahuje vývoj loosera a jeho “komplikace“ – blonďatá kočka a looser se pomalu sbližují – looser se veřejně bouří proti svému otci – otec zatracuje loosera – looser se nevzdává – za pomoci své “komplikace“ zachraňuje looser otce, přestává být looserem a stává se hrdinou – kočka oblízne loosera – otec pochopí, že to proti čemu bojoval (= “komplikace“) je vlastně to nejparádnější (= “exkomplikace“) – otec objímá loosera/hrdinu – záběr na smějící se, odporně nakreslené ksichty, možná i nějaký ten západ Slunce – konec. KONEC SPOILERU
Film, jehož výpovědní hodnota je dnes nulová. Vše je vyumělkované, přehnané a žel místy trochu nedomyšlené. Šestnáctiletí fracci, kteří jsou v jádru vlastně strašně dobří, na sebe útočí noži, hopsají auty ze skal, pobíhají po městě s pistolí v kapse a házejí svým otcem jen proto, že ten zrovna není s to odpovědět na jejich existenciální otázky. Holčině vybuchne přítel a ona, bez jediné slzy, či alespoň náznaku rozrušení, padá do náruče do té chvíle psychicky nevyrovnaného Deana. Ten, chytřejší než všichni ostatní, hned ví, že to bude láska na celý život. Že by to bylo tím, že Deanovi, hrajícímu šestnáctku, bylo v té době už čtyřiadvacet? Jeho marné pokusy zahrát pubertální vzdor a snahu vyprostit se zpod kontroly rodičů pomocí záškubů těla a bizarním svíjením posouvají snímek jen hlouběji a hlouběji do bahna průměrnosti. Zbytečné!
Snímek zcela otrocky kopíruje povrchní aspekty Fitzgeraldovy literární předlohy. Vše je propracováno do detailu – domy, kapela, účesy a oblečky, či žvásty zbytečných vedlejších postav, které jsou do snímku násilně vecpány snad jen kvůli režisérovu maniakálnímu přesvědčení, že cokoli opomenout by byl hřích. Ono místy rozkošné vizuální ztvárnění však časté nepochopení postav a s ním spojený mizerný výběr herců neskryje. Zahrát panáka Gatsbyho, který by měl veškeré pocity a pohnutí vyjadřovat očima a mimikou, se jinak skvěle uhlazenému Redfordovi nepodařilo. Mia Farrow udělala z postavy sice pitomé, na papíře však snesitelné, postavu, jejíž afektované výlevy nelze přejít ani při vypnutém zvuku. Bruce Dern jako Tom Buchanan je důkazem režisérovy přehnané snahy o ukázkového omezence. Největším krokem vedle je však Karen Black v roli Myrtle. Marně jsem pátrala po jakémkoli náznaku přerodu z blbounovy špindíry od benzínky v šelmu z města, který je pro jeji postavu a chování určující. To, že místo plnoštíhlé dračice vybrali pohublou šmudlu, radši přehlížím. Snad jen pro ňoumu Carrawaye nemohli vybrat nikoho lepšího, než věčně vyjeveného Watersona od kterého se nějaké to herectví snad ani očekávat nemůže. S takto mrzkým základem pak už nepřekvapí, že vztahy mezi postavami – především ten mezi Gatsbym a Daisy – postrádají náboj a vyznívají úplně jinak, než-li tomu bylo v předloze. Z Velkého Gatsbyho se tak stává slizem potřená romance, kterou již tisíckrát ožmoulal a vyplivl kdejaký tvůrce červenoknihovní a na kterou je radno rychle zapomenout.
Díky pomalému tempu svého snímku vytvořil Serra nekonečný prostor pro řádění divákovy fantasie. Neprostupné ticho, narušené jediným a o to kouzelnějším výkřikem cella, nechává člověka bloudit vlastními myšlenkami, jež však na naprosto nečekaných místech kolidují s nenápadným absurdním humorem, který na mě působil rušivě a občas i křečovitě. Stránce vizuální však nemám co vytknout. ____ Pro pobavení doporučuji komentář uživatelky Bebacek – mám takové tušení, že musí být pořádná ovečka.
Hlavním problémem filmového zpracování Betonové zahrady je pro mě to, jak málo je funkční bez znalosti knihy. Snímek samotný je pouze obrysem děje a žel i sdělení. Je na divákovi, aby si jej postupně vyplňoval což se stává téměř nemožným ve chvíli, kdy mu nejsou předhazovány než lehké nástiny vazeb a činy jejichž motivace ve většině případů postrádá vysvětlení. A to ani ta rozkošná stojka nespraví.
Přehnaně naivní, kýčovitě primitivní a žel navíc uřvaný a ukničený snímek, který oplývá především prachmizernými hereckými výstupy dvou hlavních hrdinů, jejichž groteskní vyšinutost by ocenil snad jen nadšený sběratel Chocholoušek.
Stejně jako Fuksova novela mě obsahově minulo i její filmové zpracování. Tvůrce si hraje svoji černohumornou hru s vyhrocenými kontrasty a dovádí ji dle mého zcela zbytečně do mezí, kde už pro mě přestává být zajímavé sledovat její další vývoj, jelikož ten je tím zbaven všeho neočekávaného a vzrušujícího. Formálně se však jedná o jeden z nejlepších českých filmů, který jsem doposud viděla. Nepředvídatelnost pohybu kamery a střihu udržovaly moji pozornost a stupňovaly zvědavost. Ve finále mi však v hlavě rezonovaly především chmurné myšlenky na to, jak moc bych si dala rakvičku a ona žádná není v dosahu.
Brooks se Capoteho románu drží jako klíště, což, vzhledem ke kvalitě předlohy, sice není na škodu, ale zároveň to bohužel zavírá veškerá vrátka k možnému autorskému přínosu nebo alespoň rukopisu režiséra. Ač brilatně nasnímaný a sestříhaný, zůstává Chladnokrevně jen prázdným přenosem slova na plátno, při němž se bohužel vytratila témeř všechna dramatická atmosféra knihy. Proto doporučuji všem – čtěte!
Pro jednou jsem se rozhodla začít svůj komentář pozitivně – výčtem zajímavých scén: ______, ______, ______, a pro dokonalou atmosféru také ještě ______. Scény, které považuji za nepovedené (tedy špatně natočené, ještě hůře zahrané, trikově nezvládnuté, nevtipné, patetické a vůbec prostě pitomé), jsou všechny ty zbylé mezi první a devadesátou devátou minutou.
Viděny dvě série. Dva z nich mají místo brady nakreslené koule, jeden má hlavu ve tvaru ragbyového míče, další má čtyři nohy, blechy a mluví, a i přesto nejsou vtipní. Griffinovi, aneb vykradli jsme všechny seriály a tváříme se, že to není nedostatkem fantazie a invence. Postava Petera – tlustého nešiky, který všechny “baví“ svým dementním humorem a vlastní debilitou (Kde jsem to už jen viděla, že?) je jedním z nejotravnějších hlavních charakterů, na které jsem při toulkách animovaným světem narazila. Nejednou jsem si představovala, jak rituálně pálím arch papíru, na nějž byl úplně poprvé nakreslen a jeho autora tomu nechávám bezmocně přihlížet. Zbytek jeho rodinky bych pak už jen humánně prohnala skartovačkou. // Odvážným a sebemrskačům doporučuji zkouknout jeden díl i v českém dabingu.
Inception je labyrint bez odboček a slepých uliček, v němž je divák opakovaně ujišťován, že jde tou jedinou, správnou chodbou. Chodbou o níž jsem se naivně domnívala, že bude promyšleností rovna té Daidalově. Místo toho jsem se těmi nejprimitivnějšími padacími dveřmi propadla do víru nesmyslné akce, vedené amatérskými střelci, kteří si zrovna ten den zapomněli ostré náboje v jiném sněžném skútru. Bylo až komické sledovat situace, kde se desítky ozbrojenců marně snaží zlikvidovat jediného protivníka. Omluvou by snad mohlo být, že tento byl nadčlověk disponující batmanovským neviditelným štítem a Nolan to jen opomněl sdělit. Což ovšem, přihlédnu-li k faktu, že jinak divákovi objasnil naprosto vše, nebude nejspíš pravda. Přehnaná doslovnost a snaha zavděčit se jednoduššímu divákovi, třeba i užitím nepatřičně přihlouplého humoru, je mi na Inception protivná. Je z ní jasně patrné, jak moc Nolan svého diváka podceňuje a jak málo mu vadí, že jí pohřbil skvělou základní myšlenku. Zklamání!
Slušivými kostýmy ošperkované prázdno, z něhož se Colin Firth marně snaží vytvořit to, na co režisér jaksi zapomněl – příběh! Pokus zakamuflovat tento drobný nedostatek příjemným tónováním, tklivými houslovými sóly a nekonečnou řadou ohavně rozplizlých zpomalených záběrů na hopsající ocopatěné malé lidi v růžových šatečkách vyšel, soudě dle reakcí, skvěle. A navíc ten konec! SPOILER Vždyť Firth už si ani nestihne pořádně užít s tím okatým hezounkem! KONEC SPOILERU To přece musí zaplakat každý citlivý divák!
To se takhle jednou v okatě studiově zamlženém a šedivém Londýně rozhodl jakýsi pseudo Indiana Jones, že vyřeší jeden z mizerných případů Roberta Langdona a u toho si bude říkat Sherlock Holmes. Říkala jsem si, že by to mohla být alespoň trochu inteligentní zábava, jak naznačoval trailer a jak slibuje i postava Holmese samotná. Nebylo nic. Dostalo se mi jen nekonečné řady monstr výbuchů provázaných suitou zdlouhavých soubojů a plochých havních postav visících za konečky prstů z mostu chvíli poté, co stihly hlavním slizounovi podrobně vyložit veškerá svá počínání a vysvětlit divákovi možné nejasnosti v zápletce. Oceňuji ovšem práci kadeřníka - Holmes byl vždy dokonale rozcuchaný, jeho múza byla sexy i poté, co spadla z mostu (doufám, že alespoň na hlavu) a od blyštivého temene záporného slizouna se v každém momentu perfektně ordážely okolní kulisy. Tohle není Sherlock Holmes. Celou dobu jsem si říkala, že jedna hvězda budou adekvátní. Pak ale přišel ten konec, který navíc naznačil, že by mohlo následovat nějaké pokračování mediálního prznění známého detektiva. Nejradši bych Ritchiemu vpustila do pracovny Poeova havrana, aby mu vše vyjasnil.
Vizuální forma, o jejíž zde několikrát zmiňované originalitě pochybuji, mě zcela minula. Hudba vystavěná z velké části na několika opakujících se motivech, které mi nejednou připomněly Lucii, postrach ulice a jí podobé snímky, kterými mě jako malou několikrát ročně týrala (a bohužel jistě i ovlivňovala) televize, mě neokouzlila. Faktory, které stavěly lid a nadlid na stejnou úroveň a tudíž zcela zbytečně zlehčovaly divákovi pochopení a proniknutí do snímku, mě vytáčely. Dialogy a vypravěčův doprovod na mě svojí úsečností působily jako výňatky z bublin ve starých českým komiksových sešitech. K tomu všemu je zde člověk prezentován jako neponaučitelný tvor, který je sic nucen a donucen k násilní, ale i přes to touží ze všeho nejvíce po míru, lásce a symbióze mezi "druhy". Nemám pochopení...
Prosluněný Terezín, kde židé vesele poskakují, tvoří a filosofují. Terezín, kde malá spokojená žiďata ukusují z obrovských krajíců chleba s máslem. Terezín, kde sestřička radostným krokem prochází nemocničním pokojem mezi odpočatě vyhlížejícími pacienty. Terezín, kde pracují jen usměvaví lidé. Orchestr, sbor... Ten Terezín, kde zemřelo 33 tisíc lidí. Průměrně natočená propagandistická lež, kterou z morálního hlediska není možno hodnotit ničím jiným než odpadem. Z hlediska uměleckého je ovšem, i z důvodu chybějícího materiálu, nehodnotitelná.
Daria, vyžile vyhlížející (nutno podotknouti, že navíc dost ploše – ve všech významech - nakreslená), obrýlená dívenka v zeleném kabátku a černých komulích, která bourá kteroukoli situaci svým cynismem a sarkasmem. V každém ze 65 dílů. Dokola a dokola... Po zhlédnutí 5. dílu jsem si říkala, že za tím musí být něco víc. U 20. jsem o tom začala pochybovat a při 40. jsem už nudou málem rozhryzala klávesinici. Sledování těch zbylých už by se dalo označit za nechutné kulturní sebemrskačství. Jak je tedy možné, že jí to stále prochází? Odpověď je jednodušší než jsem myslela. Celý seriál je totiž vystavěn na kontrastu dvou teenagerských světů, jejichž základní charakteristické znaky jsou dotaženy do extrémů a zbaveny tak veškeré hloubky či snad myšlenky. Konfrontace mladistvých intelektuálů (čti: naprostých looserů) a povrchních blbek se tvůrci nejspíše zdála býti nevyčerpatelným zdrojem zábavy. Jak jinak by totiž Dariiny průměrně inteligentní a podprůměrně vtipné hlášky mohly vyniknout, že? Úmorný stereotyp je vždy ve správný moment narušen Dariiným břitkým vstupem a divák, pochopiv “skrytou“ narážku, se může dále spokojeně pohoršovat, nebo usmívat nad stupiditou ostatních. No není to bezvadné?
Postapokalyptická dramata jsou mi zvláštně sympatická svojí předvídatelností a tudíž i jistým příslibem místy zajímavého zážitku. Cesta naprosto zklamala. Samozřejmě, čekala jsem (a těšila jsem se na) vřískající lidi, kteří budou zmírat hladem a žízní; prašné cesty lemované rozpadajícími se domy, vozy, těly a podobnými pomíjivostmi; snad i trochu toho kanibalismu, ale nečekala jsem, že by se to všechno dohromady dalo takhle zpackat. Hrdinský a často snad ocelový otec a ukňučený synáček (odmítám ho litovat jen proto, že snad trpí či co) na zbytečné výpravě kamsi na jih, kde na ně vlastně nic nečeká, ale oni tam i přesto odhodlaně jdou. K tomu navíc stupidní a nic neříkající flashbacky, které už jen podtrhují vyprázdněnost “děje”, jíž celý snímek (a s ním bohužel i divák) trpí. ŠEĎ – doslova. Vždyť to všechno mohlo být tak pěkné, kdyby se ten malý fakan nebál a rostřelil si tu svoji zbytečnosti chrlící hubu hned na začátku! 1/5 za hudbu.
Moje dětská knižní hrdinka Elsa byla ve filmu pouhou lvicí a já se s tím nedokázala smířit. Veškeré mladické sny a iluze se na filmovém plátně přeměnily v nudně realistický a neinvenční příběh bez kouzla. Marná byla snaha Andyho Williamse, našeptat mi do ouška, že Born free and life is worth living. Mít po ruce ovladač (nebo spíš nebýt tak líná), osvobodila bych Elsu mnohem dříve.
Komentář obsahuje nejeden SPOILER. Hachiko je další z řady vyděračských snímků, stavící na kouzlu čistoty vztahu roztomile koukající a účelně knikající psovité šelmy k jejímu pánovi (viz, nebo možná radši ani neviz Marley a já ). Ovšem, vezmu-li to kolem a kolem, o čem vlastně celý film je, že: chlapík najde štěňátko - ze začátku ho nechce, brzy ale zjistí, že ho vlastně strašně chce, následují desítky minut ťuťuňuňu záběrů na bujaře skotačící dvojici, pak chlapík umře (ach) a až do konce snímku všichni svorně slzí a trpí – psisko hlavně (fňuk fňuk). Chápu, že je snímek inspirován skutečnými událostmi, ale to nic nemění na faktu, že je Hachiko postižen zhoubnou chorobou, jejíž “projevy” je možno dohledati ve výkladových slovnících pod pojmy stereotyp a klišé.
ZLO. Od první až do poslední scény. Zlo v kombinaci s nesnesitelnou nudou, “okrášlené” umírajícím děckem, které kdesi mezi zvracením a krvácením, chrlí moudra o životě a smrti. Ale režisérovi to bylo viditelně málo. Bylo totiž nutné zapojit ještě dalšího malého člověka (čti infans), který se ve svých 11 letech rozhodne vzít osud pevně do vlastních rukou (ehm), díky čemuž se rozvíjí strhující rodinné drama, plné plytkých (n)emocí, špatných hereckých výkonů (bylo to opravdu nutné, Alecku?) a dokonale načasovaných frází, nad nimiž se jistě zapotil nejeden americký tvůrce. 109 minut, které jsem mohla využít třeba k upřenému hledění na prázdnou zeď - jaká škoda.
Takhle to dopadne, když si autor ukousne moc velké sousto. To je pak nutno vycpávat příběh o traumatu z války, ztrátě rodiny a přechodu do neznámého prostředí spojeném s rasismem a nepochopením vatou v podobě mluvícího kuřete, kýčovitých snových scén a rušivě groteskních výstupů bujarého staříka. Část odehrávající se ve válkou zmítaném Libanonu je ještě dobrá – Faresovi se povedlo poměrně zajímavě vyvážit hrůzy války s každodenními starostmi lidí. Ovšem od momentu, kdy se Zozo stává centrálním bodem spadá příběh k ucajdanému průměru, jehož hlavním sdělením ve finále nejspíše zůstává, že válka je špatná, ale láska a přátelství zvítězí nad zlem a nenávistí. Objevné a přínosné. Opravdu nevím, zda bych si to bez tohoto snímku někdy uvědomila...
Neosobní, ploché a bez nápadu. Knižní předloha, ač pro děti, je přitažlivá hlavně svojí nečekaně temnou atmosférou, kterou se Grammatikovovi vůbec nepodařilo zachytit. Mio proplouvá novým světem, aniž by se snažil jej divákovi alespoň trochu přiblížit. Historie a společný osud postav, které jsou zásadní pro pochopení podstaty příběhu, jsou zredukovány na minimum. Samotná postava Mia je uchopena značně povrchně – Mio z knihy rozhodně nebyl uvřeštěný fakan bez osobnosti, který postrádá jakoukoli vznešenost hodnou prince. Z letargie mě částečně vytrhl až Kato (Christopher Lee) s okatě nekovovým hákem na ruce. Šeď (doslova) a (pod)průměr.
Fantastický Mr. Vulpes vulpes a zhypnotizovaný Didelphis se jednoho prosluněného dne rozhodli připravit tři proradné farmáře o několik mláďat druhu Gallus gallus f. domestica a Anas platyrhynchos f. domestica a o pár litrů toho nejlepšího jablečného moštu, jaký kdy existoval. Na první pohled primitivní a úsměvný příběh, ze kterého melancholický kouzelník s emocemi Anderson vyčaroval animované umělecké dílko. Na rozdíl od předchozích počinů se tentokrát rozhodl, že do svého nádherného fantaskního světa nachá nahlédnout i širokou veřejnost. Humor je přístupnější, Clooney je tahák (nikdy bych neřekla, že animovaný lišák může být sexy) a příběh má místy snad i hlavu a patu. Ovšem i ortodoxní “andersonovci” si přijdou na své - při onirické scéně s vlkem jsem se neodvážila ani mrknout. Pixar se s celou svojí technologickou dokonalostí může jít klouzat - this was pure wild animal craziness!!
O násilí a nenávisti skrytých pod rouškou tmy. Pouta jsou filmem 3, který na první 4 pohled působí jako skvěle fungujcí celek 5. Problém nastane ve chvíli 34, kdy se divák začně třeba jen trochu hlouběji zamýšlet nad funkčností a přínosem jednotlivých prvků 5. Dialogy, ač prošpikované nejedním vulgarismem 345 , působí velice ploše, vykalkulovaně a místy až nuceně. Výběr hereckého obsazení oceňuji – ta ublíženost a zhrzenost mísící se s nenávistí a touhou roztrhnout ta pouta, kterými spo3le4čnost5 člověka duševně znehybnila, odrážející se ve tváři Ondřeje Malého, vytváří jednu z nejzajímavějších postav českého filmu posledních let. Ovšem nulová 34 motivovanost jednání a činů každého, kdo v příběhu hraje nějakou roli 5, mě ubíjela. Pojí se snad absence jakékoli logiky v lidském 345 chování se Špačkovým pokusem o naturalistické zachycení doby? Měly snad postavy opravdu být jen režisérovými figurkami bez osobnosti, kterými je bezostyšně a často bez rozmyslu smýkáno po šachovnici ledabyle vystavěné na šedi betonu? Je-li tomu opravdu tak, nemá snad ani smysl, pozastavovat se nad všemi těmi otazníky týkajícími se nedořešenosti závěru a nedotaženosti lidských osudů, které zůstaly zapomenuty viset nad plátnem již dávno prázdného sálu...345 už!
Moje komentáře
Malé ženy (1994)
Celou dobu jsem si říkala, že jestli alespoň jedna z nich opravdu neumře, nezaslouží si film ani hvězdu. Malé ženy se ze začátku tváří jako poměrně neškodný rodinný snímek, který se velmi marně snaží navodit atmosféru devatenáctého století. Postupem času však dochází k událostem tak obludným, že člověk, týrán gradací srdceryvných okamžiků, nejednou zauvažuje nad tím, co hrozného musel svět pí. Alcottové provést, že se mu takto pomstila. Zlomená srdce, propletené vztahy, nesčetné oběti, ustřižené vlasy a mrzák doma na Vánoce - bylo toho tolik, že jsem se občas ani nestihla pohoršovat. Ošklivé. _______Uživatelka kleopatra mi svým komentářem nasadila brouka do hlavy - Film natočený podle výborné knihy není sladkobolnou romantikou pro dojímavé divačky závislé na telenovelách. – jak mohla nahodnotit tolik filmů, když je jednoznačně slepá?
Jak vycvičit draka (2010)
ZAČÁTEK SPOILERU Účinná šablona: looser – popis věci, ve které je looser nejvíc nejhorší a looserův otec samozřejmě nejvíc nejlepší – sexy blonďatá kočka, kterou looser chce, ale nikdy ji nebude moci mít – looser se zaplete s něčím, co je zcela proti otcovu přesvědčení – další fáze obsahuje vývoj loosera a jeho “komplikace“ – blonďatá kočka a looser se pomalu sbližují – looser se veřejně bouří proti svému otci – otec zatracuje loosera – looser se nevzdává – za pomoci své “komplikace“ zachraňuje looser otce, přestává být looserem a stává se hrdinou – kočka oblízne loosera – otec pochopí, že to proti čemu bojoval (= “komplikace“) je vlastně to nejparádnější (= “exkomplikace“) – otec objímá loosera/hrdinu – záběr na smějící se, odporně nakreslené ksichty, možná i nějaký ten západ Slunce – konec. KONEC SPOILERU
Rebel bez příčiny (1955)
Film, jehož výpovědní hodnota je dnes nulová. Vše je vyumělkované, přehnané a žel místy trochu nedomyšlené. Šestnáctiletí fracci, kteří jsou v jádru vlastně strašně dobří, na sebe útočí noži, hopsají auty ze skal, pobíhají po městě s pistolí v kapse a házejí svým otcem jen proto, že ten zrovna není s to odpovědět na jejich existenciální otázky. Holčině vybuchne přítel a ona, bez jediné slzy, či alespoň náznaku rozrušení, padá do náruče do té chvíle psychicky nevyrovnaného Deana. Ten, chytřejší než všichni ostatní, hned ví, že to bude láska na celý život. Že by to bylo tím, že Deanovi, hrajícímu šestnáctku, bylo v té době už čtyřiadvacet? Jeho marné pokusy zahrát pubertální vzdor a snahu vyprostit se zpod kontroly rodičů pomocí záškubů těla a bizarním svíjením posouvají snímek jen hlouběji a hlouběji do bahna průměrnosti. Zbytečné!
Velký Gatsby (1974)
Snímek zcela otrocky kopíruje povrchní aspekty Fitzgeraldovy literární předlohy. Vše je propracováno do detailu – domy, kapela, účesy a oblečky, či žvásty zbytečných vedlejších postav, které jsou do snímku násilně vecpány snad jen kvůli režisérovu maniakálnímu přesvědčení, že cokoli opomenout by byl hřích. Ono místy rozkošné vizuální ztvárnění však časté nepochopení postav a s ním spojený mizerný výběr herců neskryje. Zahrát panáka Gatsbyho, který by měl veškeré pocity a pohnutí vyjadřovat očima a mimikou, se jinak skvěle uhlazenému Redfordovi nepodařilo. Mia Farrow udělala z postavy sice pitomé, na papíře však snesitelné, postavu, jejíž afektované výlevy nelze přejít ani při vypnutém zvuku. Bruce Dern jako Tom Buchanan je důkazem režisérovy přehnané snahy o ukázkového omezence. Největším krokem vedle je však Karen Black v roli Myrtle. Marně jsem pátrala po jakémkoli náznaku přerodu z blbounovy špindíry od benzínky v šelmu z města, který je pro jeji postavu a chování určující. To, že místo plnoštíhlé dračice vybrali pohublou šmudlu, radši přehlížím. Snad jen pro ňoumu Carrawaye nemohli vybrat nikoho lepšího, než věčně vyjeveného Watersona od kterého se nějaké to herectví snad ani očekávat nemůže. S takto mrzkým základem pak už nepřekvapí, že vztahy mezi postavami – především ten mezi Gatsbym a Daisy – postrádají náboj a vyznívají úplně jinak, než-li tomu bylo v předloze. Z Velkého Gatsbyho se tak stává slizem potřená romance, kterou již tisíckrát ožmoulal a vyplivl kdejaký tvůrce červenoknihovní a na kterou je radno rychle zapomenout.
Zpěv ptáků (2008)
Díky pomalému tempu svého snímku vytvořil Serra nekonečný prostor pro řádění divákovy fantasie. Neprostupné ticho, narušené jediným a o to kouzelnějším výkřikem cella, nechává člověka bloudit vlastními myšlenkami, jež však na naprosto nečekaných místech kolidují s nenápadným absurdním humorem, který na mě působil rušivě a občas i křečovitě. Stránce vizuální však nemám co vytknout. ____ Pro pobavení doporučuji komentář uživatelky Bebacek – mám takové tušení, že musí být pořádná ovečka.
Betonová zahrada (1993)
Hlavním problémem filmového zpracování Betonové zahrady je pro mě to, jak málo je funkční bez znalosti knihy. Snímek samotný je pouze obrysem děje a žel i sdělení. Je na divákovi, aby si jej postupně vyplňoval což se stává téměř nemožným ve chvíli, kdy mu nejsou předhazovány než lehké nástiny vazeb a činy jejichž motivace ve většině případů postrádá vysvětlení. A to ani ta rozkošná stojka nespraví.
Bílý šejk (1952)
Přehnaně naivní, kýčovitě primitivní a žel navíc uřvaný a ukničený snímek, který oplývá především prachmizernými hereckými výstupy dvou hlavních hrdinů, jejichž groteskní vyšinutost by ocenil snad jen nadšený sběratel Chocholoušek.
Motýli v břiše (TV film) (2010)
odpad!Zabila bych je obě! Nánismus nejvyšší kategorie. Rozpálený olej na ksicht té tvůrkyně a bič na kameramana.
Spalovač mrtvol (1968)
Stejně jako Fuksova novela mě obsahově minulo i její filmové zpracování. Tvůrce si hraje svoji černohumornou hru s vyhrocenými kontrasty a dovádí ji dle mého zcela zbytečně do mezí, kde už pro mě přestává být zajímavé sledovat její další vývoj, jelikož ten je tím zbaven všeho neočekávaného a vzrušujícího. Formálně se však jedná o jeden z nejlepších českých filmů, který jsem doposud viděla. Nepředvídatelnost pohybu kamery a střihu udržovaly moji pozornost a stupňovaly zvědavost. Ve finále mi však v hlavě rezonovaly především chmurné myšlenky na to, jak moc bych si dala rakvičku a ona žádná není v dosahu.
Chladnokrevně (1967)
Brooks se Capoteho románu drží jako klíště, což, vzhledem ke kvalitě předlohy, sice není na škodu, ale zároveň to bohužel zavírá veškerá vrátka k možnému autorskému přínosu nebo alespoň rukopisu režiséra. Ač brilatně nasnímaný a sestříhaný, zůstává Chladnokrevně jen prázdným přenosem slova na plátno, při němž se bohužel vytratila témeř všechna dramatická atmosféra knihy. Proto doporučuji všem – čtěte!
Expendables: Postradatelní (2010)
odpad!Pro jednou jsem se rozhodla začít svůj komentář pozitivně – výčtem zajímavých scén: ______, ______, ______, a pro dokonalou atmosféru také ještě ______. Scény, které považuji za nepovedené (tedy špatně natočené, ještě hůře zahrané, trikově nezvládnuté, nevtipné, patetické a vůbec prostě pitomé), jsou všechny ty zbylé mezi první a devadesátou devátou minutou.
Griffinovi (TV seriál) (1999)
Viděny dvě série. Dva z nich mají místo brady nakreslené koule, jeden má hlavu ve tvaru ragbyového míče, další má čtyři nohy, blechy a mluví, a i přesto nejsou vtipní. Griffinovi, aneb vykradli jsme všechny seriály a tváříme se, že to není nedostatkem fantazie a invence. Postava Petera – tlustého nešiky, který všechny “baví“ svým dementním humorem a vlastní debilitou (Kde jsem to už jen viděla, že?) je jedním z nejotravnějších hlavních charakterů, na které jsem při toulkách animovaným světem narazila. Nejednou jsem si představovala, jak rituálně pálím arch papíru, na nějž byl úplně poprvé nakreslen a jeho autora tomu nechávám bezmocně přihlížet. Zbytek jeho rodinky bych pak už jen humánně prohnala skartovačkou. // Odvážným a sebemrskačům doporučuji zkouknout jeden díl i v českém dabingu.
Počátek (2010)
Inception je labyrint bez odboček a slepých uliček, v němž je divák opakovaně ujišťován, že jde tou jedinou, správnou chodbou. Chodbou o níž jsem se naivně domnívala, že bude promyšleností rovna té Daidalově. Místo toho jsem se těmi nejprimitivnějšími padacími dveřmi propadla do víru nesmyslné akce, vedené amatérskými střelci, kteří si zrovna ten den zapomněli ostré náboje v jiném sněžném skútru. Bylo až komické sledovat situace, kde se desítky ozbrojenců marně snaží zlikvidovat jediného protivníka. Omluvou by snad mohlo být, že tento byl nadčlověk disponující batmanovským neviditelným štítem a Nolan to jen opomněl sdělit. Což ovšem, přihlédnu-li k faktu, že jinak divákovi objasnil naprosto vše, nebude nejspíš pravda. Přehnaná doslovnost a snaha zavděčit se jednoduššímu divákovi, třeba i užitím nepatřičně přihlouplého humoru, je mi na Inception protivná. Je z ní jasně patrné, jak moc Nolan svého diváka podceňuje a jak málo mu vadí, že jí pohřbil skvělou základní myšlenku. Zklamání!
Oslava krásy (1938)
Samozřejmě bych mohla být vrcholová atletka, ale má to snad smysl, když mě u toho dnes už nikdo takhle nenatočí?
Single Man (2009)
Slušivými kostýmy ošperkované prázdno, z něhož se Colin Firth marně snaží vytvořit to, na co režisér jaksi zapomněl – příběh! Pokus zakamuflovat tento drobný nedostatek příjemným tónováním, tklivými houslovými sóly a nekonečnou řadou ohavně rozplizlých zpomalených záběrů na hopsající ocopatěné malé lidi v růžových šatečkách vyšel, soudě dle reakcí, skvěle. A navíc ten konec! SPOILER Vždyť Firth už si ani nestihne pořádně užít s tím okatým hezounkem! KONEC SPOILERU To přece musí zaplakat každý citlivý divák!
Nae meori sogui jiugae (2004)
odpad!Chtěla bych tímto poděkovat uživateli Ajantis, že mě zasvětil do tajů a krás jihokorejského filmu.
Sherlock Holmes (2009)
odpad!To se takhle jednou v okatě studiově zamlženém a šedivém Londýně rozhodl jakýsi pseudo Indiana Jones, že vyřeší jeden z mizerných případů Roberta Langdona a u toho si bude říkat Sherlock Holmes. Říkala jsem si, že by to mohla být alespoň trochu inteligentní zábava, jak naznačoval trailer a jak slibuje i postava Holmese samotná. Nebylo nic. Dostalo se mi jen nekonečné řady monstr výbuchů provázaných suitou zdlouhavých soubojů a plochých havních postav visících za konečky prstů z mostu chvíli poté, co stihly hlavním slizounovi podrobně vyložit veškerá svá počínání a vysvětlit divákovi možné nejasnosti v zápletce. Oceňuji ovšem práci kadeřníka - Holmes byl vždy dokonale rozcuchaný, jeho múza byla sexy i poté, co spadla z mostu (doufám, že alespoň na hlavu) a od blyštivého temene záporného slizouna se v každém momentu perfektně ordážely okolní kulisy. Tohle není Sherlock Holmes. Celou dobu jsem si říkala, že jedna hvězda budou adekvátní. Pak ale přišel ten konec, který navíc naznačil, že by mohlo následovat nějaké pokračování mediálního prznění známého detektiva. Nejradši bych Ritchiemu vpustila do pracovny Poeova havrana, aby mu vše vyjasnil.
Divoká planeta (1973)
Vizuální forma, o jejíž zde několikrát zmiňované originalitě pochybuji, mě zcela minula. Hudba vystavěná z velké části na několika opakujících se motivech, které mi nejednou připomněly Lucii, postrach ulice a jí podobé snímky, kterými mě jako malou několikrát ročně týrala (a bohužel jistě i ovlivňovala) televize, mě neokouzlila. Faktory, které stavěly lid a nadlid na stejnou úroveň a tudíž zcela zbytečně zlehčovaly divákovi pochopení a proniknutí do snímku, mě vytáčely. Dialogy a vypravěčův doprovod na mě svojí úsečností působily jako výňatky z bublin ve starých českým komiksových sešitech. K tomu všemu je zde člověk prezentován jako neponaučitelný tvor, který je sic nucen a donucen k násilní, ale i přes to touží ze všeho nejvíce po míru, lásce a symbióze mezi "druhy". Nemám pochopení...
Vůdce daroval Židům město (1944)
Prosluněný Terezín, kde židé vesele poskakují, tvoří a filosofují. Terezín, kde malá spokojená žiďata ukusují z obrovských krajíců chleba s máslem. Terezín, kde sestřička radostným krokem prochází nemocničním pokojem mezi odpočatě vyhlížejícími pacienty. Terezín, kde pracují jen usměvaví lidé. Orchestr, sbor... Ten Terezín, kde zemřelo 33 tisíc lidí. Průměrně natočená propagandistická lež, kterou z morálního hlediska není možno hodnotit ničím jiným než odpadem. Z hlediska uměleckého je ovšem, i z důvodu chybějícího materiálu, nehodnotitelná.
Daria (TV seriál) (1997)
Daria, vyžile vyhlížející (nutno podotknouti, že navíc dost ploše – ve všech významech - nakreslená), obrýlená dívenka v zeleném kabátku a černých komulích, která bourá kteroukoli situaci svým cynismem a sarkasmem. V každém ze 65 dílů. Dokola a dokola... Po zhlédnutí 5. dílu jsem si říkala, že za tím musí být něco víc. U 20. jsem o tom začala pochybovat a při 40. jsem už nudou málem rozhryzala klávesinici. Sledování těch zbylých už by se dalo označit za nechutné kulturní sebemrskačství. Jak je tedy možné, že jí to stále prochází? Odpověď je jednodušší než jsem myslela. Celý seriál je totiž vystavěn na kontrastu dvou teenagerských světů, jejichž základní charakteristické znaky jsou dotaženy do extrémů a zbaveny tak veškeré hloubky či snad myšlenky. Konfrontace mladistvých intelektuálů (čti: naprostých looserů) a povrchních blbek se tvůrci nejspíše zdála býti nevyčerpatelným zdrojem zábavy. Jak jinak by totiž Dariiny průměrně inteligentní a podprůměrně vtipné hlášky mohly vyniknout, že? Úmorný stereotyp je vždy ve správný moment narušen Dariiným břitkým vstupem a divák, pochopiv “skrytou“ narážku, se může dále spokojeně pohoršovat, nebo usmívat nad stupiditou ostatních. No není to bezvadné?
Horribly Slow Murderer with the Extremely Inefficient Weapon, The (2008)
Horribly boring, pointless and stupid short film!
Cesta (2009)
Postapokalyptická dramata jsou mi zvláštně sympatická svojí předvídatelností a tudíž i jistým příslibem místy zajímavého zážitku. Cesta naprosto zklamala. Samozřejmě, čekala jsem (a těšila jsem se na) vřískající lidi, kteří budou zmírat hladem a žízní; prašné cesty lemované rozpadajícími se domy, vozy, těly a podobnými pomíjivostmi; snad i trochu toho kanibalismu, ale nečekala jsem, že by se to všechno dohromady dalo takhle zpackat. Hrdinský a často snad ocelový otec a ukňučený synáček (odmítám ho litovat jen proto, že snad trpí či co) na zbytečné výpravě kamsi na jih, kde na ně vlastně nic nečeká, ale oni tam i přesto odhodlaně jdou. K tomu navíc stupidní a nic neříkající flashbacky, které už jen podtrhují vyprázdněnost “děje”, jíž celý snímek (a s ním bohužel i divák) trpí. ŠEĎ – doslova. Vždyť to všechno mohlo být tak pěkné, kdyby se ten malý fakan nebál a rostřelil si tu svoji zbytečnosti chrlící hubu hned na začátku! 1/5 za hudbu.
Volání divočiny (1966)
Moje dětská knižní hrdinka Elsa byla ve filmu pouhou lvicí a já se s tím nedokázala smířit. Veškeré mladické sny a iluze se na filmovém plátně přeměnily v nudně realistický a neinvenční příběh bez kouzla. Marná byla snaha Andyho Williamse, našeptat mi do ouška, že Born free and life is worth living. Mít po ruce ovladač (nebo spíš nebýt tak líná), osvobodila bych Elsu mnohem dříve.
Hačikó - příběh psa (2009)
Komentář obsahuje nejeden SPOILER. Hachiko je další z řady vyděračských snímků, stavící na kouzlu čistoty vztahu roztomile koukající a účelně knikající psovité šelmy k jejímu pánovi (viz, nebo možná radši ani neviz Marley a já ). Ovšem, vezmu-li to kolem a kolem, o čem vlastně celý film je, že: chlapík najde štěňátko - ze začátku ho nechce, brzy ale zjistí, že ho vlastně strašně chce, následují desítky minut ťuťuňuňu záběrů na bujaře skotačící dvojici, pak chlapík umře (ach) a až do konce snímku všichni svorně slzí a trpí – psisko hlavně (fňuk fňuk). Chápu, že je snímek inspirován skutečnými událostmi, ale to nic nemění na faktu, že je Hachiko postižen zhoubnou chorobou, jejíž “projevy” je možno dohledati ve výkladových slovnících pod pojmy stereotyp a klišé.
Je to i můj život (2009)
odpad!ZLO. Od první až do poslední scény. Zlo v kombinaci s nesnesitelnou nudou, “okrášlené” umírajícím děckem, které kdesi mezi zvracením a krvácením, chrlí moudra o životě a smrti. Ale režisérovi to bylo viditelně málo. Bylo totiž nutné zapojit ještě dalšího malého člověka (čti infans), který se ve svých 11 letech rozhodne vzít osud pevně do vlastních rukou (ehm), díky čemuž se rozvíjí strhující rodinné drama, plné plytkých (n)emocí, špatných hereckých výkonů (bylo to opravdu nutné, Alecku?) a dokonale načasovaných frází, nad nimiž se jistě zapotil nejeden americký tvůrce. 109 minut, které jsem mohla využít třeba k upřenému hledění na prázdnou zeď - jaká škoda.
Zozo (2005)
Takhle to dopadne, když si autor ukousne moc velké sousto. To je pak nutno vycpávat příběh o traumatu z války, ztrátě rodiny a přechodu do neznámého prostředí spojeném s rasismem a nepochopením vatou v podobě mluvícího kuřete, kýčovitých snových scén a rušivě groteskních výstupů bujarého staříka. Část odehrávající se ve válkou zmítaném Libanonu je ještě dobrá – Faresovi se povedlo poměrně zajímavě vyvážit hrůzy války s každodenními starostmi lidí. Ovšem od momentu, kdy se Zozo stává centrálním bodem spadá příběh k ucajdanému průměru, jehož hlavním sdělením ve finále nejspíše zůstává, že válka je špatná, ale láska a přátelství zvítězí nad zlem a nenávistí. Objevné a přínosné. Opravdu nevím, zda bych si to bez tohoto snímku někdy uvědomila...
Mio, můj Mio (1987)
Neosobní, ploché a bez nápadu. Knižní předloha, ač pro děti, je přitažlivá hlavně svojí nečekaně temnou atmosférou, kterou se Grammatikovovi vůbec nepodařilo zachytit. Mio proplouvá novým světem, aniž by se snažil jej divákovi alespoň trochu přiblížit. Historie a společný osud postav, které jsou zásadní pro pochopení podstaty příběhu, jsou zredukovány na minimum. Samotná postava Mia je uchopena značně povrchně – Mio z knihy rozhodně nebyl uvřeštěný fakan bez osobnosti, který postrádá jakoukoli vznešenost hodnou prince. Z letargie mě částečně vytrhl až Kato (Christopher Lee) s okatě nekovovým hákem na ruce. Šeď (doslova) a (pod)průměr.
Fantastický pan Lišák (2009)
Fantastický Mr. Vulpes vulpes a zhypnotizovaný Didelphis se jednoho prosluněného dne rozhodli připravit tři proradné farmáře o několik mláďat druhu Gallus gallus f. domestica a Anas platyrhynchos f. domestica a o pár litrů toho nejlepšího jablečného moštu, jaký kdy existoval. Na první pohled primitivní a úsměvný příběh, ze kterého melancholický kouzelník s emocemi Anderson vyčaroval animované umělecké dílko. Na rozdíl od předchozích počinů se tentokrát rozhodl, že do svého nádherného fantaskního světa nachá nahlédnout i širokou veřejnost. Humor je přístupnější, Clooney je tahák (nikdy bych neřekla, že animovaný lišák může být sexy) a příběh má místy snad i hlavu a patu. Ovšem i ortodoxní “andersonovci” si přijdou na své - při onirické scéně s vlkem jsem se neodvážila ani mrknout. Pixar se s celou svojí technologickou dokonalostí může jít klouzat - this was pure wild animal craziness!!
Samye zemnye zaboty (TV film) (1974)
Pro srovnání doporučuji Sokurovovo o 14 let mladší, rovněž krátkometrážní dílko, pracující s podobnou tematikou. Ten vývoj je úžasný.
Pouta (2009)
O násilí a nenávisti skrytých pod rouškou tmy. Pouta jsou filmem 3, který na první 4 pohled působí jako skvěle fungujcí celek 5. Problém nastane ve chvíli 34, kdy se divák začně třeba jen trochu hlouběji zamýšlet nad funkčností a přínosem jednotlivých prvků 5. Dialogy, ač prošpikované nejedním vulgarismem 345 , působí velice ploše, vykalkulovaně a místy až nuceně. Výběr hereckého obsazení oceňuji – ta ublíženost a zhrzenost mísící se s nenávistí a touhou roztrhnout ta pouta, kterými spo3le4čnost5 člověka duševně znehybnila, odrážející se ve tváři Ondřeje Malého, vytváří jednu z nejzajímavějších postav českého filmu posledních let. Ovšem nulová 34 motivovanost jednání a činů každého, kdo v příběhu hraje nějakou roli 5, mě ubíjela. Pojí se snad absence jakékoli logiky v lidském 345 chování se Špačkovým pokusem o naturalistické zachycení doby? Měly snad postavy opravdu být jen režisérovými figurkami bez osobnosti, kterými je bezostyšně a často bez rozmyslu smýkáno po šachovnici ledabyle vystavěné na šedi betonu? Je-li tomu opravdu tak, nemá snad ani smysl, pozastavovat se nad všemi těmi otazníky týkajícími se nedořešenosti závěru a nedotaženosti lidských osudů, které zůstaly zapomenuty viset nad plátnem již dávno prázdného sálu...345 už!