Luckyboy

Není to sitcom, ani nic podobného, u čeho se bude člověk blbě smát levným vtipům. Je to spíš někdy až nesnesitelně absurdní a zprvu nešťastně nevinné ve stylu "really big shit happens". Dobrá sonda do životů nižší sociální třídy a jejich schématických problémů ve zprvu lehkém ironickém podání, které se změní na smutné divadlo stupidních charakterů, které, pokud se vedle sebe na skutečné lidi díváte, celkem jednodušše sestavíte z těch, co máte okolo, a někdy i ze sebe. Otevřený konec vás pak nechá doufat, že to snad... nedopadlo tak, jak to nejspíš dopadá. Zatím je otázka druhé série otevřená, a já si myslím a pevně doufám, že se tohle komorní cvičení pokračování dočká. Protože lehkost, s kterou při velmi krátké stopáži dokáži autoři odvyprávět něco, co potřebuje sérií několik a s několikanásobnou stopáží, je vítané osvěžení.

Matthew umí zahrát i zlatou (malarickou) horečku. A když ho podpoří ještě dobrodružný příběh je z toho velmi zábavný nadprůměrný žánrový film.

Málo psychologie, málo akce, málo katarze, málo ztotožnení se s postavou, žádné dialogy, a na nervy lezoucí "rozhodčí". Tenhle film mě neoslovil.

Konverzačka o tom, čeho se nejspíš všichni děsíme a přitom nejde o nic na první pohled strašidelného. Ale vysvětlujte to! Chvílemi mrazí, a to ani ne tak ze "skutečností", které se kvůli telefonům dějí, ale z reakcí na ně. Křehkost léta budovaných vztahů na lži - anebo snahy mít soukromí - nutí k zamyšlení.

"Holywoodská" komedie s francouzským šarmem. Stačí zaměnit Lacheaua za Owena Wilsona a Fontan za jakoukoli americkou mladou krásnou herečku a je to holywood jako vystřižený, ale bez toho šarmu. Příjemná lehčí schématická zábava.

Stick it to the man! Ve všem, co se film snaží říct, je kus pravdy a stejně tak ukázka nedosažitelnosti jejího dosažení. Za zhruba 3000 let se nám to nepovedlo, nevede, a pravděpodobně nepovede. Jako korekce vyšinutí, ke kterému jsme všichni do určité úrovně bohužel dospěli, je to fajn.

Hořce hořká komorní věc s malými kapkami sladkého syrupu, kterého je tak akorát, aby člověk neprobrečel většinu filmu od začátku do konce. Téma smrtelnosti není nic nového, námětem tudíž film k židli nepřiková. Jenže vším ostatním už ano. Jinak, než hereckým koncertem se výkon Sama Elliota nazvat nedá, obzvlášťe, když toho moc nenamluví a hraje hlavně tváří a držením těla. A ten jeho hlas... být třicetiletá ženská, podlehnu mu naprosto sama a s radostí, jako se to povedlo Lauren Prepon. Jenže ženská nejsem, a tak mohu jen trochu vzdychnout, že jsem neměl dědečka s takovým hlasem, který by mi jako malému četl pohádky. Bylo by ale krátkozraké a naivní vidět kvalitu filmu jenom ve výkonu Elliotta. I když se totiž může na první pohled zdát, že se mu skoro vše podřizuje (hudba, scenérie, kamera), tak kvalita filmu tkví právě v tom, že ostatní stránky filmu spíše s Elliottem spolupracují, než by byly v jeho vleku. A hlavně, střízlivá délka stopáže filmu velmi sluší. Ačkoli by se The Hero dal onálepkovat za typický festivalový snímek a prvoplánové "umění", během něj si to nestihnete uvědomit, protože když se nekocháte Elliotem nebo kamerou, přemýšlíte o vlastní smrtlenosti. A o tom kinematografie a umění je, a nemusí být zrovna "velké".

Klasické vánoční cvičení nedopadlo zrovna zdařile. Co lze uznat, je snaha o neokoukaný vzhled, atmosféru a koneckonců i příběh. Pokud by nepřišlo toto a (bohužel často dost schématické) narážky na křesťanství, byl by z toho odpad. Je to sice pohádka, ale jde hrát i civilně, bez zbytečného infantilního přehrávání a to mám Ivana Trojana celkem rád. Anebo jsem prostě jenom vysazený na pohádky, těžko říct, ale naprosto regulérně jsem se u toho nudil.

Motiv a svět Star Wars se nedá rýžovat do nekonečna s předpokladem, že to bude fungovat tak, jak fungoval předchozí "kult". Nejde vzít všechny komerční "ingredience" filmu a zápletky (ženské vůdči role, které dělají z mužských idioty; různé rasy; sociální problémy; ochranu zvířat; milá zvířatka atd.), nasypat je do mixéru, pustit nejvyšší rychlost a pak se chválit, jak dobrou a kvalitní věc jsem uvařil. Vyjde z toho pouze tekutá výživa, jejímž hlavním cílem je, aby ji šlo dobře pozřít a strávit. Ale chuťový zážitek je pryč. Ačkoli se Last Jedi tváří strašně rebelsky a snaží se odstřihnout od své minulosti, je důležité zdůraznit, že jen díky své minulosti funguje. Jinak by šlo o podprůměrný, na efekt a pro komerci vystavěný blockbuster, za kterým by se nikdo neohlédl. Dívá se na to dobře, některé prvky (ve světě Star Wars) jsou příběhové nové, ale na 2,5 hodiny to je málo. Jak byl předchozí díl aspoň poctou (i když dost rozpačitou) existujícího světa a filmů, je tento díl vrávoravým a bez rozmyslu (ze scénáře čiší kalkul a ne(do)propracovanost) učiněným krokem. Jestli v před, vzad, nebo z lávky do propasti se zjistí, až vyjde díl třetí. K dobru lze filmu však přičíst to, že pokud by takto vypadal nějaký film z původní trilogie, všichni by slintali a mlaskali blahem. Jenže nejsme v osmdesátkách a je tu už 7 přímých sourozenců a několik bratranců a sestřenic.

Každodenně civilní, suchý a absurdní humor založený na sociologii naší společnosti a psychologii postav mám rád. V tomto případě o to víc, že autoři dokázali jasně a přesně vystihnout atmosféru a charakterové archetypy naší společnosti. Tohle by se mělo cizincům pouštět jako instruktážní úvod do povahy českého národa. A jelikož je úděl příslušnosti k našemu národu a zemi velmi často těžký, tak je super, že si z něj aspoň občas může člověk dělat ironickou srandu a i díky jednomu pražskému hotelu a hlavně Krobotovi s Prušinovským, se tu pak dá žít snesitelněji. "F*ck Prague!"