JFL

"Obzor" lze popsat jako slow burn morální thriller, ale tím vlastně zůstáváme jen na povrchu. Příznačně film sám cíleně pracuje s kontrastem vnějšku a nitra. Předloží nám zdánlivě jasně nalajnované situace a doslovně polarizuje postavy i klíčové peripetie na dobré a špatné. S postupující stopáží ale vyprávění nejen že diváka nechává prožívat napětí, paranoiu a klaustrofobii s postavami lapenými na prostoru nákladní lodi. Současně také ukazuje dosavadní hlediska jako ambivalentní a rozehrává niterné drama dobrých úmyslů a netušených konsekvencí. Hlavně ale původní póly dobra a zla nahlodává, až zůstanou jen obnažené osobnosti jednotlivých figur s jejich vlastním morálním peklem vycházejícím z jejich protichůdných osobních osudů, motivací či zodpovědností. "Obzor" tak ve výsledku pojednává o hranicích, byť ne toliko těch geopolitických, které sice jednání lidí tolik ovlivňují, ale hlavně těch mezilidských, na kterých nakonec vše troskotá. Když zohledníme, že se jedná o celovečerní debut, vychází z toho film Mihaie Mincana jako nevídané dílo, bravurně promyšlené a vysoustružené. Vše od důsledně pomalého tempa po přízračný ambientní soundtrack slouží k pohlcení diváka a jeho pozvolné přípravě na nelítostný rozklad ve finále. ____ Velikánský dík programu karlovarského festivalu za uvedení tohoto velkolepého filmu. Ale současně velký nedík bordelu karlovarského festivalu za to, jaké úsilí člověk musí vynaložit, aby prchl od vřavy rozjuchaného davu a mohl v sobě někde v klidu noci nechat katarzi z "Obzoru" doznít.

Před přistáním aneb krátkometrážní "Před soumrakem", kde se sice o něco méně řeší vztahy, ale zato se víc zpřítomňuj dilemata života v totalitě, která konečně jsou rozvedena jinou, než tradiční polarizační optikou.

Místy lehce nedomrlá, ale povětšinou hezky plnotučná zábava, která v klíčovém finálním aktu zabere naplno. Nutno uznat, že od "Obrazů starého sveta" nebylo v lokálním filmu před kamerou tolik naturalistických ksichtů a dalších částí těl, a už jen za to si "Party Harder" chválu zaslouží. V zoufalém období sucha v tradiční červnové mizérii, než se všechny kloudné filmy uráčí odbýt si premiéru ve Varech, je tohle solidně obesrané panoptikum přesně tím hrdinou, kterého si česká kina možná nezaslouží, ale rozhodně ho potřebují. Takže děkujeme a přejeme ještě více diváků než doposud, náš Hnědý řitíři.

Zatímco v české kotlince zkoušel úspěch Jákl s přenošeným Žižkou (kterého by nejspíš sám dnes natočil úplně jinak než jako kopírku devadesátkového "Statečné srdce"), indický hitmaker S.S. Rajamouli ukázal, jak se dají pro masy nového tisíciletí aktualizovat národní gerojové. Po vzoru komiksových crossoverů tu dvě historické postavy přetvořil do fikčních nabušenců v hyper-bombastické bromance, kde těžkotonážní soapoperové melodrama prokládají spektakulární akční scény realizované s nespoutanou kreativitou a zhůvěřilou ambiciózností odpoutanou od okovů nudné realističnosti.

Filmové festivaly mají na jedné straně moc určité filmy vynést na výsluní či rozpohybovat jejich hype, jak se to letos ve Varech stalo s "Trojúhleníkem smutku". Ale bohužel také dokáží jiné filmy zcela zadupat do země, protože pro ně vytvoří zcela neadekvátní podmínky či vyvolají mylná očekávání. To je případ malého scífka "Rubikon", na které prostě nemohou být nastavení diváci lapení v tradičním karlovarské nervozitě z toho, že vám někde utíká něco podstatného, o čem se budou všichni bavit. Je pravdou, že hlavní přednosti snímku spočívají v tom, že se jedná o nízkorozpočtový debut rakouských filmařek s maličkým mezinárodním hereckým ansámblem (jehož součástí je charismatický představitel malých rolí Mark Ivanir, známý především divákům akční série "Undisputed"). Ale i mimo tento kontext pořád jejich výtvor představuje solidní (nikoli přelomový, ani novátorský, nebo úchvatný) příspěvek svému žánru, který naplňuje základní předpoklad každého dobrého sci-fi díla. Ten nespočívá v napětí či zábavě, ale v tom, že divákům či čtenářům předkládá podněty k zamyšlení, které sahají za rámec jejich každodenní reality - zde konkrétně na téma člověka ve vesmíru a jeho vazbách k lidstvu na skomírající planetě.

Eggersův "Hamlet" pojatý jako "Barbar Conan" s příměsí severské mytologie. Což také vystihuje, proč "Seveřan" fascinuje a současně proč nedosahuje aury zjevení jako režisérovy předchozí dva filmy. "Čarodějnice" a "Maják" představovaly vrcholně osobité a současně originální díla, zatímco "Seveřan" zůstává variací důvěrně známého příběhu. Proto také divák může být méně pohlcený vyprávěním či méně opařený wow efektem ze sledování něčeho esenciálně nového a více si může uvědomovat realizační finesu a adaptační posuny. Na druhou stranu Eggersův formální rukopis - od promyšlených dlouhých záběrů po expresivní soud design - sám o sobě vyvolává úžas. Film také zdárně navozuje intenzivní fyzické prožitky tím, jak diváky vtahuje do světa pohanské mytologie a bestiální nelítostnosti. Eggers zbavil Hamleta shakespearovského doslovného vhledu do nitra hrdiny, což ale neznamená, že by jej oprostil od jeho tragičnosti, nebo dokonce aktuálního přesahu. Osudová chyba jeho prince Amletha nespočívá ve váhavosti či jiném povahovém rysu postavy. Eggers své vyprávění staví na kontrastu osobní vůle a domnělého předurčení, které ale odhaluje jako prodlouženou ruku patriarchátu coby systému dědičně předávané sebezahleděnosti budované na sebedestruktivních ideálech maskulinity. Což jsou motivy, které Eggers ohledával již ve svých předchozích filmech, byť nutno uznat, že tam je vykresloval ve více děsuplných a zneklidňujících konturách.

Če/lis/ština 2.0 the movie. Ale smí se vůbec říct, že to je o hovně? Nebo je to spiknutí? Těch hoven, tvůrců, nebo jen bubliny filmových kritiků? A co všechno kolem člověk potřebuje znát, aby film "docenil"? Abych parafrázoval klasičku: "Tady ta instalace od Adiny a Viktorie mě hodně baví. Že si vlastně nejsem jistá, jestli je to umělecká instalace, nebo jestli je to jenom nějaké náhodné seskupení hoven. Ale vzhledem k tomu, že támhle vidím štempl od cechu kritiků, na kterým se ale nachází kombinovaná technika bullshitu na hajzlpapíře, tak si tím teda vůbec nejsem jistá, protože to médium neodpovídá."

Už ve zlaté éře hongkongské kinematografie, kdy se o pozornost diváků každoročně hlásilo několik desítek akčních filmů, platilo pravidlo, že odlišnost od konkurence zajišťovaly doposud neviděné atrakce, nebo alespoň scénář, prostředí a celková vizuální či subžánrová stylizace. Tvůrci z 87North Productions na hongkongskou tradici vědomě navazují v mnoha směrech. Bohužel ale během čtyř let od chvíle, kdy přestali být pouhými subdodavateli choreografie akčních scén a začali sami produkovat, stihli dosáhnout na metu, kdy místo úžasu a nadšení jejich filmy vyvolávají jen letmo narušovaný dojem již viděného. Ono to nevyhnutelně muselo přijít, když na rozdíl od hlavních produkcí oné zlaté éry hongkongské kinematografie nemají kam růst. Jednak totiž nemají konkurenci, ale také jim nikdo nesvěří vyšší rozpočty, aby se mohli vyvíjet. Také nemají mimo Keanu Reevse žádnou další hvězdu, která by se oddala akčnímu žánru, makala na sobě a mohla díky tomu neustále diváky ohromovat novými kousky. Na druhou stranu u "Nikdo" nevadilo, že se jednalo o variaci na "Johna Wicka", protože film nesl vynikající Bob Odenkirk. To samé platí o "Kate" ve vztahu k "Atomic Blonde" díky Mary Elizabeth Winstead a pop-japonské stylizaci. Nemluvě o tom, že v obou těchto případech choreografie pracovala s reálnými fyzickými aspekty a specifickým prostředím. Jenže "Šílená noc" nejen že v choreografii vyznívá jako derivát předchozích filmů stejné společnosti, ale navíc jeho vlastní ozvláštnění samo představuje derivaci. Celý film okatě parafrázuje "Sám doma" a "Smrtonosnou past", přičemž tentokrát se všeho schopnými gaunery bojuje sám Santa Claus. Bohužel v praxi se ale vše redukuje na jalově juvenilní atrakci, že Santa kleje a má většinu filmu rozbitý nos a zkrvavené vousy. Samozřejmě také k likvidaci protivníků používá vánoční atributy jako ozdoby stromků. Příznačně ale nejvíc film ožívá, když se vykašle na rádoby šokování amerických diváků zblblých iluzí Vánoc, a přesune se po vzoru "Sám doma" na půdu nebo ve stylu "Komanda" do zahradního domku s nářadím. Ale ani tyto záblesky nápaditosti (byť stále derivativní) nemohou zastínit zoufalý fakt, že David Harbour nemá charisma, aby utáhl sám celý film a že Tommy Wirkola je mistr gimmick filmů, kde  finální realizace dalece zaostává za přísliby jejich chytlavého konceptu.

Další film z marketu v Cannes, jehož závěrečné titulky zastíní vše předchozí. Tentokrát proto, že v případě životopisného filmu o dospívání kreslíře a jeho vztahu s odtažitým otcem, který přežil holocaust, se v titulcích objevují jeho původní karikaturní kresby, které ještě více zahanbují generický vizuál tohoto animáku. Nad to je navíc "My Father's Secrets" smutným dokladem platnosti pravidla, že málo co dokáže odhalit tvůrčí nemohoucnost vyjadřovat se filmovými prostředky jako voice over. Filmové zpracování tak ve finále zůstává jen marně rozpohybovanou, nenápaditou a neoriginální ilustrací předlohy. [projekce s anglickým dabingem na filmovém trhu v Cannes]

Už v "Mission: Impossible - Fallout" bylo několik sekvencí, kdy film překračoval hranici fikce a budoval vznešený pomníček nejen svému hrdinovi, ale také jeho představiteli. "Top Gun: Maverick" pak už komplet celý funguje souběžně na rovinách fikce, adorační reflexe a meta komentáře. Když tedy na repliku "The end is inevitable, Maverick. Your kind is headed for extinction." zazní odpověď “Maybe so, sir. But not today.”, neříká to za sebe jen titulní hrdina či Tom Cruise coby poslední plnokrevná hollywoodská hvězda, ale také osmdesátkový model blockbusteru. Všechny kontrolky tu blikají, že tenhle starý/starosvětský kolos by neměl přece vůči té rychlejší, vymakanější, odladěnější a nejnovějším hadrwarem i softwarem napěchované konkurenci jakkoli obstát. Neustále cítíme, že takhle už se to přece nedělá, že doba je někde jinde, že si všichni žádají něco sofitikovanějšího, pokročilejšího a současnějšího (skvělá JitkaCardova má ve svém komentáři naprostou pravdu). Ale tady se prostě stvrzuje, že nezáleží na mašině, ale na pilotovi. Jistě jsou tam cheesy camp a krypto-queer roviny, ale soudě podle uculování publika to nejsou vady, nýbrž součást slastného diváckého prožitku, kdy film na diváky jen nepomrkává, ale tím svým těžko odolatelným pohledem jim hledí přímo do očí. Také můžeme dokonce po vzoru Žižekovy analýzy hudby a koncertů Rammsteinů ve vztahu k nacismu říct, že nám druhý "Top Gun" dává pasivně zakusit scientologii (byť na rozdíl od Rammsteinů není vůbec karikaturní a rozhodně zrcadlenou ideologii nepodvrací). Toma Cruise lze za řadu věcí odsuzovat i nesnášet, ale na rozdíl od ostatních megalomanů současné doby mu nelze upřít, že v jeho oboru, tedy v rámci filmových spektáklů mu není rovno. Nikoli kvůli tomu, jak má napěchované kapsy či jak sdírá své podřízené, ale naopak že všechny dokáže strhnout pro svou perfekcionistickou vizi, kterou si sám tvrdě odmaká. "Top Gun: Maverick" nám hrdě předvádí svůj banální a dávno přežitý motor, který má patřit do starého železa, ale živoucí generátor úžasu za jeho kniplem nám před očima z té rachotiny vymáčkne takový výkon, jako nikdo před ním. ___ pozn. pod čarou: V hrstce melancholicko zasněných momentů i dějových motivů Cruisova óda na létání evokuje Mijazakiho pochopitelně poetičtější a mnohovrstevnatější pomník stíhacím esům "Porco Rosso".