Nelíbilo, čekal jsem více.... Ono někdy kvantita nad kvalitou vždy nezvítězí a natočit šest filmů za rok je hodně i pro takového hypermanika, pro kterého mám v některých jeho zásecích nestoudnou slabost.
Možná přemíra rozervanosti a deprese. Možná přesně něco třeba tak, jak tady padlo o halucinacích či noční můře… Těžký film pro dospělé, natož pro děti. Budu se chtít na něj podívat ještě jednou v klidu. S prostředky, které na film režisérka mohla mít ve své době ...a co nakonec dokázala, tiše smekám.
Hodnocení leží přesně mezi trojkou a čtyřkou. Jelikož však jsem se u filmu několikrát musel nezadržitelně a nahlas (snad až cynicky) zasmát, výkony herců mě veskrze nadchly, jako kamera a zvuková stránka …, přikláním se ke čtyřce a musím konstatovat, že tohle ne příliš známé dílko doporučuji jako příjemnou neintelektuální a multižánrovou oddychovku.
Uff. Tak tohle byl hyper kýč kýčů. Já, který mám téměř veskrze kladný vztah k asijské kinematografii, libujíc se v jejich melodramatech a patosu, kterému nevadí ani jinak kila olova či litry krve, tak tohle mi přišlo jako vyzdobit si pokoj obřími pozlacenými kukačkami, k tomu si dát dva chemlonové koně z gobelínu a umělý zpívající vodopád. Tím nechci říct, že mám v úmyslu poplivat Váš pomyslný piedestal příběhů o lásce, přátelství, zradě a hrdinství, ale jen to, že, hlubší a imho dobré filmy zůstaly asi pro Vás někdy dobře skryty. Pokud bych měl oslavovat toliko jen dechberoucí a propíranou akci, tak tato mi nepřipadala až nějak přehnaně kvalitní, protože když logika postrádá všechny zuby, tak i primabalerína sic v bílé šále, tančí jen v naleštěných gumácích. Před ukřižováním mi klidně vymažte všechny body a dejte korunu z oslích uší, jsem ochoten naslouchat všem inkvizitorům, ale budu si nakonec tvrdit svoje:“….že přece se točí lepší akční filmy“.
Nikdy jsem nebyl fanouškem, natož nějakým velkým, této irské party, jelikož v době kdy byli na vrcholu své slávy, jsem poslouchal úplně jiné věci, tak proto jsem dokument, snad až trestuhodně, shlédl po takové řádce let. V rámci objektivity však dávám s uznáním palec nahoru, poněvadž si nejsem vůbec vědom, zda jsem viděl větší profesionalitu přenesenou na DVD a to ať z hlediska filmařského nebo hudebního. U2 nebudu však kvůli tohoto živáku poslouchat nějak více, ale získali si u mě nezpochybnitelný respekt.
Přistupoval jsem k německé produkci s despektem, ale musím říct, že jsem byl velmi příjemně překvapen, a to nejen uvěřitelnými scenériemi, tak i obsazením. Příběh nevykrádající klasická klišé byl ovinut dotekem lidskosti. I přes krátkou stopáž lze názorně vidět, že jde udělat plnohodnotnou pohádku.
Asi někdy vypadám, že plavu proti proudu, jen abych se snad předváděl, že to dovedu. Jenže vždy, když se člověk nechá unášet většinovým názorem ba, až davovou psychózou, může nakonec výsledek vyústit v to, že přestane mít svůj vlastní názor; kdy jeho výsledný vkus bude poplatný jen těm idejím, které pro svou krátkozrakost pokládá za jediné a svým způsobem správné.
Najednou o to více cítím jakousi potřebu „odvšivit“ tenhle zdehonestovaný Vorlův „homini lupus commercius opus“.
Možná je Tomáš kontroverzní levicový revolucionář, obhroublý a sarkastický ironik, ale na druhou stranu určitě není dementně poplatný režisér stupidních estrád a kýčovitého a kameňákovitého humoru, se kterým je jeho „Miliardář“ srovnáván.
Je to metasklepácké divadlo a herci v podstatě mají úkol přehrávat.., ano ještě více než v Kouři. Naopak ale proč zase film komparovat s dramatickým a sebezpytujícím „Kamenným mostem“. Sociální kritika se dá dělat různě, buď dotáhnu to, co chci sdělit ad absurdum, nebo jen využiji skrytých, někdy rádoby, intelektuálních narážek.
Ale zpět k filmu. Stovky schovaných odkazů ale i křivých zrcadel, dodávají na první pohled filmu nestravitelný, ba až krutě pitoreskní ráz, balancující na hraně podbízivosti a vrcholného nevkusu všeobecného klišé, že za vším stojí klientelismus, prachy, lobby a veškerý hnůj co nás tady na světě trápí. Pokud se na biják podíváte právě jen pod úhlem svého výběrového vnímání bez širšího kontextu a sebeparodického nadhledu, nestojí pro Vás asi ani za zlámaný pětník. Pokud však přijmete pravidla, že hra je jen„hrou“ (a vlastně samotný neoddiskutovatelný režisérův rukopis), budete se královsky bavit. Jestliže jen tvrdošíjně budete obhajovat ten první a bezprecedentní pohled, je mi Vás ale (slovy programového ředitele tv.one Milana Šteindlera), milí diváci, upřímně líto.
Moc bych si přál, aby film, byť je napadrť roztrhán, byl v budoucnosti revidován stejně jako Dědictví od Chytilové. (A hudba byla výborná !!)
Pro téměř čirého existencioanlistu, ke kterým se počítám, je tato Cesta téměř ryzím zklamáním. Záběry, někdy vkusné, fungují jen jako nabajcované fotky na oko bez spojitosti sobě vlastní. Slzy Vigga (kterého mám rád) byly možná pravé, ale chyběla jim sůl, ta, co na tvářích pálí doopravdy. Uhlazená syrovost není syrovou uhlazeností a Nick Cave v muzice atmosféru nezachrání. (... když poletující popel, tak si dám raději Silent Hill).
Jedná se o klasickou asijskou (spíše HK) multižánrovku, na základě (snad) skutečných událostí, kde došlo k záměrnému a evidentnímu porušení většiny filmových tabu. Opakuji filmového, ale ne veškerého, kterého je naše plémě Člověka rozumného schopno.
Odsuzovaný humor, který v asijských (resp. HK filmech) plní trochu jinou funkci než třeba u amerických splatterů, a na rozdíl od dalších zde přítomných recenzentů, mi v tady tomto, doslova řeznickém pojednání, vyloženě sednul. Ano jako pihel na hrnec. Vím, že každý nemá rád sladkokyselé polévky s přídavkem červeného plamenometu, jenž bývá v jejich bistrech nesměle položen na výdejním pultu, či přímo na servírovacím kulatém stole, kdy je tudíž vydáván za dochucovadlo. Každopádně pro většinu lidí bývá už nestravitelný pohled na něj, potažmo jen z řad zkušenějších a zvídavějších je obvykle žádaný v množství menším než malém. Já jsem mu však propadl.
Na druhou stranu neprahnu po dalším a navýšeném explicitním výrazivu tohoto „uměleckého“ subžánru. Hranice hostility zde byla překonána, Mont Everest byl dobyt. Jestli však má ještě někdo chuť, ubalit si jointa a slajdovat kopec dolů, tak v tomhle kupé (utrženého) vlaku mě už ale neuvidí. Obouvám si mačky a obezřetně se uchýlím k pomalému sestupu, kdy se budu kochat slunečními paprsky, které tak hladce protínají mrazem ojíněné mraky a těšit se na to, až se zase posadím na kus zelené a jarem vonící trávy.
Myslel jsem, že se dívám na on-line show z pohledu nemocného mozku. Byla to zrůdnost, o to však uvěřitelnější. Nebojím se dát pět. Filmařina na nejvyšší úrovni.
Zdařilá studie rozpadu rodiny, která po letech neztratila na své aktuálnosti. Vízner, není jenom medický kretén Boba, čestný princ a šlechtic Vilibald či malomluvný Saturnin, ale IMHO obstál v náročnější roli manžela, ano i domácího „násilníka“ (!) ...a po té osudem zkoušeného existencionalisty, byť s nálepkou: knihovník. Nečekejte pitomé gagy,i když má na to kukuč, některé premisy brousí nečekaně pěkně do živého.
Náročně neoddiskutovatelně nenáročná neodiskuze.
Herecká agravace hlavních (a jediných) protagonistů tahá za všechny konečky ať již ze strany od teatrálního absurdna až po morálně emotivní vývěvy, kdy tyto přesně zapadají do stylu vytříbené viktoriánské vily s vroubovanými střevy ala Startrek-Heute. Mým vrcholem je imho ten ztělesněný konglomerát kříženého Clouseau s Columbem, kdy jsem se opravdu královsky bavil. To přehrávání přece nebylo samoúčelné, že pane režisére, rukotělo vůdče. Jen ta pointa byla trošku odbytá, kdy ke katarzi chybělo více než možná posledních 100 yardů k Marianne. Pro celkové podhodnocení snímku půl bodu přidávám na čtyři kopečky zmrzliny.
Jsem primitivní a hloupý. Bohužel jinak bych asi nenapsal tohle hodnocení, téměř proti všem. Za těch pár let co tady na světě běhám, mám už také něco, nejen ve filmech, nakoukáno. Bohužel neujíždím na retro vlně sedmdesátek, jelikož nejsem teenager a neujíždím na (pseudo)dokumentárních policejních filmech, protože jsem si zažil svoje. Dokonalost režie (forma) zvítězivší nad obsahem. Kde se ztratila atmosféra, kde se ztratila přímočarost, kde se podělo charisma…? Nenašel jsem rovněž žádnou hloubku postav, neidentifikoval jsem se s žádným hrdinou…ani obětí. Jen vytříbenost, kterou dostanete na velkém a nablýskaném podnose v navoněné restauraci; já však dám přednost opravdovému guláši z kotlíku, vařeném v přírodě. Možná, že se Fincher zalekl sám sebe, či povýšil svůj status na profesorský piedestal…, nebudu se přidávat k dalším neznabohům a dokola předkládat jeho opus magnum se7en, ale zdá se mi, že se nechal (tady volně) inspirovat asijským klenotem „Memories of Murder“ a z nedostatku své vlastní invence, pardon, své neupřitelné stylovosti, se nakonec jal i nyní dělat po svém „The Girl with the Dragon Tattoo“, na které se ani vlastně podívat nechci. Nechci také sklouznout na průměrný průměr a dávat trojku z milosti či respektu před velkým jménem, nebo naopak ani zbytečně hanit. Je to můj subjektivní dojem a za tím si stojím.
Poselství má snímek v mnohem větším přesahu než v samotném zpracovaní. Kostýmy a prostředí málo "dirty", akční scény spíše ochotnické. Proti Cainovi však nic nemám. Jinak Vláčil s tímhle rozpočtem by z toho vytřískal zaručeně více.
Příjemné překvapení mi připravila na nedělní „vařící“ dopoledne na cti utrhačná Nova. Již kakofonické zvuky symfonického orchestru dávaly předtuchu, že nepůjde jen o tak běžnou kriminálku, co by zapadla do tuctovosti braků, které jsou na tomto kanále vysílany v nemnohdá v divácky přitažlivějším čase. Šedočerný les a vněm zaparkovaný sympatický Saab před hnusnou chatkou, která mi okamžitě evokovala místo hlavního konání opulentního Raimiho Evildead; …z něj prchající ztrápená bruneta, pronásledovaná vousatým uklidňovatelem, jenž jí, mu po zbytečně poskytnutém intermezzu, nechá až příliš nekompromisně odjet pryč. Celé dějství jako z VIP lóže sleduje necudný Adamec, který se po tomto svém hereckém debutu stal raději známým TV režisérem, ne kvůli toho, že by mu herectví nešlo, ale to z důvodů čistě pragmatických, aby si totiž nevysloužil nálepku jako Perkins v Psycho, kterého nechtěli mimo úchyláky obsazovat. Přespříliš koketní, jak dále vyšlo najevo, bruneta č.1 to měla spočítáno velice záhy. Jako v pořadí druhá -„Pyšná princezna“ skonala opravdu až Argentovským způsobem (nebo naopak ??) . A nakonec č.3, sice opět bruneta, ale nepravá a … (uvidíte sami). V povedeném scénáři, kde všichni lhali, mystifikovali nebo alespoň lehce fabulovali, vyčnívají přesvědčivě kvalitní herecké výkony a to včetně, již zde na fóru uvedeného a jak jinak jindy než mamlasoidního, pana Moučky. Cupák, co by elév s lehce přebujelým libidem k paní svědkové, mu zdatně v nesourodé dvojici sekunduje. Podezřelí byli (a motiv měli) jak ve správné detektivce všichni…, a kdyby Sklenčka nedotáhl svého deviantního syna na psychiatrii, tak by asi vyšetřili starou bačkoru, nebo by postupně mladý Adamec z patologické žárlivosti a msty vyhubil celý štáb…:-P.
Ne, už vážně, film je nejen dobře zrežírovaný, napínavý a atmosferický, i s prvky explicitního násilí, ale plný široké škály lidských charakterů, které jsou vkusně, stručně a nenásilně načrtnuty, a proto je pro mě uvěřitelným a tudíž přesvědčivým. Možná je i trošku sarkasticko - moralistickou hozenou rukavicí ještě po osmašedesátém „neznormalizované“ společnosti, kdy jsem navíc v celém snímku neslyšel jediné slovo „bezpečnost“ a snad ani soudruh, kterou bez studu mohl ze země zvednout možná až renomovaný Svobodova se Sametovými vrahy, ale hlavně každopádně ikonou ba slabikářem, něco jako Škola hry na kytaru pro začátečníky od Jiřího Jirmala, pro Ty, co chtějí natočit kvalitní kriminální podívanou.
Pokud mám srovnat s také zánovním (o tři roky mladším) Vrahem co přichází v noci, tak je to propad o dvě příčky dolů. Mistr je už trochu "vyšeptaný", své minuty slávy si užil ve zlatých osmdesátkách. Nelíbilo se mi anglické znění (v italštině jsem to nesehnal), byť DTS co se týká hudby, nebylo špatné. Ta posraná globální amerikanizace s plastovými kelímky a hnusnou colou zasáhla i "policajty" v Římě. Kdeže jsou ty staré časy…
Pěkné rekvizity a vlhkohnědá vůně padesátých let, jenže Salmě ani Johnovi film moc nesednul. Snímek mě nechal úplně lhostejným a to na tři hvězdy nestačí.
Lyricko- Yakuzácký epos, při kterém nakrmíte všechny emoce od shora dolů jako na horské dráze. Hromada patosu z toho možná ční jak sláma z venkovských bot, ale já prostě to takhle miluju. Nakonec máte si chuť protáhnout také kulku hlavou, protože …“ když se bojíš smrti tak dlouho, tak dosáhneš bodu, kdy si budeš přát, abys zemřel.“ Takeshi Kitano: scénář, střih, režie, hlavní role. Bravo, bravo (!)
De Palma válí. Zfilmovaný gangsterský komiks. Místy sice až značně předvídatelný, ale pro finální honičku krásných 80%. Pozn. Penna jsem poznal až podle titulků :-O.
Tohle jsou vizuální orgie a feeling těch nejlepších giallovských let.
Herci a potažmo zápletka jsou až na druhém místě. Žádná digitální kamera a efekty nenahradí
"praskot" velmi ostré jehly. Možná až příliš místy rozvláčné, ale pro fanoušky tohoto subžánru velmi stravitelné.
V sedmi letech bych to možná "žral", ale na dnes již vyčpělý námět, je i zpracování, které je poplatné době, velmi omšelé. Klasické narativní vyprávění mi nevadí, ale tady zmiňovanou paranoidní atmosféru jsem necítil. Kafku mám rád, to však také neznamená, že dám trojku za to, že jeho jméno bylo skloňováno v prologu. Dovolím si ještě jednu poznámku, Hackman se tady také nějak imho extra nepředvedl.
Těžké a znepokojující. Když se Vám dostaví životní krize středního věku spojená s nemocí v nevyléčitelném stavu, začnete dělat (náhle) inventuru duše. Je příliš málo času vrátit na trať zpátky vlaky, co již byly dávno vykolejeny. Překotností zachránit to, co jsme mohli dřív, můžeme způsobit ještě větší lapálie. „Nejvíce zraňujme ty, které milujeme.“ Javier Bardem v životní roli. Více zde. 90% (Ta pátá hvězda je pro něj).
Docela příjemné překvapení na ryze (dle obalu) ženský film. Konec mne už trochu nudil... nevěřil jsem mu. Michelle studená a vybroušená jako diamant a Renée klasicky jako spařený buldoček :-P Jinak ale zasloužená trojka.
Pár silných momentů vyzdvihává relativně obyčejné příběhy "normálních" lidí. Pro někoho klišé, avšak jak vejce do malty vytvrdily dnešní večer, jak tóny spadaného listí, kterého skví se na podzim haldy, toho co hledáme, po čem prahneme či toužíme. A než se někdy rozkoukáme a dotáhneme do kýžené mety…tak nejen smrt může lásku pohřbít. Přesto v nás z každé(ho) zůstane něco navěky.
Moje komentáře
Zmeškaný hovor (2003)
Nelíbilo, čekal jsem více.... Ono někdy kvantita nad kvalitou vždy nezvítězí a natočit šest filmů za rok je hodně i pro takového hypermanika, pro kterého mám v některých jeho zásecích nestoudnou slabost.
Veverka a kouzelná mušle (1988)
Možná přemíra rozervanosti a deprese. Možná přesně něco třeba tak, jak tady padlo o halucinacích či noční můře… Těžký film pro dospělé, natož pro děti. Budu se chtít na něj podívat ještě jednou v klidu. S prostředky, které na film režisérka mohla mít ve své době ...a co nakonec dokázala, tiše smekám.
Do noci (1985)
Hodnocení leží přesně mezi trojkou a čtyřkou. Jelikož však jsem se u filmu několikrát musel nezadržitelně a nahlas (snad až cynicky) zasmát, výkony herců mě veskrze nadchly, jako kamera a zvuková stránka …, přikláním se ke čtyřce a musím konstatovat, že tohle ne příliš známé dílko doporučuji jako příjemnou neintelektuální a multižánrovou oddychovku.
Venkovský učitel (2007)
Na druhé podívání zvyšuji s plným vědomím na čtyři a říkám, že film ještě (minimálně ve mě)uzraje. Bydžovské jsem to plně věřil.
Killer (1989)
Uff. Tak tohle byl hyper kýč kýčů. Já, který mám téměř veskrze kladný vztah k asijské kinematografii, libujíc se v jejich melodramatech a patosu, kterému nevadí ani jinak kila olova či litry krve, tak tohle mi přišlo jako vyzdobit si pokoj obřími pozlacenými kukačkami, k tomu si dát dva chemlonové koně z gobelínu a umělý zpívající vodopád. Tím nechci říct, že mám v úmyslu poplivat Váš pomyslný piedestal příběhů o lásce, přátelství, zradě a hrdinství, ale jen to, že, hlubší a imho dobré filmy zůstaly asi pro Vás někdy dobře skryty. Pokud bych měl oslavovat toliko jen dechberoucí a propíranou akci, tak tato mi nepřipadala až nějak přehnaně kvalitní, protože když logika postrádá všechny zuby, tak i primabalerína sic v bílé šále, tančí jen v naleštěných gumácích. Před ukřižováním mi klidně vymažte všechny body a dejte korunu z oslích uší, jsem ochoten naslouchat všem inkvizitorům, ale budu si nakonec tvrdit svoje:“….že přece se točí lepší akční filmy“.
U2: Rattle and Hum (koncert) (1988)
Nikdy jsem nebyl fanouškem, natož nějakým velkým, této irské party, jelikož v době kdy byli na vrcholu své slávy, jsem poslouchal úplně jiné věci, tak proto jsem dokument, snad až trestuhodně, shlédl po takové řádce let. V rámci objektivity však dávám s uznáním palec nahoru, poněvadž si nejsem vůbec vědom, zda jsem viděl větší profesionalitu přenesenou na DVD a to ať z hlediska filmařského nebo hudebního. U2 nebudu však kvůli tohoto živáku poslouchat nějak více, ale získali si u mě nezpochybnitelný respekt.
Hvězdné tolary (TV film) (2011)
Přistupoval jsem k německé produkci s despektem, ale musím říct, že jsem byl velmi příjemně překvapen, a to nejen uvěřitelnými scenériemi, tak i obsazením. Příběh nevykrádající klasická klišé byl ovinut dotekem lidskosti. I přes krátkou stopáž lze názorně vidět, že jde udělat plnohodnotnou pohádku.
Ulovit miliardáře (2009)
Asi někdy vypadám, že plavu proti proudu, jen abych se snad předváděl, že to dovedu. Jenže vždy, když se člověk nechá unášet většinovým názorem ba, až davovou psychózou, může nakonec výsledek vyústit v to, že přestane mít svůj vlastní názor; kdy jeho výsledný vkus bude poplatný jen těm idejím, které pro svou krátkozrakost pokládá za jediné a svým způsobem správné. Najednou o to více cítím jakousi potřebu „odvšivit“ tenhle zdehonestovaný Vorlův „homini lupus commercius opus“. Možná je Tomáš kontroverzní levicový revolucionář, obhroublý a sarkastický ironik, ale na druhou stranu určitě není dementně poplatný režisér stupidních estrád a kýčovitého a kameňákovitého humoru, se kterým je jeho „Miliardář“ srovnáván. Je to metasklepácké divadlo a herci v podstatě mají úkol přehrávat.., ano ještě více než v Kouři. Naopak ale proč zase film komparovat s dramatickým a sebezpytujícím „Kamenným mostem“. Sociální kritika se dá dělat různě, buď dotáhnu to, co chci sdělit ad absurdum, nebo jen využiji skrytých, někdy rádoby, intelektuálních narážek. Ale zpět k filmu. Stovky schovaných odkazů ale i křivých zrcadel, dodávají na první pohled filmu nestravitelný, ba až krutě pitoreskní ráz, balancující na hraně podbízivosti a vrcholného nevkusu všeobecného klišé, že za vším stojí klientelismus, prachy, lobby a veškerý hnůj co nás tady na světě trápí. Pokud se na biják podíváte právě jen pod úhlem svého výběrového vnímání bez širšího kontextu a sebeparodického nadhledu, nestojí pro Vás asi ani za zlámaný pětník. Pokud však přijmete pravidla, že hra je jen„hrou“ (a vlastně samotný neoddiskutovatelný režisérův rukopis), budete se královsky bavit. Jestliže jen tvrdošíjně budete obhajovat ten první a bezprecedentní pohled, je mi Vás ale (slovy programového ředitele tv.one Milana Šteindlera), milí diváci, upřímně líto. Moc bych si přál, aby film, byť je napadrť roztrhán, byl v budoucnosti revidován stejně jako Dědictví od Chytilové. (A hudba byla výborná !!)
Cesta (2009)
Pro téměř čirého existencioanlistu, ke kterým se počítám, je tato Cesta téměř ryzím zklamáním. Záběry, někdy vkusné, fungují jen jako nabajcované fotky na oko bez spojitosti sobě vlastní. Slzy Vigga (kterého mám rád) byly možná pravé, ale chyběla jim sůl, ta, co na tvářích pálí doopravdy. Uhlazená syrovost není syrovou uhlazeností a Nick Cave v muzice atmosféru nezachrání. (... když poletující popel, tak si dám raději Silent Hill).
Smrt za oponou (1966)
Dvě za "sebenadhled" zpěvu Matušky v rádiu a za jeho "popravu" bez výzvy a varovného výstřelu :-o.
Americká panna (2009)
odpad!Bohužel mě nenapadá nic, za co bych měl dát alespoň deset procent.
Ba Xian fan dian zhi ren rou cha shao bao (1993)
Jedná se o klasickou asijskou (spíše HK) multižánrovku, na základě (snad) skutečných událostí, kde došlo k záměrnému a evidentnímu porušení většiny filmových tabu. Opakuji filmového, ale ne veškerého, kterého je naše plémě Člověka rozumného schopno. Odsuzovaný humor, který v asijských (resp. HK filmech) plní trochu jinou funkci než třeba u amerických splatterů, a na rozdíl od dalších zde přítomných recenzentů, mi v tady tomto, doslova řeznickém pojednání, vyloženě sednul. Ano jako pihel na hrnec. Vím, že každý nemá rád sladkokyselé polévky s přídavkem červeného plamenometu, jenž bývá v jejich bistrech nesměle položen na výdejním pultu, či přímo na servírovacím kulatém stole, kdy je tudíž vydáván za dochucovadlo. Každopádně pro většinu lidí bývá už nestravitelný pohled na něj, potažmo jen z řad zkušenějších a zvídavějších je obvykle žádaný v množství menším než malém. Já jsem mu však propadl. Na druhou stranu neprahnu po dalším a navýšeném explicitním výrazivu tohoto „uměleckého“ subžánru. Hranice hostility zde byla překonána, Mont Everest byl dobyt. Jestli však má ještě někdo chuť, ubalit si jointa a slajdovat kopec dolů, tak v tomhle kupé (utrženého) vlaku mě už ale neuvidí. Obouvám si mačky a obezřetně se uchýlím k pomalému sestupu, kdy se budu kochat slunečními paprsky, které tak hladce protínají mrazem ojíněné mraky a těšit se na to, až se zase posadím na kus zelené a jarem vonící trávy.
Angst (1983)
Myslel jsem, že se dívám na on-line show z pohledu nemocného mozku. Byla to zrůdnost, o to však uvěřitelnější. Nebojím se dát pět. Filmařina na nejvyšší úrovni.
Navždy do dálek Tichomoří (TV film) (1983)
Zdařilá studie rozpadu rodiny, která po letech neztratila na své aktuálnosti. Vízner, není jenom medický kretén Boba, čestný princ a šlechtic Vilibald či malomluvný Saturnin, ale IMHO obstál v náročnější roli manžela, ano i domácího „násilníka“ (!) ...a po té osudem zkoušeného existencionalisty, byť s nálepkou: knihovník. Nečekejte pitomé gagy,i když má na to kukuč, některé premisy brousí nečekaně pěkně do živého.
Slídil (2007)
Náročně neoddiskutovatelně nenáročná neodiskuze. Herecká agravace hlavních (a jediných) protagonistů tahá za všechny konečky ať již ze strany od teatrálního absurdna až po morálně emotivní vývěvy, kdy tyto přesně zapadají do stylu vytříbené viktoriánské vily s vroubovanými střevy ala Startrek-Heute. Mým vrcholem je imho ten ztělesněný konglomerát kříženého Clouseau s Columbem, kdy jsem se opravdu královsky bavil. To přehrávání přece nebylo samoúčelné, že pane režisére, rukotělo vůdče. Jen ta pointa byla trošku odbytá, kdy ke katarzi chybělo více než možná posledních 100 yardů k Marianne. Pro celkové podhodnocení snímku půl bodu přidávám na čtyři kopečky zmrzliny.
Zodiac (2007)
Jsem primitivní a hloupý. Bohužel jinak bych asi nenapsal tohle hodnocení, téměř proti všem. Za těch pár let co tady na světě běhám, mám už také něco, nejen ve filmech, nakoukáno. Bohužel neujíždím na retro vlně sedmdesátek, jelikož nejsem teenager a neujíždím na (pseudo)dokumentárních policejních filmech, protože jsem si zažil svoje. Dokonalost režie (forma) zvítězivší nad obsahem. Kde se ztratila atmosféra, kde se ztratila přímočarost, kde se podělo charisma…? Nenašel jsem rovněž žádnou hloubku postav, neidentifikoval jsem se s žádným hrdinou…ani obětí. Jen vytříbenost, kterou dostanete na velkém a nablýskaném podnose v navoněné restauraci; já však dám přednost opravdovému guláši z kotlíku, vařeném v přírodě. Možná, že se Fincher zalekl sám sebe, či povýšil svůj status na profesorský piedestal…, nebudu se přidávat k dalším neznabohům a dokola předkládat jeho opus magnum se7en, ale zdá se mi, že se nechal (tady volně) inspirovat asijským klenotem „Memories of Murder“ a z nedostatku své vlastní invence, pardon, své neupřitelné stylovosti, se nakonec jal i nyní dělat po svém „The Girl with the Dragon Tattoo“, na které se ani vlastně podívat nechci. Nechci také sklouznout na průměrný průměr a dávat trojku z milosti či respektu před velkým jménem, nebo naopak ani zbytečně hanit. Je to můj subjektivní dojem a za tím si stojím.
Poslední údolí (1970)
Poselství má snímek v mnohem větším přesahu než v samotném zpracovaní. Kostýmy a prostředí málo "dirty", akční scény spíše ochotnické. Proti Cainovi však nic nemám. Jinak Vláčil s tímhle rozpočtem by z toho vytřískal zaručeně více.
Vím, že jsi vrah... (1971)
Příjemné překvapení mi připravila na nedělní „vařící“ dopoledne na cti utrhačná Nova. Již kakofonické zvuky symfonického orchestru dávaly předtuchu, že nepůjde jen o tak běžnou kriminálku, co by zapadla do tuctovosti braků, které jsou na tomto kanále vysílany v nemnohdá v divácky přitažlivějším čase. Šedočerný les a vněm zaparkovaný sympatický Saab před hnusnou chatkou, která mi okamžitě evokovala místo hlavního konání opulentního Raimiho Evildead; …z něj prchající ztrápená bruneta, pronásledovaná vousatým uklidňovatelem, jenž jí, mu po zbytečně poskytnutém intermezzu, nechá až příliš nekompromisně odjet pryč. Celé dějství jako z VIP lóže sleduje necudný Adamec, který se po tomto svém hereckém debutu stal raději známým TV režisérem, ne kvůli toho, že by mu herectví nešlo, ale to z důvodů čistě pragmatických, aby si totiž nevysloužil nálepku jako Perkins v Psycho, kterého nechtěli mimo úchyláky obsazovat. Přespříliš koketní, jak dále vyšlo najevo, bruneta č.1 to měla spočítáno velice záhy. Jako v pořadí druhá -„Pyšná princezna“ skonala opravdu až Argentovským způsobem (nebo naopak ??) . A nakonec č.3, sice opět bruneta, ale nepravá a … (uvidíte sami). V povedeném scénáři, kde všichni lhali, mystifikovali nebo alespoň lehce fabulovali, vyčnívají přesvědčivě kvalitní herecké výkony a to včetně, již zde na fóru uvedeného a jak jinak jindy než mamlasoidního, pana Moučky. Cupák, co by elév s lehce přebujelým libidem k paní svědkové, mu zdatně v nesourodé dvojici sekunduje. Podezřelí byli (a motiv měli) jak ve správné detektivce všichni…, a kdyby Sklenčka nedotáhl svého deviantního syna na psychiatrii, tak by asi vyšetřili starou bačkoru, nebo by postupně mladý Adamec z patologické žárlivosti a msty vyhubil celý štáb…:-P. Ne, už vážně, film je nejen dobře zrežírovaný, napínavý a atmosferický, i s prvky explicitního násilí, ale plný široké škály lidských charakterů, které jsou vkusně, stručně a nenásilně načrtnuty, a proto je pro mě uvěřitelným a tudíž přesvědčivým. Možná je i trošku sarkasticko - moralistickou hozenou rukavicí ještě po osmašedesátém „neznormalizované“ společnosti, kdy jsem navíc v celém snímku neslyšel jediné slovo „bezpečnost“ a snad ani soudruh, kterou bez studu mohl ze země zvednout možná až renomovaný Svobodova se Sametovými vrahy, ale hlavně každopádně ikonou ba slabikářem, něco jako Škola hry na kytaru pro začátečníky od Jiřího Jirmala, pro Ty, co chtějí natočit kvalitní kriminální podívanou.
Prezidentův muž (TV film) (2000)
odpad!Chce se mi zvracet... (stačilo 15 závěrečných minut, kdy jsem přemýšlel, jestli je to opravdu možné ??!!)
Karetní hráč (2004)
Pokud mám srovnat s také zánovním (o tři roky mladším) Vrahem co přichází v noci, tak je to propad o dvě příčky dolů. Mistr je už trochu "vyšeptaný", své minuty slávy si užil ve zlatých osmdesátkách. Nelíbilo se mi anglické znění (v italštině jsem to nesehnal), byť DTS co se týká hudby, nebylo špatné. Ta posraná globální amerikanizace s plastovými kelímky a hnusnou colou zasáhla i "policajty" v Římě. Kdeže jsou ty staré časy…
Zabijáci osamělých srdcí (2006)
Pěkné rekvizity a vlhkohnědá vůně padesátých let, jenže Salmě ani Johnovi film moc nesednul. Snímek mě nechal úplně lhostejným a to na tři hvězdy nestačí.
Nejkrásnější hádanka (2008)
Hodně slabé, druhá hvězdička je za Horvátha při závěrečných titulcích. Dříve jsem to neslyšel. Pěkný text a civilní nemuzikálový projev.
Sonatine (1993)
Lyricko- Yakuzácký epos, při kterém nakrmíte všechny emoce od shora dolů jako na horské dráze. Hromada patosu z toho možná ční jak sláma z venkovských bot, ale já prostě to takhle miluju. Nakonec máte si chuť protáhnout také kulku hlavou, protože …“ když se bojíš smrti tak dlouho, tak dosáhneš bodu, kdy si budeš přát, abys zemřel.“ Takeshi Kitano: scénář, střih, režie, hlavní role. Bravo, bravo (!)
Carlitova cesta (1993)
De Palma válí. Zfilmovaný gangsterský komiks. Místy sice až značně předvídatelný, ale pro finální honičku krásných 80%. Pozn. Penna jsem poznal až podle titulků :-O.
Tmavě červená (1975)
Tohle jsou vizuální orgie a feeling těch nejlepších giallovských let. Herci a potažmo zápletka jsou až na druhém místě. Žádná digitální kamera a efekty nenahradí "praskot" velmi ostré jehly. Možná až příliš místy rozvláčné, ale pro fanoušky tohoto subžánru velmi stravitelné.
Princip domina (1977)
V sedmi letech bych to možná "žral", ale na dnes již vyčpělý námět, je i zpracování, které je poplatné době, velmi omšelé. Klasické narativní vyprávění mi nevadí, ale tady zmiňovanou paranoidní atmosféru jsem necítil. Kafku mám rád, to však také neznamená, že dám trojku za to, že jeho jméno bylo skloňováno v prologu. Dovolím si ještě jednu poznámku, Hackman se tady také nějak imho extra nepředvedl.
Propadlí lásce (1997)
Meg je odsouzena, nebo možná pro někoho předurčena, k hraní v (kvazi)romantických komediích. Rozhodně mi to vůbec nesedlo.
Biutiful (2010)
Těžké a znepokojující. Když se Vám dostaví životní krize středního věku spojená s nemocí v nevyléčitelném stavu, začnete dělat (náhle) inventuru duše. Je příliš málo času vrátit na trať zpátky vlaky, co již byly dávno vykolejeny. Překotností zachránit to, co jsme mohli dřív, můžeme způsobit ještě větší lapálie. „Nejvíce zraňujme ty, které milujeme.“ Javier Bardem v životní roli. Více zde. 90% (Ta pátá hvězda je pro něj).
Bílý oleandr (2002)
Docela příjemné překvapení na ryze (dle obalu) ženský film. Konec mne už trochu nudil... nevěřil jsem mu. Michelle studená a vybroušená jako diamant a Renée klasicky jako spařený buldoček :-P Jinak ale zasloužená trojka.
Paříž (2008)
Pár silných momentů vyzdvihává relativně obyčejné příběhy "normálních" lidí. Pro někoho klišé, avšak jak vejce do malty vytvrdily dnešní večer, jak tóny spadaného listí, kterého skví se na podzim haldy, toho co hledáme, po čem prahneme či toužíme. A než se někdy rozkoukáme a dotáhneme do kýžené mety…tak nejen smrt může lásku pohřbít. Přesto v nás z každé(ho) zůstane něco navěky.