JB2203

Ani ne tak horor, jako spíš ufňukané sentimentální melodrama říznuté new age agitkou a okořeněné několika fádními duchy. Nikdy jsem neměl rád prvoplánově vyděračské filmy, kde hlavní postava postupně umírá na rakovinu či jinou nevyléčitelnou chorobu. Z mého pohledu je to ten nejlacinější způsob, jak diváka k slzám a uznání dojmout. V případě Půlnočního klubu nám těchto nešťastníků autoři servírují hnedle několik, a aby to bylo ještě dojemnější, všechny juvenilního věku. Ostatně celý koncept hospicu s mladými pacienty čekajícími na smrt (takhle vypadají a uvažují nemocní v terminálním stádiu rakoviny?) ve mně během sledování neustále vyvolával pocit kalkulu a nevěrohodnosti ke konci příběhové linie ještě absurdně umocněný jakýmsi ideologickým záměrem o rozšíření pojmu "LGBT" na něco jako "LGBTK", kde K rovná se kyborg. Jediné, co mě udrželo těch přepálených deset epizod zhlédnout, byla očekávaná Flanaganovská atmosféra a místy útěšné herecké výkony některých mladých představitelů, k jejichž postavám jsem si i přes všechny ty lepkavé bažiny sentimentu přece jen proklestil cestu. Myslím, že největším problémem je zde samotný námět. Určujícím aspektem hororu by měl být především strach, strach o život jedné či více postav. V tomto případě je však osten divákova strachu víceméně otupen vědomím, že všechny hlavní postavy stejně v průběhu následného děje zemřou. Snad jen, že by se jako deus ex machina objevil na scéně Igor Chaun s bílou paní vedoucí za ruku malou holčičku a pomocí starořeckého rituálu nebo bylinkového čaje zasadil smrti smrtící ránu? Pro mě jednoznačně nejslabší seriálový Flanagan.

Ovlivněn kritikami a zdejším hodnocením, snažil jsem se najít na Pozadí událostí cokoli negativního, co by mě o nízkých kvalitách minisérie v intencích apriorního očekávání přesvědčilo. Leč po jejím zhlédnutí jsem navzdory tomuto očekávání nabyl zcela opačného dojmu. Z mého pohledu se totiž jedná o inteligentní, vtipné a zábavné dílo s parodickým přesahem zacíleným na zjevné pokrytectví nejen modelových charakterů uvnitř samotného příběhu, ale evidentně (v nezamýšlené nadstavbě) i na pokrytectví leckterých rádoby osvícených kritiků (item z řad zdejších uživatelů). Hřebejkovi se opět podařilo udržet herecké kreace v meritu režijního záměru a vybudovat na nich mnohovrstevný příběh, jehož primárním záměrem nebylo diváka moralizovat či mravně kotvit, nýbrž a především bavit, což se, myslím, povedlo na výbornou. No, jednu hvězdičku si ve svém verdiktu přece jenom odpustím, a to za příliš nablýskané ostruhy zabodnuté do slabin mé věkem cizelované prudérnosti. P.S.: Potom, co jsem si o seriálu v posledních dnech přečetl, mám pocit, že všichni kritizující věděli lépe než sami autoři o čem to mělo být, jakým způsobem to mělo odrážet realitu a jak to mělo být natočeno. Jakoby umělecká nadsázka, tvůrčí nadhled či prostá sebeironie neměly v případě Pozadí událostí licencované právo na tvůrčí realizaci. Mimochodem, odsuzovat umělecký počin za to, že nenaplnil mé vlastní představy o jeho strukturální formě a morálním vyznění, mi přijde nanejvýš pochybné.

Nabubřelá forma převyšující plytký obsah. Popkulturní manýra umně sestříhaná v snaživý leč úmorný a povrchní kýč.

Spektákl to byl bezpochyby kvalitní, tedy alespoň po té tvůrčí stránce, leč sledovat poměrně nemilosrdnou stopáž 120ti minut dvě krajně nesympatické fuchtle (potažmo jednu), hraničilo s duševním sebemrskačstvím. Po dlouhé době film, kde mě všechny figury neskutečně sra*.  Ale možná to bylo dáno toliko mojí letitou nelibostí vůči rádoby umělecké tvorbě frustrovaných intelektuálek. Dokoukal jsem to snad jen kvůli dvěma působivým symbolickým výjevům a nepřiznané divácké touze zvědět, k jaké že to závěrečné katarzi režisérka tento tíživý konstrukt směruje. Ani nevím, zda jsem byl za svoji trpělivost odměněn nebo pohříchu potrestán.

Útrpná Odyssea za hranice filmového hnusu. Vůbec jsem nepochopil, proč něco takového vzniklo. Jako divák jsem byl obdařen toliko odpudivou mozaiku žánrových obrázků ze života zvráceného chlápka. Sice umně zpracovanou, leč nepřinášející nic víc, než prožitek odporu a znechucení. Nevím pro koho byl tento film vlastně určen ani v čem tkvěl autorův tvůrčí záměr, ale z mého pohledu se jednalo pouze o vyprázdněnou uměleckou formu, o znepokojující útvar vybujelý jako nádor na sliznici všeobecně akceptovatelného vkusu. Jediné, co snad lze na filmu nekriticky obdivovat, jsou herecké výkony všech zúčastněných, a také prostředí a mistrně zachycená dobová atmosféra, tedy aspekty, které u mne nakonec vyvolaly jistou shovívavost odrážející se i v mém celkovém hodnocení. Na závěr bych rád zdůraznil, že se vůbec nejedná o špatný film, spíše o něco, co průměrný divák mého naturelu nechce na plátně vidět. Teď jen najít způsob, jak to dostat z hlavy.

Ale jo, když k tomu přistoupíme jako k žánrové parodii, dostaneme celkem zábavnou hororovou jednohubku, která dokáže zaujmout nejen mírně zvráceným a nekorektním humorem, ale především sympatickými figurami, jejichž osud je nám sice dopředu víceméně jasný, ale jimž se přesto daří udržet divákovu pozornost až do samého konce, jejich i celého filmu. Nový Braindead to sice není, ale v intencích správného pochopení tvůrčího záměru autorů se jedná o docela chvályhodný počin.

Nepříjemný intelektuální konstrukt. Je to ten typ filmu, který můžeme adorovat pro jeho nesporné tvůrčí kvality nebo zavrhnout jako účelově vykalkulovaný projekt, jehož prvořadým cílem je přesvědčit diváka o své umělecké výlučnosti. Chladná odtažitost. Dokonale vyleštěné sklo znemožňující jakoukoli důvěrnější participaci na dějovém toku. Jako bych nebyl pozván a celou tu naaranžovanou hostinu musel sledovat z povzdálí v předem dané roli obdivovatele. V podstatě není co vytknout, a přesto se mi na film nedívalo dobře. Především kvůli několika prvoplánovým motivům (násilí, nemoc), cíleně znepříjemňujícím (můj) divácký zážitek. Nebýt obou hlavních představitelů, ve svých hereckých kreacích bezpochyby fascinujících, zřejmě bych to ani nedokoukal.

Podmanivá směsice divnosti a naivity, místy iritující, místy úsměvná, přesto udržující pozornost až do samého konce. Kdyby to samé natočili na západě, dal bych tomu dozajista odpad, v tomto případě však asijská poetika kritické hrany mého pohledu výrazně obrousila. Takže skoro za 3.

Takové rodinné komorní drama se společenským přesahem. Scény z manželského života na ruský způsob. Je tam otec, matka, dva synové, rodinný přítel, milenka, duchovní, vzpomínaný pes, čtyři jezdci apokalypsy a kometa. Z hlediska spoilerování by byla škoda psát o filmu cokoli bližšího. Jako tvůrčí debut geniální. Jeden z mála filmů, které jsem viděl pozdě v noci a přesto ani na vteřinu nezamhouřil oka.

Otravná prvoplánová satira, které chybí nejenom humor, ale především hloubka a inteligence. Pro mě naprosto nestravitelně americké, klouzající po povrchu a iritující ve výrazu i formě. Těm, kteří touží vidět film o smrtící kometě, bych na místo tohoto doporučil veskrze interesantní Asterrarium.