JB2203

Celkem banální kriminální příběh utopený v oceánu všemožných rodinných i osobních traumat. Ani nevím, zdali mě to brouzdání v nich přišlo spíše ubíjející či úmorné. Přes očividnou snahu o co největší realističnost (v psychologii postav i formě vyprávění) u mě převládl pocit venkoncem dobře vyfabulovaného konstruktu. Vše poctivě odlito do kadlubu amerického nezávislého psychodramatu. Herecké výkony vynikající, filmová řeč bez většího uměleckého přesahu. Žádný zbytečný dekadentní symbolismus, který by dal divákovi vybřednout z marastu všední reality. Hodně detailů a polocelků, leč žádný očistný celek. Při zpětném pohledu mi z oněch sedmi epizod vychází jeden slušný dvouhodinový film.

Naprosto dokonalá záležitost, díkybohu pouze pro někoho, a díkybohu, že jsem i já mohl patřit k oné hrstce obdarovaných. Popři podobně uhrančivému opusu Curon, jednoznačně nejlepší seriál, co jsem za poslední rok viděl.

Veskrze konzumní záležitost, která však dokonale naplňuje kadlub svého tvůrčího záměru. Je to milé, vtipné, přiměřeně naivní v konturách pastelkových barev povětšinou přesvědčivých hereckých kreací. A především si to na nic nehraje, na rozdíl od všelikých komentářů zdejších pomazaných filmových znalců a kritiků s mozky vymletými americkým filmovým (rádoby) vkusem. V rámci ostatních produktů podobného zacílení jde o jeden z nejkvalitnějších opusů, a to nejen díky hereckému ansáblu. On milión spokojených diváků jaksi sám o sobě vypovídá ne-li o kvalitě, tak určitě alespoň o smysluplnosti dramaturgického i realizačního konceptu. Ostatně jaksi nedokáži uvěřit, že by desetina našeho národa byla bezduchý chumel nekulturních tupců, spíše mám pocit, že tato charakteristika přísluší leckterým zdejším komentátorům. V rámci objektivity totiž nelze vzájemně poměřovat chuťovou kvalitu chlebové střídy s kvalitou michelinského menu. Myslím, že to co Slunečná jako komerční seriálový fenomén dělá, dělá ne-li dokonale, pak dozajista alespoň velice přesvědčivě a tudíž ve výsledku i dobře.

V dějinách světové kinematografie existuje několik "zvláštních" filmů, které jsou skutečnými uměleckými díly, ale existuje i přehršle "zvláštních" filmů, které by rády uměleckými díly byly, leč ve výsledku diváka pouze ubíjí svou pseuduartovou úmorně festivalovou útrpností. A zde se jedná bohužel o druhý případ. Polonahá, permanentně omámená dívčina, zmítající se v možných zákoutích do filmové řeči distribuovaných příběhů tvůrcovy rozjitřené mysli, jaksi na výlučnost nestačí. Iritovaly mě typicky americké - rádoby intelektuální - dialogy, taktéž ve výrazu přepjaté charaktery i slepená dějová klišé. Od druhé části to byl už spíše než umělecký zážitek pouze zoufalý vnitřní boj. Po hodině mě to už sr...lo tak, že jsem tuto odysseu v zájmu zachování své psychické stability vzdal. Jak už jsem tady několikrát napsal, americké filmové indie záležitosti jsou pro mě (až na výjimky) nekoukatelné.

Tak nevím, pro koho byl tento dokument (?) vlastně určen. Ti obeznámení s Pjérovými přednáškami se zde nedověděli vůbec nic nového. A ti, kteří C.G.Junga nijak blíže neznají, si mohli vytvořit tak akorát představu nějakého podivínského somnambulního mystika, jenž si doma na zahradě plácá hrady z písku. O Jungově životě takřka nic, o jeho díle, myšlenkách či vlastnímu přínosu psychologii 20. století taky nic. Třetinu stopáže sledujeme jakýsi efemérní dialog dvou sluníčkářů, třetinu stopáže cestopisné záběry z okolí Bodamského jezera a ve zbývajícím čase pak mírně infantilní animované sekvence zoufale podtrhující celkový amatérismus a technické tápání sledovaného dílka. Paradoxně nejpřínosnější na celém dokumentu byly prostřihy na dobové interview s Jungem, které si ovšem možno vyhledat a pustit na internetu. Chápu, že natočit nějaký smysluplný filmový materiál o tak složité a mnohavrstevné osobnosti, jakou byl C.G.Jung, představuje nelehkou tvůrčí výzvu, a že obzvláště v naší dokumentaristice zeje v tomto směru vůči potenciálním divákům propast prázdnoty, ale po projekci tohoto dokumentu mám dojem, že jsme se dočkaly vskutku danajského daru. Obávám se totiž, aby již tak zčásti mlžný až pokřivený obraz Jungovy osobnosti nebyl v očích divácké veřejnosti pokřiven ještě o nějaký ten úhel nepochopení víc. Shodou okolností jsem asi před týdnem viděl na ČT2 pořad o Janu Keferovi a musím s lítostí podotknout, že v tomto případě jsem se na prostoru poloviční stopáže dověděl o podobně vrstevnaté osobnosti několikanásobně víc informací, než v případě Pjérova dokumentu. Tři hvězdy dávám za téma a za odvahu se do jeho zpracování pustit. PS: nejvíc mě asi irituje zavádějící název dokumentu, taktéž závěrečný popěvek a indiánské péro (ještě že jej nezabodli v animovaných sekvencích Jungovi do hlavy). Howgh.

Po celou dobu sledování seriálu jsem měl strach, aby slibně se rozvíjející děj nesklouzl k lacinosti a banalitě. Ale naštěstí tomu bylo právě naopak. Uhrančivý závěr mě nutí uvažovat o plném hodnocení. Zatím jediný seriál, který se v mých očích přibližuje myšlenkovým přesahem k fenoménu Dark. Na rozdíl od něj však zde nejde o strukturu či kontinuitu reality a času, nýbrž o hlubinnou souvztažnost archetypálního vnímání světa, o symboly podvědomí promítané do příběhu dvou sourozenců v malém severoitalském městě. Je to příběh veskrze symbolický, plný odlesků z hladiny tamního jezera, plný stínů vrhaných němými kostelními zvony na utopené věži. Jakoby zde děj skrýval pod stavbou příběhové kauzality svůj vlastní smysl, podobně jako lidská psyché skrývá svoji podstatu pod nánosem existencionálního strachu. A ke všemu to bylo dobře natočeno i zahráno. A taky parádní hudba, hlavně v závěrečné scéně. Doporučuji všem ctitelům C.G.Junga.

Dobře natočený bizarní spektákl, nad nímž neradno příliš dumat. Atmosférická podívaná pevně ukotvená v obskurním žánru fiktivního asijského hororu. Strašidelné to sice nijak zvlášť nebylo, ale nenudil jsem se ani chvíli přiměřené stopáže. Po filmařské stránce není co vytknout. Neurazí a chvílemi dokonce i nadchne. Podtržené tři hvězdy.

Karty jsou rozdány. Osud neoblafneš. Znepokojivá indie balada o nevyhnutelnosti. Velmi dobře zahráno (Jakob Cedergren) napsáno i natočeno. Opět se prokázalo, že oproti americké nezávislé produkci je ta evropská (alespoň pro mě) mnohem zajímavější. Tři hvězdy nedávám proto, že by se jednalo o průměrný film, nýbrž proto, že jsem z tohoto ranku viděl několik dalších filmů, které mě zaujaly přece jen o něco víc. Charakteristika uvedená ve zdejším obsahu (groteskně laděné drama...) mi přijde trochu mimo. Groteskního jsem na filmu neshledal vůbec nic, spíše cosi temného až osudového ke mně prosáklo plátnem tvůrčího prostoru.

Fascinující černobílý vhled do hlubin mýtického nevědomí. Spíše báseň nežli příběh. Výrazový minimalismus vklíněný do halucinogenního plátna symbolů a vizí. Z temnoty vyvěrá světlo, spirituální záře kterou nelze přežít. Vizuálně dokonalé, myšlenkově neuchopitelné. Ale přesto: srozumitelné, kdesi na pozadí rozmyslu a víry. Kdo neusne po první půlhodině, bude buďto odměněn nebo potrestán.

Pseudoartová žumpa, z níž jsem naštěstí vylezl dřív, než mi ta břečka v ní mohla začít chutnat. Všichni, kdo v souvislosti s tímto blábolem zmiňují jméno Andreje Tarkovského, by zasloužili zbičovat do bezvědomí. Za úvodních pár minut bych to snad mohl jednou hvězdou počastovat, leč za následné defilé olezlých mexických pyjů dávám přiměřený odpad. Pakliže mně chtěl tvůrce sdělit, že svět je veskrze nechutné místo, přesvědčil mě spíše o tom, že ono nechutné místo je kdesi v jeho hlavě.