Psice

Snímek jsem navštívila s mírnou skepsí, neboť filmové dílo Wima Wenderse nepatří mezi mé oblíbené, avšak lákalo mě téma filmu. Čekala jsem, že bude nějak poeticky povýšeno nízké na vysoké – obdobně, jak to uměl Hrabal ve svých knihách, ale do toho se Wenders neměl odvahu pustit. ~ Z kina jsem odcházela s rozporuplnými pocity, avšak nemohu tvrdit, že se mě film nedotkl. Samotářský Hirajama je mi totiž v mnohém podobný, jeho postava je pro mě dost srozumitelná. Do mysli se mi však vkrádal pocit, že jsem byla obelhána - že jsem se stala obětí filmařského kalkulu. Snímek velmi nápadně připomínal Jarmuschova Patersona v zachycování krás každodennosti a pomíjivosti. I on se snažil naznačit, že nic jako stereotyp neexistuje, protože každý životní okamžik je neopakovatelný. A nepotřeboval k tomu verbalizovat, že teď je teď a příště je příště. Paterson, na rozdíl od Dokonalých dní, působil kompaktně a byl logickým vyústěním Jarmuschova mnohaletého díla, jehož nosným tématem byla vztahovost. Paterson byl tedy gejzírem tvůrčího ducha, který potřeboval vytrysknout. Oproti tomu jsou líbivé Dokonalé dny vlastně jen „filmem na zakázku" propagující tokijské toalety. Vyvstává tak otázka, do jaké míry má filmové umění (a zda vůbec) sloužit marketingu, abychom mohli ještě hovořit o umění. ~ Filmová hudba je kapitola sama pro sebe – její vměstnání do filmu na mě působilo rušivě a samoúčelně, byť drtivá většina skladeb jsou moje srdcovky. Perfect Day zde vyznívala dost nepatřičně – Wenders si vzal velké sousto, jestliže si troufl přerámovat původní význam skladby (a aby toho nebylo málo, ještě dle skladby pojmenoval celý film). Obdobně trapně působil i hlas Niny Simone v závěrečné scéně. ~ Dokonalé dny vypadají v konečném důsledku jako japonská bonsai, která je násilím ohýbána, aby vydala kýžený, esteticky vyhovující tvar.

Původně měla filmařská dvojice vytvořit snímek o dánském théravádovém mnichovi (Bhikkhu Samahita, vlastním jménem Jan Erik Hansen), který opustil nadějně rozjetý výkum vakcíny proti HIV a ženu s malým dítětem, aby se odebral do ustraní ve srílanské džungli. Bhikkhu Samahita se proslavil pořadem Dhamma on Air na Youtube a tím upoutal i pozornost filmařů. Mnich však po nějaké době přestal s týmem dokumentaristů spolupracovat a portrét spokojeného mnicha, který utekl před civilizačním shonem do džungle, přestal postupně dávat smysl. ~ Dokument poskytuje divákovi pohled na odvrácenou stranu buddhistické praxe v ústraní a úskalí vývozu buddhismu do euroatlantické kultury. Většinou totiž býváme svědky nadšených začátků žáků různých buddhistických škol, ale víme, jaké bývají konce? Snímek nenápadně (nikoli tedy primárně) konfrontuje křesťanskou etiku s buddhistickou. Z křesťanské perspektivy je vnímáno opuštění ženy s malým dítětem jako sobectví, zatímco v buddhismu jako ctnost a oběť (vždyť sám Buddha opustil svou ženu bezprostředně po porodu syna). Zatímco křesťanství vnímá sebevraždu jako těžký hřích, buddhismus v jistém ohledu sebevraždu připouští.  ~ Mám-li se dívat po ovoci, které po Bhikkhu Samahitovi zůstalo, vidím jen marnost a zkázu – hluboké šrámy na duši jeho nejbližších, ale také nadějný výzkum, který poslal k ledu, jenž mohl zachránit mnoho lidských životů. Jeho pobyt v džungli pak vnímám především jako únik před sebou samým, jako prohraný boj s vlastními démony.

Jako, kdyby se Martin Šulík vracel tímto snímkem k poetice Zahrady. Šulík si nemohl vybrat příhodnější dobu pro „konání zázraků“, než tu vánoční. Vždyť to je čas velkého očekávání - příchod světla a naděje. Co ale v tom filmu dělá ten kůň? Vnímám jej jako symbol duše, která touží po svobodě. Kůň slouží hlavnímu hrdinovi jako zrcadlo – vidí v jeho očích cirkus, tvrdou drezuru, a přitom by byl nejraději, kdyby měl  volnost a mohl pobíhat v krajině. Dle jungiánského výkladu pohádek je kůň symbolem bytostného Já, které volá jedince k individuaci. ~ Teprve ve chvíli, kdy se vnitřní konflikt hlavního hrdiny zhmotní v podobě koně (už ho nemůže více přehlížet), získá odstup a možnost náhledu – pozoruje, jak se druzí ke koni vztahují. Uvědomí si, že vlastně neví, co cítí ke své současné partnerce - ta jej bude milovat, až se změní k jejímu obrazu. Zároveň mu vyčítá, že s ní nechce založit rodinu, byť má (jako učitel) k dětem kladný vztah. Následně se ukáže, že je jeho partnerka sama pro takovouto úlohu ještě nezralá, protože je stále „tátova holčička“. Je zjevné, že hlavní hrdina musí udělat při konfrontaci s jejím otcem něco jinak – vzepřít se, zabojovat, bouchnout do stolu … ukázat, kým skutečně je a co si přeje. Jakmile učiní tento rázný krok, přijde změna – do jeho života vstoupí nová žena, která ho přijímá takového, jaký je. A kůň? Ten dostane tolik vytouženou svobodu, i když vrhá svůj stín ...