Kůň

Výborný nápad, skvelý začiatok, potom to trochu pokrivkáva, ale nevadí. Čo vadí je záver resp. zas žiadny nie je. Pritom tu sa priamo ponúka, aby to skončilo zle-nedobre. Mám taký dojem, že väčšina tvorcov sa bojí tragického záveru a práve tu by to bolo vhodné. Je jasné, že kôň ani hlavný hrdina nemajú šancu medzi takýmito konformnými a konzumnými idiotmi resp. sociálnymi zombíkmi (alebo skôr sociálnymi robotmi). A tak tragický záver by preniesol ten potrebný očisťujúci proces či katarziu na diváka, ktorý by si odniesol pridanú hodnotu. Tak som si zafantazíroval :) (14.04.2023)

Napriek predpojatosti voči obsadeniu musím silne pochváliť. Dokonca pri lepšom závere by som neváhal dať film do lepších čísel, škoda však, že tam akosi došli nápady resp. neprišla žiadna idea, ktorá by film efektne zakončila. Scenárista Marek Leščák prináša zaujímavé nápady do filmov ale pravidelne a myslím, že to dielo je hlavne jeho práca a jeho zásluha. V každom prípade pre mňa zaujímavý a pozoruhodný počin. (26.12.2022)

Kedysi dávno som vo svojich rozprávkach umiestnil kravu, prasa i kozu na siedme poschodie. Koňa som akosi vynechal,  o to viac ma teší, že sa na to podujal Leščák so Šulíkom, čo na tom, že nepárnokopytníka ubytovali iba na druhé poschodie.  Intímne dielko je príjemným oživením v tej záplave plytkých romantických komédií a ťažkých psychologických drám,  čo slovenská filmová tvorba v posledných rokoch produkuje. Evokuje spomienku na starú Šulíkovu záhradu, len  v tomto prípade nie je katalyzátorom prerodu hrdinu zdedený pozemok, ale cirkusový kôň. Výber hereckých predstaviteľov sa vydaril,  škoda toho ospalejšieho začiatku a pár scén,  ktoré priam ponúkali humorné pointy, tie však zostali tvorcami nevyužité. (29.12.2022)

Jako, kdyby se Martin Šulík vracel tímto snímkem k poetice Zahrady. Šulík si nemohl vybrat příhodnější dobu pro „konání zázraků“, než tu vánoční. Vždyť to je čas velkého očekávání - příchod světla a naděje. Co ale v tom filmu dělá ten kůň? Vnímám jej jako symbol duše, která touží po svobodě. Kůň slouží hlavnímu hrdinovi jako zrcadlo – vidí v jeho očích cirkus, tvrdou drezuru, a přitom by byl nejraději, kdyby měl  volnost a mohl pobíhat v krajině. Dle jungiánského výkladu pohádek je kůň symbolem bytostného Já, které volá jedince k individuaci. ~ Teprve ve chvíli, kdy se vnitřní konflikt hlavního hrdiny zhmotní v podobě koně (už ho nemůže více přehlížet), získá odstup a možnost náhledu – pozoruje, jak se druzí ke koni vztahují. Uvědomí si, že vlastně neví, co cítí ke své současné partnerce - ta jej bude milovat, až se změní k jejímu obrazu. Zároveň mu vyčítá, že s ní nechce založit rodinu, byť má (jako učitel) k dětem kladný vztah. Následně se ukáže, že je jeho partnerka sama pro takovouto úlohu ještě nezralá, protože je stále „tátova holčička“. Je zjevné, že hlavní hrdina musí udělat při konfrontaci s jejím otcem něco jinak – vzepřít se, zabojovat, bouchnout do stolu … ukázat, kým skutečně je a co si přeje. Jakmile učiní tento rázný krok, přijde změna – do jeho života vstoupí nová žena, která ho přijímá takového, jaký je. A kůň? Ten dostane tolik vytouženou svobodu, i když vrhá svůj stín ... (08.01.2024)

Netypická záležitost asi ne pro všechny, ale mně se moc líbila. Klidně si to umím představit i na divadle. I když ten živý kůň má něco do sebe a nevím, jestli by se do každého teátru vlezl. Rozhodně představy o tom, jak by věci měly být, máme všichni, a všichni tak nějak více či méně násilně tuto svou představu druhým vnucujeme. Takže - kdo je tady kůň? (16.01.2024)